Golet v údolí

Princezna Sabat se vrátila k Pánu.

Hospodin rozkázal, aby andělé rozžali na nebi tři světla na znamení, že lhůta jeho nejvyšší milostivosti jest ukončena a že povolává opět nejsladší milostnou princeznu k svému boku na trůn, nad nímž jako blesky září písmena, z nichž byl stvořen svět. V Polaně nastalo loučení a rodiny si přály dobrý týden:“Gite voch!“

A Brana zůstala nečistá.

Zůstala nečistá ještě mnoho dní potom.

Jsou věci, o kterých se veřejně nemluví, ale které vzrušují. Má býti v Polaně ještě mnoho žen nečistých a mnoho žen bez mužů a mnoho mužů bez žen? Mordechaj Jid Fajnermann se nemyje. Sedí jen v modlitebně, modlí se a jeho hlava klesá stále níže. Zjednejte nápravu!

Ihned po šábesu, za rozbřesku nedělního jitra, tryskem a nešetře koní, do města arci nejel nikdo. Nejel tam nikdo ani odpoledne. Rozpětí mezi desetikorunami zálohy, které žádal za cestu Bajnyš Zisovič a dvěma korunami, které mu nabízel Mojše Kahan, bylo totiž toho dne ještě příliš velké a Nusn Majerovič se nechtěl vydat na cestu bez zálohy dokonce patnácti korun.

Ani v pondělí tam nikdo nejel. Činy byť i rychlé a naléhavé, probíhají ve fantasii těch, kdož po nich vášnivě volají, přece jen nekonečně rychleji než ve skutečnosti, neboť duše nezná překážek, hmotný svět jich však má, žel, až příliš mnoho. Toho dne se vydali Bajnyš Zisovič se svým milým synem Chaimkem do hor za Menšulem hledat Julču. Ta se kterýsi den minulého týdne, neznámo který, vydala podle dvacetiletého zvyku sama, pomalu a rozvážně do menšulských pralesů a dále nad ně, kde jsou poloniny, tráva, slunce a kde se pasou přátelé koně.

Našli ji, vystoupivše na travnatou vlnu hory, až někde na Perechrestu, dobrých šest hodin cesty od Polany… „Julčo!“ zavolal na ni jásavě Bajnyš již z daleka. Pasoucí se Julča pozdvihla od země hlavu, upřela oči, i to zdravé i ono s bělmem, na své pány, zamávala na pozdrav chvostem a pásla se dále. Šli blíže, Bajnyš si sedl do dřepu, rozpřáhl náručí jako k milostnému objetí a laskal se: „Julinko!“ Julča kývala přívětivě hlavou, mávala ohonem, ale když přišli ještě blíže, kousek odklusala. A pak ještě kousek. A teď nastalo přemlouvání, slibování, lichocení, předstírání a honění, které stará kobyla, vžívajíc se do hříběcích let, pokládala za hru, pořádanou k její kratochvíli. A když posléze Chaimek s jednoho boku a Bajnyš s druhého sáhli ke kamení a k ryku a divokému mávání rukama, když štvali Julču i sebe po polonině, po kamení, po trávě i brusiní a zvorem dolů a zvorem nahoru, objevilo se, kolik pravdy bylo v Bajnyšově tvrzení, že Julča létá jako vlaštovka. Vydrželi to déle než ona. Zahnali ji ke křovinaté skalce a tam na ně počkala, vlídně se na ně svým jedním okem dívajíc. Tak se svobodymilovná Julča, měla-li býti odvedena do domácí stáje, chovala po dvacet let vždy.

V úterý ráno se Bajnyš Zisovič do města skutečně vypravil. Ale rabího toho dne nepřivezl, věci neprobíhají tak jednoduše, jak si nedočkavé duše představují, a nepřátelská hmota světa, jak již řečeno, je velmi úkladná. Polanští Židé nejsou dosti bohatí, aby si k vozíkům mohli u kováře dát hotovit také ještě brzdy, kromě toho si Bajnyš zapomněl na cestu od někoho vypůjčiti sekeru, a tak se na ostrém sjezdu vysokého kopce, který odděluje obě příčná údolí, stalo, že si nemohl utnouti žádnou hrázku a byl nucen mezi loukotě zadních kol strkati trouchnivé větve, které se neustále lámaly. A potom pod svahem, když se už domníval, že má vyhráno, se mu dvakrát přetrhly postranky, a on, protože neměl provázek a zapomněl doma nůž, se velice zdržel… Brana, Mordche, uražená obec i rozhněvaný Bůh musili čekati. A třeba říci, že Hospodin, který do nebe volající nepořádek Polanských zná tak dobře, se ze všech vzrušoval nejméně.

Ale Bajnyš Zisovič nepřivezl rabiho ani ve středu dopoledne. „Pro Boha, co se stalo?“ ptali se úzkostlivě v Polaně, vybíhali při blížícím se hrčení každého povozu, a smutný Mordechaj Jid Fajnermann bez zřetele na hrkot vycházel na zápraží a chvíli zde postával každých deset minut. Jejich obavy z neštěstí byly bohudík plané. Rabi jen nemohl; odjel na komisi. V sousední obci zařízl šechtr rituálně tele, ale poněvadž v jeho vnitřnostech zjistil podezřelé nepravidelnosti, byl povolán rabi, aby rozhodl, smí-li maso dobytčete pravověrný Žid požívati, či musí-li býti pod cenou prodáno křesťanům.

Tak se stalo, že přijeli…