Liška Bystrouška

XXI

Nebyla to jedna, nebyly ani jen dvě noci, které prochodili šťastní milenci lukami a lesy. Mnohem více jich bylo a štěstí nezkalené chodilo s nimi. Jakmile nadcházel soumrak a první netopýr kmitl se nad vršky stromů, přicházel Zlatohřbítek rozdychtěn k doupěti Bystroušky. Jestliže spala, zazpíval, aby ji vzbudil, a když procitla, nejedenkrát zasypal ji polibky, ač se vzpouzela a bránila, protože si chtěla nejdřív vypláchnout tlamku. Později ani nepřicházel a vstával s Bystrouškou zároveň.

Jednou totiž byla náramně divná. Ani kuřátka nežrala, jako by jí otekly dásně. Když se Zlatohřbítek, nechtě ji déle obtěžovati v této nevolnosti, rozloučil, přikročila k němu nesměle a zatáhla ho jemně za cípek oháňky.

„Co chceš, Bystrouško moja? Bude se ti stýskat, viď?“

„No a jak!“ řekla tesklivě.

„Tož já chvilenku počkám.“

V rozpacích sedl si na práh a díval se na dva střevlíky, kteří se potýkali pod pařezem. Bystrouška náhle odběhla jaksi nesvá a Zlatohřbítek slyšel, kterak si kvapně učesává srst a přestýlá svou panenskou postýlku.

„Tož tak,“ zabručel a také se honem upravil.

Bystrouška usedla na pelest prozpěvujíc si tlumeně. Nemohl ihned rozeznati, jakou to písničku zpívá.

„Nechoď, šuhaj, dálej, len tu nocuj u nás…“

Zlatohřbítek přenocoval, ne jednou, ne dvakrát, častokrát. Jejich společné procházky krátily se sice, byly však stále pěknější. Chodívali nyní úvaly, kde nikoho nepotkávali. Bystrouška vinula se pokaždé do jeho náručí, on ji lehoučko objal, šeptával jí sladká slovíčka, čtveračíval o pusinkách, o hvězdičkách, o jejích očinkách romilých, a ona zkolébána jeho lichocením pokládala mdle hlavu na jeho mužné, silné rámě, líbávala ho úkradkem a žertovávala.„Počké, však počké, až ty budeš taťkem, co pak budeš říkávat Bystroušce?“

„Co bych říkal: mamo, moja stará, tak ti budu říkávat.“

Třepla ho po uchu, neboť nelíbívaly se jí obhroublejší žerty a chtěla, aby ji měl rád vznešeně, aby ji zbožňoval, aby se k ní blížil jako ke svátosti.

„Šak víš, že su vychovaná mezi lidima,“ připomínala zhusta.

„Myslíš, že lidi nejsou načisto jak my zvířátka, když se majou rádi. Kdyby aspoň ne horší. To dělajou všecko jen naoko. Hrajou komediju, ale doopravdy perou se, hašteřijou se jak špačci, když se milování přejijou.“

„Ale skládajou básně, do divadla chodijou, do plesů a strojijou se…“

„A mnohdy nemajou ze všeckýho ani co žrat. Lidi jsou pejcha, lež a faleš. Ani jediná liška neumí být tak ulhaná jako mladá člověčice, když si nadhazuje kraťunký sukýnky. Žádně lišák není takové nemrava, jak lidské fešák. Když zradí některé z nás - ale to já neudělám, Bystrouško moja, ty to dobře víš -, tak uteče do jiného lesa, aby ho chuďátko lištička povržená ani na očích neměla. Člověk, ten zrovna ne, zrovna se mu zachce potkávat svoju oběť, aby ju až do bláta snížil a pošlapal.“

„A když se něco stane?“ ptala se Bystrouška.

„Tak se vyplatijou a je. To náš lesní zákon nepřipouští. Buď se ztrať, nebo si vem. Životem, ne zlatem zaplať! A co klebet dovedou lidské huby nadělat! To bys, Bystrouško, neobstála mezi lidima, kdybys měla někoho ráda jako mě.“

„Beztak se aji včíl klebet bojím. Znáš přece sové, kavek uplkaných, brabců.“

„Jen ať si zatrófajou,“ zahrozil Zlatohřbítek.

Sotva to dořekl, když tu jako stín přeletěla nad nimi sova.

„Zle je,“ zanaříkala Bystrouška, „vidíš, nemaluj čerta na stěně. Této modlářky jsem se nejvíc bála. Umí si louskat růženečky, ale víc plků roznese, než se namo…