Nadace na hranicích

Kapitola třetí - HISTORIK

9.

Janov Pelorat byl bělovlasý a jeho tvář vypadala v klidu skoro bezvýrazně. Jen vzácně se v ní zračilo něco jiného než klid. Byl střední výšky a váhy, nesnášel spěch a měl ve zvyku vážit každé slovo.

Vypadal o dost starší než na svých dvaapadesát.

V životě neopustil Terminus, což bylo něčím naprosto nezvyklým, zvláště u člověka jeho profese. Ani sám s jistotou nevěděl, jestli tak usedlý život vede díky své posedlosti dějinami - nebo jí navzdory.

Té posedlosti propadl docela nečekaně v patnácti letech, když byl nemocný a dostal knihu nejstarších legend. Zjistil, že se v ní opakuje motiv světa, který byl osamělý a izolovaný - světa, který si svou izolaci ani neuvědomoval, protože nikdy nepoznal nic jiného.

Jeho stav se začal okamžitě zlepšovat. Za dva dni měl tu knihu třikrát přečtenou a byl v pořádku. Další den strávil u terminálu počítače, aby zjistil, jestli se v Universitní knihovně Terminu nenajdou další záznamy o podobných legendách.

A právě takovými legendami se od té doby zabýval. Terminská Univerzitní knihovna po té stránce nepředstavovala zvláštní zdroj informací, ale když byl starší, objevil výhody výměnné služby mezi knihovnami. Vlastnil dokonce i výstupy zachycené z hyperradiačních signálů až z Ifnie.

Stal se profesorem dějin starověku a dnes - po sedmatřiceti letech - si poprvé bral vědeckou dovolenou, o kterou požádal s úmyslem podniknout (svůj první) vesmírný let, aby navštívil samotný Trantor.

Peloratovi bylo úplně jasné, že člověk z Terminu, který se v životě nepodíval do Vesmíru, je naprostá výjimka. Rozhodně neměl v úmyslu proslavit se právě takovým způsobem. Bylo to prostě tím, že vždycky, když mohl letět do Vesmíru, narazil na nějakou novou knihu, nějakou novou studii, nějakou novou analýzu. Plánovanou cestu vždycky odložil, dokud ten nový materiál nevyždímal do poslední kapky, aby tak pokud možno přispěl dalším faktem, domněnkou nebo představou k záplavě těch, které už nashromáždil. Nakonec ho mrzela jen jedna věc: že nepodnikl cestu právě sa Trantor.

Trantor byl hlavním světem První Galaktické říše. Dvanáct tisíc let byl sídlem Císařů a předtím hlavním sídlem jednoho z nejvýznamnějších království předcísařské éry, které krok za krokem dobývalo nebo jinak pohlcovalo ostatní království, aby tak položilo základ Říše.

Trantor byl městem obepínajícím celý svět, městem pod příkrovem kovu. Pelorat o něm četl v dílech Gaala Dornicka, který ho navštívil v době Hariho Seldona. Dornickova kniha se už nepůjčovala a exemplář, který měl Pelorat v osobním vlastnictví by se dal prodat za polovinu jeho ročního platu. Pouhá představa, že by se s ní měl rozloučit, naháněla historikovi hrůzu.

Na Trantoru Pelorata samozřejmě zajímala Galaktická knihovna, která byla v dobách Říše (ještě jako Císařská knihovna) největší v Galaxii. Trantor byl hlavním sídlem nejrozsáhlejší a nejlidnatější Říše, jakou kdy lidstvo poznalo. Byl jediným městem zahrnujícím celý svět, s počtem obyvatel přesahujícím čtyřicet miliard a jeho Knihovna představovala obsáhlou sbírku dokumentů o veškerém tvůrčím (i méně tvůrčím) úsilí lidstva, úplný souhrn jeho poznání. A všechno bylo uloženo v podobě počítačových záznamů natolik složitým způsobem, že si obsluha počítačů vyžadovala odborníky.

A navíc Knihovna všechno přežila. Právě to Peloratovi připadalo úžasné. Když před téměř dvěma sty padesáti lety nastal pád Trantoru a jeho drancování, celý svět tehdy propadl strašlivé zkáze; všechny příběhy o lidském utrpení a umírání se ani nedají vypovědět.

A přece Knihovna přežila (prý) pod ochranou studentů Univerzity, kteří používali důmyslných zbraní vlastní výroby. Ovšem mnozí její obranu studenty pokládali za pouhý výplod romantického ducha.

Knihovna ale rozhodně přečkala období ničivého vpádu.

Ebling Mis plnil svůj úkol v neporušené Knihovně na světě ležícím v troskách, když (podle příběhu, kterému lid Nadace dosud věřil, ale který historikové vždycky brali s rezervou) téměř objevil Druhou Nadaci. Tři generace Darellů - Bayta, Toran a Arkady - byly dříve či později na Trantoru. Arkady ovšem Knihovnu nenavštívila a Knihovna od té doby vůbec nezasáhla do dějin Galaxie.

Celých sto dvacet let nezavítal na Trantor jediný občan Nadace, ale nebyl důvod se domnívat, že by Knihovna nebyla na svém místě.

Nejjistějším důkazem její existence byla právě skutečnost, že o sobě nedávala vědět. Její zkáza by jistě vzbudila rozruch.

Knihovna byla nemoderní a zastaralá. Taková byla už za časů Eblinga Mise, ale to vůbec nevadilo. Pelorat si vždycky mnul ruce vzrušením, když si představil starou a nemoderní knihovnu. Čím starší a nemodernější, tím větší šance, že v ní najde to, co potřebuje.

Ve snu nejednou vešel do Knihovny a bez dechu se s obavami ptal: "Nezmodernizovali jste Knihovnu? Nevyhodili jste staré pásky a počítačové záznamy?" A pokaždé si představil, jak mu letitý knihovník, zapadaný prachem, odpoví: "Všechno je pořád při starém, profesore."

A teď se jeho sen vyplní. Slíbila mu to sama Starostka. Nebyl si tak docela jistý, jak se mohla dovědět o jeho práci. Nevydal mnoho publikací. Jen malá část jeho výsledků měla takovou váhu, aby si zasloužila zveřejnění. A to, co vyšlo, se nesetkalo s velkou odezvou.

A přece prý Brannoová řečená Bronzová věděla o všem, co se na Terminu děje, a oči měla úplně všude. Tomu by Pelorat skoro věřil, ale pokud věděla o jeho práci, jak to, že už dřív nepochopila její význam a neposkytla mu alespoň malou finanční podporu?

Asi to bude tím, pomyslel si s největší hořkostí, jaké byl schopen, že zraky Nadace se pevně upírají k budoucnosti. Plně ji zaměstnává Druhá říše a její vlastní osud. Nemá čas ani chuť se ohlížet do minulosti - a je jí proti mysli. když to někdo dělá.

Byla to ovšem jejich hloupost, ale sám, bez cizí pomoci nemohl hloupost vymýtit. Snad to tak bylo lepší, aspoň si ten obrovský úkol mohl vytknout za svůj osobní cíl a jednou na něj jistě budou vzpomínat jako na velkého Průkopníka čehosi Významného.

To ovšem znamenalo (a zcela č…