Dlouhý, temný čas svačiny duše

KAPITOLA 22

Přesně v okamžiku, kdy zazvonil telefon, se otevřely dveře Katina obýváku. Bůh Hromu se jimi pokusil produsat, ale ve skutečnosti pouze přivanul. Zjevně se důkladně vylouhoval v přísadách, které Kate naházela do vany, pak se znovu oblékl a roztrhl její noční košili, aby si ovázal poraněné předloktí. Ledabyle odhodil do kouta pár odmočených úlomků dubových prken. Kate se pro danou chvíli rozhodla ignorovat jak tuto záměrnou provokaci, tak telefon. S prvním problémem se dokáže vypořádat a druhý za ni vyřídí stroj.

"Četla jsem si o vás," řekla vyzývavě. "Kde máte vous?"

Thor vzal jednosvazkovou encyklopedii do ruky, a hned ji zase pohrdlivě odhodil.

"Ha," pravil. "Oholil jsem se. Když jsem byl ve Walesu." Při vzpomínce se zachmuřil.

"Co jste proboha dělal ve Walesu?"

"Počítal jsem kameny," pokrčil rameny a dál civěl z okna.

V jeho chování četla obrovskou depresi a úzkost. V záchvěvu čehosi ne zcela nepodobného strachu ji náhle napadlo, že někdy když se takhle lidé chovají, je to tím, že pochytili náladu od počasí. Jenže u Boha Hromu tomu nejspíš bude naopak. Obloha skutečně vypadala rozladěně a nespokojeně.

Najednou začala zmateně brebentit.

"Promiňte, jestli vám to bude připadat jako pitomá otázka, ale nějak se v tom nevyznám. Nejsem zvyklá trávit večer s někým, po kom se jmenuje celý jeden den. Jaké kameny jste počítal ve Walesu?"

"Všechny," zavrčel Thor temně. "Všechny od takhle velkých..." přidržel palec a ukazováček asi půl centimetru od sebe, "...až po takovéhle." Rozpřáhl paže asi na metr od sebe. Pak je znovu spustil.

Kate na něj nechápavě zírala.

"A... kolik jich tam bylo?" Připadalo jí zdvořilé alespoň se zeptat.

Zlostně se na ni obořil.

"Spočítej si je sama, jestli to chceš vědět!" zakřičel. "Co to má za smysl, že jsem tam strávil leta letoucí a počítal jsem je, takže jsem jediný, kdo to ví a kdo to kdy bude vědět, tak co to má za cenu, abych to někomu říkal? Co?"

Obrátil se zpět k oknu.

"Měl jsem z toho zamotanou hlavu. Myslím, že jsem se spletl někde v Mid-Glamorganu," postěžoval si. "Ale nebudu je počítat znova!" zařval.

"Proč byste propánakrále dělal něco tak výstředního?"

"Tenhle úděl na mě uvalil můj otec. Jako trest. Pokání." Zlostně se zamračil.

"Váš otec?" užasla Kate. "Myslíte Odin?"

"Otec veškerenstva," přisvědčil Thor. "Otec bohů z Asgardu."

"Chcete říct, že je naživu?"

Thor se obrátil a pohlédl na ni, jako by neměla všech pět pohromadě.

"Jsme nesmrtelní," odpověděl prostě.

O patro níž si Neil zvolil právě tuto chvíli k ukončení dunivého preludování na kontrabas, takže se zdálo, jako by se celý dům rozezněl strašidelným tichem.

"Chtěli jste nesmrtelné bohy, a tak je tedy máte," hovořil Thor tichým, zdušeným hlasem. "Je to vůči nám trochu nespravedlivé. Chtěli jste, abychom trvali věčně, a tak jsme tu na věky. A pak jste na nás zapomněli. Jenže my jsme stále věční. Teprve teď jsou mnozí mrtvi a další umírají. Jenže to není tak snadné," dodal tiše.

"Vůbec ani v nejmenším nechápu, o čem to mluvíte," jevila se Kate. "Říkáte, že já, my-"

"Ty to dokážeš pochopit," vybuchl Thor zlostně. "Proto jsem za tebou přišel. Dovedeš si představit, že většina lidí mě ani nevidí? Vůbec si mě nevšimne? Není to v tom, že bychom se skrývali. Jsme zde. Pohybujeme se mezi vámi. Můj lid. Vaši bohové. Vy jste nás stvořili. Učinili jste nás tím, čím si sami netroufáte být. A přece nás neuznáváte. Když jdu po ulici v tomhle... světě, který jste si pro sebe vytvořili bez nás, ani jediné oko nepohlédne mým směrem."

"I když máte na sobě tuhle helmu?"

"Obzvlášť když mám na sobě tuhle helmu!"

"Víte-"

"Ty se mi vysmíváš!"

"Když vy k tomu přímo vybízíte," usmála se Kate. "Já nevím co-"

Náhle se zazdálo, jako by se pokoj zachvěl a pak nabral dech. Všechny Katiny vnitřnosti se zhouply a pak se prudce zastavily. V nenadálém hrozivém tichu se ze stolku skutálela modrá porcelánová stolní lampa, spadla na zem a odplížila se do temného kouta, kde zůstala sedět jako nebohý utrápený uzlíček.

Kate na ni zírala a pokoušela se zachovat klid. Připadalo jí, jako by jí po kůži stékala měkká, studená huspenina.

"To jste udělal vy?" zeptala se otřeseně.

Thor vypadal zsinalý a zmatený. "Nerozčiluj mě," zamumlal. "Máš velké štěstí." Odvrátil oči.

"Co to říkáte?"

"Říkám, že si přeji, abys šla se mnou."

"Cože? A co má znamenat tohle?" Ukázal…