Průsečík

II

Otevřu oči. Vše okolo mne je důvěrně známé. Několik kusů novějšího nábytku, ale také křeslo a skříň, které jsme kdysi, já a Karla, koupili. Hned po příjezdu do Mnichova.

Vedle mne oddychuje Monika. Přišli jsme domů až po půlnoci, koncert jejího kvarteta se protáhl. Dlouhý potlesk, pak ještě dva přídavky.

Po prvním jsem si začal přát, aby byl brzy konec a my mohli odejít. Což o to, Die Kandinsky Vier hráli jako vždy skvěle, ale už během druhé věty Brahmsova smyčcového kvartetu, což je pomalejší romantická část, jsem neobvykle silně zatoužil po Monice. Seděla na jevišti vzpřímená, černé vlasy jí padaly dolů až do výstřihu černých šatů, ale nedokázaly tam zakrýt úplně vše. Violoncello měla pevně zaklíněné mezi stehna.

Jenže Uli nás ani po koncertu nehodlal nechat jen tak zmizet. Táhl celé kvarteto do baru přes ulici a hlučně vykřikoval:

„Byl to obrovský úspěch! Od koncertu v Budapešti asi největší. Musíme si na to připít!“

Monika neprotestovala, nechtěla spoluhráče zklamat.

Povídalo se o všem možném. Uli vykládal o rozhovoru, který poskytl Süddeutsche Zeitung. Musel prý novinářce, mimochodem prý velmi pěkné, znovu vylíčit, už asi posté, jak se dali před několika lety dohromady a proč si myslí, že jim to společně tak skvěle šlape.

„Samozřejmě, nutila mě znovu vysvětlovat, proč se jmenujeme Die Kandinsky Vier, koho to vlastně napadlo. I když už to bylo ve všech možných jiných novinách a časopisech. Jak jsme se poprvé potkali na té společenské akci v Lenbachhausu, kam nás tehdy pozvala ještě jako sólisty agentura, co to všechno organizovala.“

Přerušil jasem ho.

„Uli, tohle mě vždycky zajímalo. Opravdu jste se předtím nikdy neviděli?“

„Ne, opravdu ne. Znal jsem jen Anneke, to jsem ti určitě vyprávěl. Byla ve stejném ročníku jako já na Musikhochschule. Ve Führerbau. Měl jsem na ni trochu zálusk, ale ona měla oči jen pro toho svého Stefana. Kde je mu asi dnes konec.“

„O Anneke vím, o té mluvíš pořád. Ale co Heinrich?“

Ptal jsem se samozřejmě jen proto, abych nevypadal, že nemám o to jejich kvarteto zájem… Od Moniky jsem o jeho členech věděl skoro všechno.

Uli překřikoval hluk v baru.

„Ne, ne, Heinricha jsem vůbec neznal. Fakt. Vždyť je to Ossie, přijel do Mnichova z Drážďan až po pádu zdi.“

Heinrich se ihned hlásil o slovo.

„Před tou akcí v Lenbachhausu jsem tady občas hrál. Ale ne moc. Západní Němci jsou hrozně nafrnění, k ničemu pořádnému, kromě hraní na hogo fogo večírcích pro vysokou společnost, mě nepustili. I když mě pořád někdo plácal po zádech, jak jsem dobrý.“

Uli při jeho slovech v údivu povytáhl obočí.

„K ničemu kloudnému ses nedostal vlastní vinou, jsi hrozně neprůbojný.“

Heinrich se o svojí údajné neprůbojnosti nechtěl evidentně bavit. Mávl rukou.

Na Moniku jsem se neptal. Věděl jsem, že do Mnichova přijela krátce po revoluci u nás, když dokončila konzervatoř. Bylo jí osmnáct. Měla pak aféru s nějakým velmi bohatým manažerem z BMW, táhlo se to asi rok. Vlastně si ji tady vydržoval, o čemž dnes nerada mluví…