Dekameron

PŘÍBĚH OSMÝ

Girolamo miluje Salvestru. Na prosby matčiny vydá se do Paříže, a když se vrátí, shledá, že Salvestra se provdala. Vnikne tajně do jejího domu a zemře po jejím boku. Když pak je odnášen do kostela, zemře vedle jeho mrtvoly i Salvestra.

Když Emilia dokončila svůj příběh, začala Neifile na rozkaz králův takto vypravovat:

Po mém soudu, ctné paní, je mnoho takových lidí, kteří znají méně než ostatní lidé, ale přesto se domnívají, že znají více, a proto se často opovážlivě protiví nejen lidským radám, ale i přirozenosti věcí. Z této opovážlivosti vzešlo už mnoho všelijakého zla, ale ještě nikdy nikdo neviděl, aby z ní vzešlo nějaké dobro. A protože ze všech přirozených sklonů nejméně snáší radu nebo odpor láska, jež bývá takové povahy, že se spíše sama v sobě stráví, než by se dala moudrou úvahou vyvrátit, napadlo mě povědět vám příběh o paní, která se snažila být chytřejší, než se slušelo, než byla a než také snesla věc, v níž zamýšlela ukázat svůj důvtip. Myslela si, že vyrve ze zamilovaného srdce lásku, kterou tam snad vštípily hvězdy, ale současně s láskou se jí ze synova těla podařilo vyrvat i duši.

Jak vypravují staří pamětníci, žil v našem městě jeden velikánský a bohatý obchodník, jenž slul Leonardo Sighieri a měl se svou paní syna jménem Girolamo; brzy pro jeho narození však - urovnav náležitě své záležitosti - odešel na onen svět.

Jeho jmění spravovali dobře a poctivě hošíkovi poručníci společně s jeho matkou. Hoch vyrůstal s dětmi ostatních sousedů a s nikým se tak nespřátelil jako s dcerou jednoho krejčího, jež byla v jeho věku a žila v téže ulici jako on. S přibývajícím věkem se ale zvyk změnil v tak velikou a tak horoucí lásku, že Girolamo se necítil dobře, jestliže neviděl ono děvče - a nutno říci, že ona ho nemilovala o nic méně než on ji.

Když si toho všimla hochova matka, začasté ho za to peskovala a kárala. Ježto si však Girolamo nedal říci, stěžovala si na to hochovým poručníkům, a protože se domnívala, že pro veliké synovo bohatství nemůže tlusté nacpat do tenkého, pravila jim:

"Náš hoch, jemuž není ještě ani čtrnáct let, je zamilován do dcery jednoho krejčího v našem sousedství; jmenuje se Salvestra, a kdyby mu byla stále na očích, jistě by si ji jednoho dne vzal za manželku, aniž by se o tom někdo dověděl, a já pak bych nebyla do smrti veselá. Kdyby viděl, že se provdala za jiného, možná že by se pro ni utrápil, a proto - podle mého zdání - by se to mělo předejít a měli byste ho poslat někam daleko odtud za obchodními záležitostmi - neboť bude-li pryč a neuvidí ji dlouho, sejde mu z mysli a my mu pak budeme moci dát za manželku nějakou dívku dobrého rodu."

Poručníci pravili, že paní dobře mluví a že sami učiní, co jen budou moci; zavolali si proto hocha do obchodu a jeden z poručníků se s ním jal velmi laskavě rozmlouvat.

"Milý synku, jsi už skoro dospělý a bude dobře, začneš-li se sám starat o své záležitosti. Byli bychom proto rádi, kdyby ses na nějaký čas vypravil do Paříže; uvidíš tam, jak se obchoduje s velkou částí tvého jmění, nehledě k tomu, že tam nabudeš lepších a zvedenějších mravů a že se tam z tebe stane pořádný člověk spíše než tady, protože tam uvidíš velké pány a mnoho baronů a mnoho všelijakých šlechticů. Nu, a až si tam osvojíš jejich mravy, můžeš se zase vrátit domů."

Chlapec ho pozorně vyslechl a stroze mu odpověděl, že se mu do něčeho takového nechce, ježto kvůli těmto věcem může zůstat ve Florencii stejně dobře tak jako ostatní.

Znamenití mužové vyslechli jeho slova a začali mu domlouvat ještě víc; když však z něho nemohli dostat žádnou jinou odpověď, pověděli to matce. Tu to nesmírně rozlítilo a tuze vyplísnila hocha nikoli ovšem proto, že nechce jít do Paříže, ale proto, že je zamilovaný. Poté ho začala zase vlídnými slovy chlácholit a mazlit se s ním - a přitom ho sladce prosila, aby se podrobil a učinil to, co chtějí poručníci. Podařilo se jí napovídat mu toho tolik, že hoch souhlasil s tím, že se vydá do Paříže na jeden rok - nikoli déle -, a tak se také stalo.

Ohnivě zamilovaný Girolamo se tedy odebral do Paříže a různými odklady tam byl zdržován po dva roky. Když se odtud vrátil - zamilovanější než předtím -, shledal, že jeho Salvestra se provdala za jednoho dobrého mladého muže, který vyráběl stany, a nadmíru ho to zkormoutilo. Vida však, že jinak už být nemůže, snažil se sám sebe nějak uspokojit, a když vyslídil, kde paní přebývá, procházel se často podle zvyku zamilovaných jinochů před jejím domem, neboť se domníval, že paní na něho nezapomněla právě tak, jako on nezapomněl na ni.

Věci však se měly docela jinak. Paní si na něho ani nevzpomněla, jako by ho byla nikdy neviděla, a jestli se na něho snad trochu rozpomněla, dávala najevo pravý opak, což mladík v tuze krátké době a nikoli bez převeliké bolesti zpozoroval. Nicméně však dělal všecko možné, aby se na něho upamatovala, a teprve když viděl, že nic nepořídí, rozhodl se, že si s ní promluví, i kdyby ho to mělo stát život.

Vyzvěděl od nějakého jejího souseda, jak je zařízen její dům, a jednoho večera, když paní se svým mužem odešla k sousedům za zábavou, vloudil se tajně dovnitř. Ukryl se v jedné komoře za plachtovinou na stany, která tam byla rozvěšená, a tam čekal tak dlouho, až zjistil, že se manželé vrátili a odebrali se na lože. Když manžel paní usnul, vydal se mladík k místu, kde viděl, že ulehla Salvestra, položil jí ruku na ňadra a zašeptal:

"Spíš už, duše moje?"

Mladá paní ještě nespala a chtěla se dát do křiku, ale mladík hbitě pravil:

"Proboha nekřič, to jsem já, tvůj Girolamo."

Paní, slyšíc jeho slova, pravila všecka rozechvělá:

"Ach proboha, Girolamo, odejdi! Tytam jsou…