Mimořádná událost

Největší chyba

Já s Heroldem přece jen mluvil, Barone. Nedalo mi to. Jakmile jsem znal jeho totožnost, nebylo až tak těžké zjistit, kde bydlí. Máš pravdu, byla to známá firma.

Jednoho dne, když Anděla odešla, jsem se vypravil k jeho vile na Hřebenkách. Mercedes stál přímo před domem. Měl jsem štěstí.

Zazvonil jsem. Přišla mi otevřít mladá žena, ne o moc starší než já.

Když jsem jí řekl, že chci mluvit s Robertem Heroldem, tvrdila napřed, že není doma. Má mu něco vyřídit?

„Řekněte mu, že mám nějaké zprávy o Anděle, tedy vlastně o Gabriele…“

Žena zpozorněla.

„Počkejte chvíli. Myslím, že jsem před chvílí slyšela někoho vejít zadním vchodem. Možná je Robert už doma.“

Objevil se za okamžik. Pozorně si mě prohlížel, pak mě pozval dál.

„Vy jste ten mladík, kterého jsem onehdy viděl s Gabrielou, že?“

Přikývl jsem.

„Co mi chcete říct?“

Vlastně jsem mu nechtěl říct nic, měl jsem jenom otázky. Pak jsem usoudil, že mu musím říct alespoň něco, pokud mě má brát vážně.

Vylíčil jsem mu tedy, jak jsem Andělu potkal, jak jsme spolu žili v zahrádkářské kolonii, jak teď bydlíme společně v jednom bytě. A jak vyděšená byla, když ho tehdy potkala. Vím, že není úplně normální. Ale co ji tak vyděsilo?

„Musíte mi okamžitě říct, kde je,“ zaútočil. „Gabriela je těžce nemocná, jsem její opatrovník, jsem za ni odpovědný.“

„Opatrovník?“

„Ano. Pokud neřeknete, kde je, můžu na vás zavolat policii.“

Sbíral jsem chvíli odvahu.

„Nic jsem neudělal. Nikde ji nedržím násilím. Když mi ale řeknete víc, třeba vám pomůžu.“

Nemusím snad, Barone, zdůrazňovat, že jsem se přitom třásl úzkostí. Nebyl jsem vůbec zvyklý jednat s jinými lidmi, tady jsem navíc musel předstírat i určitou sebejistotu. Nevím, jestli mi na to skočil. Ale začal vyprávět.

„Gabrielu jsme si já a moje bývalá žena, ta už nežije, vzali z dětského domova, když jí bylo pět let. To bylo samozřejmě ještě před revolucí. Byla zpočátku docela normální dítě, ale pak začala mít ty halucinace.“

Viděl otázku v mých očích.

„Jestli s ní žijete, tak víte, o čem mluvím… Tvrdila, že není z tohoto světa a další nesmysly, měli jsme s ní stále více problémů. Utíkala z domova. Museli jsme ji nechat vyšetřit, už jako dítě několikrát skončila na psychiatrii.“

„Ale teď je přece dospělá,“ namítl jsem.

Herold se ironicky usmál.

„Dospělá možná, ale nesvéprávná. Byla zbavena svéprávnosti a já byl ustanoven jejím opatrovníkem. Jenže opakovaně utíká. Už několikrát skončila jako bezdomovec.“

Vše, co říkal, znělo pravděpodobně.

„Bohužel i krade,“ řekl. „Ukradla mi větší obnos peněz, který někde schovala. Ve skutečnosti jde o dost velký obnos.“

Nemohl jsem mu říct, že i to asi bude pravda. Vysvětlovalo to, proč Anděla byla vlastně vždy při penězích.

„Musíte mě k ní dovést,“ naléhal netrpělivě.

Věděl jsem najednou, že musím získat čas. Měl bych si pravdivost jeho slov nějak ověřit. I když vše, co říkal, zapadalo do obrazu, který jsem si o Anděle utvořil, přece jen se zdálo, že je v něm nahromaděna jakási temná zloba, se kterou si není radno zahrávat.

„Dobře,“ odpověděl jsem, „máte asi pravdu. Anděla, pardon Gabriela, potřebuje pomoc. Můžete mě zavézt k našemu bytu? Ukážu vám cestu.“

Nasedli jsme do jeho velkého automobilu.

„Je to na Starém Městě, Kaprova ulice,“ lhal jsem.

„Vidím, že si za moje peníze užívá na nejlepších adresách,“ poznamenal ironicky.

Po cestě jsme toho příliš nenamluvili.

V jednu chvíli ale řekl: „Je to děvka, spala s kdekým.“

Zřejmě si všiml mého udiveného pohledu, ale nerozebíral to.

Místo toho se mě zeptal, jak jsem se dostal mezi bezdomovce. Pro změnu se nechtělo nic vysvětlovat mně. Pokrčil jsem jenom rameny.

Když jsme přijeli k přechodu, kudy se od Karlova mostu valí davy turistů do Karlovy ulice a naopak, otevřel jsem dveře a vyskočil z auta. Něco za mnou řval, auto se ale na přechodu neodvážil nechat.

Utíkal jsem přes most, kam auta nemohou, a jakmile jsem doběhl na Kampu, věděl jsem, že jsem ho setřásl.

Seděl jsem pak, poněkud opařený tím zážitkem, po zbytek dne v křesle a přemýšlel, co udělám. A udělal jsem nakonec největší chybu svého života, Barone. Když totiž Anděla přišla k večeru domů, všechno jsem jí řekl. I ona přece musí pochopit, proč jsem chtěl vědět, kdo vlastně je.

Vylíčil jsem jí tedy podrobně úplně vše. Jak se mi na policii podařilo zjistit, kdo byl ten člověk, který ji tak vyděsil na Karlově náměstí, a jak jsem se za ním dnes vypravil, vyslechl jeho slova a pak utekl.

Anděla dlouho nic neříkala, ačkoliv jsem očekával pravý opak. Tedy že mé přiznání spustí lavinu slov.

Pak řekla: „Je to lhář, ohavný lhář.“

Po chvíli pokračovala.

„Ano, Hobo, adoptovali si Gabrielu, když jí bylo asi pět. Netušili, že není z tohoto světa.“

Nijak jsem nereagoval, protože jsem se obával, že …