Paní Bovaryová

II

První vystoupila Ema, potom Félicité, pan Lheureux, nějaká kojná, a Charlese museli vzbudit, neboť hned, jak se setmělo, ve svém koutku hluboce usnul.

Homais se představil; ujistil paní Bovaryovou svou úctou a pana Bovaryho svou ochotou k službám, řekl, že je rád, že jim mohl prokázat pár drobných úsluh; se srdečným výrazem dodal, že si dovolil pozvat se k nim ke stolu, neboť jeho manželka je právě pryč.

Když byli v kuchyni, přistoupila paní Bovaryová ke krbu. Špičkami dvou prstů uchopila sukni ve výši kolen, nadzdvihla ji až ke kotníkům a natáhla nohu v černé botce k ohni pod otáčející se skopovou kýtou. Oheň ji celou ozařoval a ostrým světlem pronikal nitěmi jejích šatů, rovnoměrnými póry její bílé pleti i víčky jejich očí, které občas přivírala. Jak sem pootevřenými dveřmi vnikaly závany větru, zalévala ji sytě červená barva plamenů.

Z druhé strany krbu ji mlčky pozoroval mladý světlovlasý muž.

Jelikož se pan Léon Dupuis – druhý stálý host u Zlatého lva v Yonville, kde pracoval jako písař u notáře Guillaumina -velice nudil, často oddaloval chvíli večeře v naději, že do hospody přijde nějaký cestující, s nímž by se dalo večer pohovořit. Ve dnech, kdy byl se svou prací hotov, chodil do hospody v určenou hodinu, protože jinak nevěděl, co by dělal, a pak musel snášet tete a tete s Binetem, počínaje polévkou a konče sýrem. Proto s radostí přijal pozvání hostinské, aby povečeřel ve společnosti nově příchozích, a všichni se odebrali do velkého sálu, kde paní Lefrancoisová dala okázale prostřít pro čtyři osoby.

Homais požádal o dovolení, aby si směl nechat na hlavě svou řeckou čepičku, neboť se obával nachlazení.

Potom se obrátil ke své sousedce:

"Milostivá je asi trochu unavená, že? Naše Vlaštovka by z člověka vytřásla duši!"

"To je pravda," odpověděla Ema, "ale takové vyrušení mě vždycky baví, mám ráda změnu."

"Je velice mrzuté, když člověk žije uvázaný na jednom místě," povzdechl si písař.

"Kdybyste jako já musel být pořád v sedle...," řekl Charles.

"Mně připadá," poznamenal Léon, obraceje se na paní Bovaryovou, "že to je velice příjemné, když to člověk ovšem může dělat," dodal.

"Ostatně," říkal lékárník, "provozování lékařské praxe není v našem kraji nijak obtížné, neboť stav silnic dovoluje používat bryčku a pacienti obvykle dobře platí, zdejší rolníci jsou totiž docela zámožní. Z lékařského hlediska tu máme kromě obvyklých případů enteritidy, bronchitidy a žlučníkových obtíží občas nějaké ty střídavé horečky v době žní, ale celkem vzato málo vážných případů, nic, co by stálo za zvláštní pozornost, leda snad hodně krtic, způsobených bezpochyby želostnými hygienickými podmínkami v příbytcích našich zemědělců. Ano, pane Bovary, setkáte se s mnoha předsudky, s kterými budete muset bojovat; s mnohou zakořeněnou umíněností, na kterou bude denně narážet veškeré úsilí vaší vědy. Tady se totiž ještě věří na devítidenní pobožnosti, na ostatky, na faráře, místo aby se prostě šlo za lékařem nebo za lékárníkem. A přitom podnebí není špatné a v obci máme i několik devadesátiletých. Teploměr – konal jsem v této věci pozorování – v zimě klesá až na čtyři stupně a v letním období vystoupí na pětadvacet, nejvýše třicet stupňů Celsia, to jest maximálně čtyřiadvacet stupňů Réaumura neboli jinými slovy padesát čtyři Fahrenheita – podle anglického měření. A také nás chrání před severním větrem argueilský les na jedné straně a před západním větrem svah Saint-Jean na druhé straně, a přitom toto horko, které vzhledem k vodní páře stoupající z řeky a také vzhledem k přítomnosti značného počtu pasoucího se dobytka, jenž vydechuje, jak víte, velké množství amoniaku, to jest dusíku, vodíku a kyslíku (ne, jen dusíku a vodíku) – toto horko nasává z půdy humus, směšuje všechny ty různé výpary, slučuje je, aby se tak řeklo, do jednoho svazku a samo se kombinuje s atmosférickou elektřinou, pokud se vyskytuje, takže by mohlo po delší době způsobit vznik choroboplodných miasmat jako v tropech - tedy toto horko, jak říkám, je mírněno právě z té strany, odkud přichází nebo lépe odkud by přicházelo, to jest z jihu, a zmírňují je jihovýchodní větry, které se

samy ochlazují nad Seinou a najednou je tady máme jako sibiřský vítr!"

"Jsou tady alespoň nějaké procházky v okolí?" pokračovala paní Bovaryová v rozhovoru s mladým mužem.

"Velice málo," odpověděl. "Je tu místo zvané Pastvina, nahoře na kopci u okraje lesa. Tam někdy v neděli chodím s knihou, abych se podíval na západ slunce."

"Neznám nic nádhernějšího než západ slunce," pokračovala Ema, "hlavně na mořském břehu."

"Miluji moře," řekl pan Léon.

"A nepřipadá vám taky," navázala paní Bovaryová, "že nad tou nekonečnou vodní plochou duch volněji vzlétá, že pohled na ni povznáší duši a naplňuje vás myšlenkami na nekonečno, na ideály?"

"Stejně tomu je v horách," odpověděl Léon. "Mám bratrance, který loni cestoval po Švýcarsku, a ten mi říkal, že si člověk ani nedovede představit tu poezii jezer a půvab vodopádů, tu nesmírnou působivost ledovců. Nad bystřinami se tyčí neuvěřitelně vysoké borovice, nad propastmi stojí dřevěné domečky, a když se porozhrnou mraky, vidíte na tisíc stop pod sebou celá údolí.

Takové pohledy jistě člověka nadchnou, naladí k modlitbě, přivodí vytržení! Nijak se nedivím, že jeden slavný hudebník hrával na klavír při pohledu na krásy přírody, aby rozněcoval svou obraznost."

"Pěstujete hudbu?" zeptala se.

"Ne, ale mám ji velice rád."

"Jen ho neposlouchejte, paní Bovaryová," přerušil je lékárník, naklánějící se nad talířem, "mluví z něho čirá skromnost. –

Neříkejte, příteli! Tuhle jste si v pokoji zpíval Anděla strážného a bylo to nádherné. Slyšel jsem vás z laboratoře, zpíval jste staccato jako na jevišti."

Léon totiž u lékárníka bydlel, měl tam ve druhém patře pokojík s okny na náměstí. Při pochvale pana domácího se zarděl; ten už se však zase obrátil k lékaři a vypočítával mu postupně všechny významnější obyvatele Yonville. Vykládal anekdoty, podával informace. Nikdo přesně neví, jak zámožný je notář, a firma Tuvache má značné těžkosti.

Ema pokračovala: "A jakou hudbu máte nejraději?"

"Německou, ta povznáší ke snění."

"Znáte Italy?"

"Ještě ne, ale uvidím je příští rok, až pojedu do Paříže dokončit práva."

"Jak jsem si právě dovolil upozornit vašeho pana manžela," řekl lékárník, "ohledně toho nešťastného Yanody, který odsud utekl; shledáte, že díky některým jeho výstřednostem máte k dispozici jeden z nejpohodlnějších domů v Yonville. Pro lékaře je obzvláště výhodné, že jedny dveře vedou do Aleje, takže se tudy dá nepozorovaně vcházet i vycházet. Jinak je dům vybaven vším, co může domácnost potřebovat: má prádelnu, kuchyň s přípravnou, rodinný salón, ovocnou zahradu atd. Ten člověk si nic neodepřel! Na konci zahrady si dal u vody postavit besídku jen proto, aby tam v létě mohl popíjet pivo, a jestli má milostivá paní ráda zahradničení, bude moci..."

"To mou ženu příliš nebaví," řekl Charles. "Ačkoli má doporučený pohyb, raději zůstává ve svém pokoji a čte."

"Zrovna jako já," podotkl Léon. "Co může být lepšího než si večer sednout s knížkou k ohni ve svitu lampy, zatímco se vítr opírá do oken?"

"Viďte?" řekla Ema a upřela na něj velké černé oči.

"Člověk o ničem nepřemýšlí," pokračoval, "hodiny ubíhají.

Procházíte se klidně vysněnou krajinou a vaše myšlenky se snoubí s fikcí, hrají si s podrobnostmi nebo pokračují v rozvíjení událostí podle jejich obrysů. Splývají s osobami knihy, připadá vám, že v jejich šatech žijete vy."

"To je pravda! To je pravda!" řekla Ema.

"Stalo se vám také někdy," pokračoval Léon, "že jste se v knize setkala s nějakou neurčitou myšlenkou, která vás samotnou napadla, s nějakým matným obrazem, který se vám zdálky vrací, a někdy i s úplným vyslovením vašich nejniternějších pocitů?"

"Zažila jsem to," odpověděla.

"Proto mám rád zejména básníky," řekl Léon. "Verše mi připadají něžnější než próza a snadněji člověka dojmou k slzám."

"Ale po delší době unavují," podotkla Ema. "Teď mám naopak ráda příběhy, které se rozvíjejí jako jedním dechem a při nichž se člověk bojí. Nenávidím obyčejné hrdiny a průměrné city, jaké potkáváme v životě."

"To je pravda," poznamenal písař, "taková díla nepůsobí na srdce a tím se podle mého názoru vzdalují pravému cíli Umění. Je útěšné, když se uprostřed životních zklamání člověk může v myšlenkách přenést k ušlechtilým charakterům, čistým náklonnostem a obrazům štěstí. Pro mne, když tu tak žiji daleko od společnosti, je to jediné rozptýlení; Yonville nabízí tak málo možností!"

"Asi jako Tostes," odpověděla Ema. "Proto jsem vždycky měla předplatné v čítárně."

"Prokáže-li mi milostivá tu čest," řekl lékárník, který zaslechl poslední slova, "mohu jí dát k dispozici svou vlastní knihovnu, složenou z těch nejlepších autorů: mám tam Voltaira, Rousseaua, Delila, Waltera Scotta, Ohlasy fejetónů a kromě toho odebírám různé časopisy, mezi nimi denně Rouenskou pochodeň, neboť jsem dopisovatelem těchto novin za okresy Buchy, Forges, Neufchatel, Yonville a okolí."

Seděli u stolu už dvě a půl hodiny; služebná Artémise se totiž ve starých škrpálech netečně šourala po dlaždicích, nosila talíře jeden po druhém, všechno zapomínala, na nic nereagovala a stále nechávala pootevřené dveře ke kulečníku, takže narážely klikou o stěnu.

Aniž si to uvědomil, opřel se Léon při hovoru jednou nohou o trnož židle, na níž seděla paní Bovaryová. Ema měla modrou hedvábnou vázanku, která přidržovala pevně jako okruží plizovaný batistový límec, a podle pohybů hlavy se jí spodek obličeje buď nořil do bílé látky nebo z ní něžně vystupoval. Mezitím co si Charles s lékárníkem povídali, ti dva spolu zapředli jeden z těch neurčitých hovorů, kde náhodné věty člověka vždycky přivádějí zpět k pevnému středu společné sympatie. Pařížská divadelní představení, tituly románů, nové čtverylky, svět, který žádný z nich neznal, Tostes, kde předtím žila, Yonville, kde jsou teď – všechno probrali, o všem mluvili, dokud večeře neskončila.

Když se podávala káva, odešla Félicité do nového domu připravit pokoj a hosté se po chvíli zdvihli. Paní Lefrancoisová spala u vyhaslého krbu, čeledín čekal s lucernou na manžele Bovaryovy, aby je zavedl domů. V ryšavých vlasech měl kousky slámy, na levou nohu kulhal. Do druhé ruky vzal deštník pana faráře a společnost se vydala na cestu.

Městečko spalo. Pilíře na tržišti vrhaly dlouhé stíny. Země byla úplně šedivá jako za letní noci.

Jelikož však byl lékařův dům jen asi padesát kroků od hospody, museli si skoro hned popřát dobrou noc a rozejít se.

Ema už v předsíni cítila, jak jí chlad zdiva padá na ramena jako vlhký ručník. Stěny byly nové a dřevěné schody praskaly.

V ložnici v prvním poschodí prosvítal okny bez záclon bělavý přísvit. Bylo vidět vrcholky stromů a ještě dál louku, napůl ponořenou v mlze, která stoupala v měsíčním svitu podle říčky.

Uprostřed pokoje byly bez ladu a skladu naházeny zásuvky z prádelníku, láhve, tyče, matrace na židlích a umyvadla na podlaze – jak to tam nedbale nechali ležet ti dva muži, kteří přinesli nábytek.

Po čtvrté spala Ema na neznámém místě. Poprvé se jí to stalo, když vstoupila do kláštera, podruhé po příchodu do Tostes, potřetí na zámku la Vaubyessard a počtvrté tady; a pokaždé jako by tím v jejím životě započalo nové období. Nevěřila, že věci zůstávají stejné, změní-li se místo –, a jelikož ta část života, kterou prožila, jí připadala špatná, patrně bude to, co ji čeká, lepší.