Liška Bystrouška

XIX

Jívy nad potokem byly jedinou záplavou čistého, tekutého zlata. To je tak jehnědy zasypaly. Ve dne vydechovaly nahořklou, opojivou vůni a včely zapadaly sem od božího rána do soumraku, večer dlouho, tuze dlouho nechtělo se jim spát a sněti široce rozvity dívaly se do vlahé tmy. Ani tmě nechtělo se zastříti zemi, a když přece vydala se nad lesy, nad vrchy k údolím, bylo jí asi jako zahradníku, jenž chystá se zavírati pařeniště plné květů klíčících a nemůže se k tomu přece jen odhodlati, protože je mu líto každé krůpěje slunečního tepla. Potom vykročila do tichých želbů, kde ji potkávaly plaché laně, rozlila se dolů do polí, přiložila tvář k příbytkům lidským, rozžala v nich světla a shromáždila rodiny kol stolů.

Za ní měsíc vyhoupl se nad nejvyšší bory. Byl v úplňku, jasný, velký a v jasu jeho vyvstaly modravé stíny bříz a jilmů. Za dědinami rozlehla se píseň. To chlapci šli děvčatům vstříc a měsíc postál, jako by hlavu klonil a vzpomínal na doby, kdy nestudila jeho zář, kdy též spěchával oblohou vstříc, horký jak živoucí slunce a rozechvěná krev.

Země usínala, ale vše, co je dobré a krásné, na ní bdělo. Bdělo štěstí i láska, bděl i mlčelivý žal jak věčně běhutý proud, který žene kola osudu a mění tvrdá jeho zrna v sladký chléb.

Kos jak černá živá hvězda snesl se na haluz dřišťálu. Přečkal zimu sám a sám a nyní bylo mu teskno, když na mezích ukázalo se fialčí a na stráni modré podléštky. A zmaten, okouzlen hvízdal prostý svůj zpěv, v kterém byly tóny zlaté jak jehnědy jív a lísek, v kterém byl nach květů jabloňových a čistá běl nekonečných stromořadí třešňových, v kterém tkvělo teplo hnízd a ševel haluzí. Řinula se mu z hrdla ta píseň jako krůpěje krve. Je-li pak člověk, jenž by to po něm dovedl? A hle, mezi haluzemi vynořuje se nesmělý stín. Jeho budoucí družka blíží se toužíc přivinouti se k němu, toužíc oblažiti a býti oblažena. On nevidí, neslyší, poněvadž nezpívá již pouze pro radost svou, nýbrž pro radost všeho, čeho dotklo se jaro. Až probudí jiné, až procitne celý ten kus omládlé země kol dokola, pak teprv ustane, pak teprv spatří ji.

Kterak se měníme v těchto hodinách? Aniž si toho jsme vědomi, stáváme se bratry a sestrami pňů oživených mízou a zlatově zelené listoví je tak útlé jako naše snění.

Za takového večera bloudila i Bystrouška žlebem a zbloudila k potoku. Zachtělo se jí okoupati si tlapky i hlavu, ježto byla ustavičně nemocna od toho dne, kdy uvízla v revírníkových kleštích. Dávno oželela cípek oháňky, prut její se zhojil, ale neprobrala se z choroby, kteoru v ní probudil podjamí vítr. Nevěděla, co se s ní děje, nepoznala dosud pravého jara a netušila, jak lidé, kteří básní jen o sobě, nazývají tuto liščí nemoc; oni klesají pod tíhou lásky, kdežto lišky jen se kaňkují. Mnohokrát takto bloudila. Mnohokrát ulehla na vyhřátou skálu, přitiskla se k ní, položila čenich na tlapky a naříkala, až se jí hřbet ježil a krk stahoval, jako by ho na suk vázal.

Když se dnes vymáchala v potoce, bylo jí asi jako lidské panně, která se vyplakala, až jí oči zčervenaly. Odevzdala se zcela do rukou osudu.

Těšilo ji, že zhubla, že zanechala někdejší sobecké žravosti a že se stává zvířetem dokonalým. Kdyby byl aspoň někdo, komu by se mohla vyznat ze svého hoře. V těchto myšlenkách, hluchá a slepá, došla na osamělý pahrbek nedaleko doupěte. Nebyla tu asi týden a za tu dobu palouk zkrásněl, prokvetl plicníkem, dymnivkami a prvními petrklíči. Zastavila se a unyle se rozhlížela. V tu chvíli zapraštělo v houští. Ale Bystrouška neutíkala. Kdyby se byl vynořil z podrostu třeba sám revírník Bartoš, kdyby byl namířil na ni pušku, nebyla by prchala. Počala se jen třásti po celém těle. Z mlází černého tmou zasvítily žluté žhavé oči.

„Božínku, ten je hezké!“ vzdechla Bystrouška a otočila se k němu. Byl to statný, urostlý lišák, o jakém se jí ani nesnívalo. Vedle tlamy ušlechtilých tvarů trčel mu roztomilý knírek, mezi slechy měl bělavou stezku a kráčel uhlazeným, mladistvým krokem a oháňkou pohazoval nedbale vpravo vlevo, jako by si nesl elegantní hůlečku. Srst měl tuhou, prozrazující, že prošel už hezký kus světa. Nebyl to tudíž mladý floutek, kterého stará vyhnala z doupěte.

Bystrouška pocítila, jak jí ruměnec zalévá nos a líce, a hodlala rychle zmizeti v podrostu, když on zahovořil roztomilým mužným barytonem.

„Polekala jste se mne, slečno?“

„Ó néé,“ řekla protáhle Bystrouška.

„Tadyk asi hnízdijou ftáčci,“ pravil zas on, aby ji vysvobodil z nesnází a dal tak najevo, že ji nepodezřívá z nepřístojných jarních toulek.

„Bať,“ přisvědčila skromně.

„Ale včíl je jich tu málo.“

„Baže, já totok místečko dobře znám, bývám toť nedaleko. Šla jsem jen trochu ven, protože mně strašně bolí hlava.“

„Tož dovolte, prosím, abych vás doprovodil. Včíl zasi lozijou myslivci po lesích, a dyž je jeden tak zamyšlené a bolí jé hlava, lefko by přišel k úrazu.“

„Když budete tak mnoho laska…