Bílá velryba

CXIII.
KOVÁRNA

S rozcuchanou bradou, opásán zkornatělou zástěrou ze žraločí kůže, stál Perth asi o polednách mezi kovářskou výhní a kovadlinou, kterou měl na špalku pobitém plechem. Jednou rukou držel v ohni hlavici kopí a druhou dmýchal měchem. V tu chvíli přicházel kapitán Achab, v ruce kožený váček rezavé barvy. Ještě kousek před kovárnou se zadumaný Achab zastavil. Perth konečně vytáhl železo z ohně a začal do něho na kovadlině bušit perlíkem. Z rozžhaveného železa sršely husté snopy jisker, z nichž některé doletovaly až k Achabovi.

„To jsou tvoji buřňáci, Perthe? Lítají ustavičně za tebou. Jsou to ptáci, kteří věští štěstí, ale ne pro každého; – podívej se, jak pálí; ale ty – ty mezi nimi žiješ, a nejsi popálen.“

„Já jsem popálen po celém těle, kapitáne Achabe,“ odpověděl Perth, opíraje se chvíli o své kladivo; „proto mě už nic nespálí; jizvu tak snadno nespálíš.“

„Dobrá – dobrá, už dost. Tvůj zborcený hlas pro mne má zvuk příliš klidný a zdravě žalostný. Sám nežiji v žádném ráji, proto u druhých nesnáším neštěstí, které nezuří. Měl bys zešílet, kováři. Poslechni, proč ty se vlastně nezblázníš? Jak to vydržíš, abys nebláznil? Což tě nebesa ještě nenávidí, že se nemůžeš zbláznit? Co to děláš?“

„Rovnám starou špici kopí, pane; byly na ní rýhy a zuby.“

„A dovedeš ji zase uhladit, kováři, když už má za sebou tak těžkou službu?“

„Myslím, že ano, pane.“

„A nejspíš bys dovedl uhladit všechny rýhy a zuby, i kdyby šlo o nejtvrdší kov, kováři?“

„Ano, pane, myslím, že to dokážu. Všechny zuby a rýhy, jen jednu ne.“

„Tak se podívej,“ zvolal Achab, vášnivě pokročil a položil obě ruce Perthovi na ramena, „sem se podívej – sem – dovedeš uhladit takovouhle rýhu, kováři?“ přejel si jednou rukou přes vrásčité čelo. „Kdybys to dovedl, kováři, rád položím hlavu na kovadlinu a snesu tvé nejtěžší kladivo mezi očima. Odpověz! Dovedeš uhladit tu rýhu?“

„Ach, to je právě ta jedna, pane! Neřekl jsem, že všechny zuby a rýhy, jen jednu ne?“

„Ano, kováři, to je ta jedna. Ano, člověče, je nevyhladitelná. Ty ji sice vidíš tady v mé kůži, ale ona se už vryla i do kosti mé lebky – ta je nyní samá vráska! Ale nechme dětského hraní. Dnes už žádné vidlice a kopí! Sem se podívej!“ Zatřepal koženým váčkem, jako by byl plný zlatých mincí. „Také já chci, abys mi udělal harpunu, takovou, aby ji nevyrvalo ani tisíc spřažených ďáblů, Perthe. Železo, které bude ve velrybě držet jako její vlastní ploutevní kost. Tady máš materiál!“ A hodil vak na kovadlinu. „Podívej se, kováři, to jsou nasbírané podkováky z ocelových podkov závodních koní.“

„Podkováky, pane? No, kapitáne Achabe, to tedy máš nejlepší a nejtvrdší materiál, s jakým my kováři vůbec pracujeme.“

„Vím to, starochu. Tyhle podkováky budou držet pohromadě jako klih z rozvařených kostí vrahů. Rychle! Ukovej mi tu harpunu! A nejdřív mi ukovej dvanáct tyčinek na její násadec, potom je zkruť a stoč a skovej to dohromady jako dvanáct pramenů a pramínků velrybího provazce. Rychle! Budu rozdmýchávat oheň.“

Když bylo konečně hotovo dvanáct tyčinek, Achab je zkoušel jednu po druhé, vlastní rukou je otáčeje kolem dlouhého, těžkého železného hřebu. „Tahle je špatná!“ odhodil poslední. „Předělej ji, Perthe!“ Potom Perth chtěl začít svářet dvanáct tyčinek v jednu, ale Achab mu zadržel ruku a řekl, že si své železo svaří sám. Když potom pravidelně, ale těžko dýchaje, bušil do kovadliny a Perth mu podával rozžhavené tyčinky, jednu po druhé, a jak výheň mocně rozdmychovaná chrlila do výše mohutný přímý plamen, prošel kolem mlčky Pars, nakláněje hlavu k&nbs…