Dlouhý, temný čas svačiny duše

KAPITOLA 12

Velká, seriózně vyhlížející dodávka hladce sjela po příjezdové cestě, projela kamennou branou a důstojně se zhoupla, když zabočovala ze štěrkové cesty na asfalt veřejné silnice. Větrem bičovanou venkovskou silnici lemovaly zimní siluety bezlistých dubů a mrtvých jilmů. Kdosi nastlal šedé mraky na nebe jako polštáře. Dodávka se majestátně nesla silnicí a za chvíli se ztratila ve vzdálených zatáčkách.

O pár minut se v bráně objevil poněkud méně důstojný zjev - žlutý citroen. Rozšmaťchanými koly zahnul na klopenou vozovku a pomalým tempem a se značným vypětím sil vyrazil týmž směrem.

Kate byla otřesena.

Posledních několik minut mělo velmi nepříjemný průběh. Standish byl zjevný podivín i za příznivých okolností, ale po setkání s pacientem Odwinem se začal chovat jednoznačně nepřátelsky. Byla to strach nahánějící nepřátelskost někoho, kdo se sám bojí - čeho, to Kate nevěděla.

Kdo vlastně je? udeřil na ni. Jak se jí podařilo vymámit doporučení z Alana Franklina, váženého příslušníka lékařské profese? Oč jí jde? Co provedla, že vyvolala nesouhlas pana Odwina? Tahle otázka mu zřejmě ležela na srdci ze všeho nejvíc.

Neradostně se snažila udržet na silnici vůz, jenž zdolával zatáčky se značnými obtížemi a rovné úseky s problémy jen o něco menšími. Auto ji už jednou dostalo k soudu, když se jedno z předních kol vydalo na vlastní pěst na menší výlet a málem přitom způsobilo nehodu. Policista, který svědčil u soudu, mluvil o jejím milovaném citroenu jako o "dotyčném vozidle", a jméno pak jejímu autu zůstalo. Chovala k dotyčnému vozidlu náklonnost z mnoha důvodů. Když mu například upadly některé dveře, dokázala je zase sama nasadit, což by u takového BMW rozhodně nešlo.

V duchu uvažovala, jestli vypadá tak bledá a unavená, jak se doopravdy cítí, jenže zpětné zrcátko rachotilo kdesi pod sedadlem, a tak byla ušetřena nepříjemné jistoty.

Doktor Standish také zbledl a roztřásl se při představě, že by někdo mohl rozčilit pana Odwina. Šmahem odmítl Katiny snahy popírat, že by o něm něco věděla. Je-li tomu tak, dorážel na ni, proč tedy pan Odwin dal tak jasně najevo, že ji zná? Chce snad tvrdit, že pan Odwin je lhář? Jestliže ano, pak by měla vyhledat psychiatrickou pomoc.

Kate nevěděla, co si o tom myslet. Setkání s Odwinem jí bylo naprostou záhadou. Ale nemohla si nepřiznat, že ten člověk má něco do sebe. Když se na vás podíval, nemohli jste jinak, než se smažit pod palbou jeho zraku. Ale pod znepokojivou kvalitou jeho upřeného pohledu tušila ještě znepokojivější spodní proudy. Mnohem znepokojivější, protože vypovídaly o slabosti a strachu.

A pokud jde o to podivné stvoření...

Určitě bylo příčinou, proč se v poslední době v nejextrémněji odpudivých ukázkách bulvárního tisku objevovaly historky v duchu sloganu "Ohavné tajemství ve Woodsheadu". Byly to samozřejmě nechutné a hrubě necitlivé historky, kterým nikdo nevěnoval pozornost, až na oněch pár miliónů čtenářů, kteří mají zálibu v nechutných a hrubě necitlivých článcích.

Ony nechutné historky pravily, že obyvatele okolí nemocnice "terorizuje" jakési odpudivě pokroucené stvořen…