Bílá velryba

LIV.
PŘÍBĚH LODI TOWN-HO

[Podle vyprávění ve Zlatém hostinci.]

Mys Dobré naděje a celá vodní oblast kolem něho se hodně podobá některé známé křižovatce velkých silnic, kde potkáte víc cestujících než kdekoli jinde.

Nedlouho po rozhovoru s Albatrosem potkali jsme jinou velrybářskou loď, Town-Ho^[9], která se vracela domů. Její posádku tvořili téměř samí Polynésané. Při krátkém gamu nám dala závažné zprávy o Moby Dickovi. Všeobecný zájem mužstva o bílou velrybu teď u některých prudce vystupňovala jedna okolnost z příběhu Town-Ho, z níž nejasně vysvítala spojitost mezi velrybou a tím, že byl podivně převráceně dokonán jeden z tak zvaných božích soudů, které prý občas stihnou některé lidi. Právě tato okolnost – se svými průvodními zvláštnostmi – tvoří, abychom tak řekli, skrytou složku tragédie, kterou vylíčíme; o ní se však kapitán Achab a jeho důstojníci nikdy nedověděli. Vždyť o této tajné části příběhu nevěděl ani sám kapitán lodi Town-Ho. Tajemství bylo soukromým vlastnictvím tří kamarádů, bílých námořníků na oné lodi, a podle všeho jeden z nich je svěřil Taštegovi s papeženským zaklínáním, aby je nikomu nevyzradil. Ale příští noci Taštego mluvil ze spaní a prozradil tolik, že ráno už nemohl odepřít dopovědět zbytek. Vyprávění mocně zapůsobilo na námořníky z Pequody, kteří je slyšeli celé, a byli v této věci vedeni tak neobvyklým jemnocitem – jak jinak to pojmenovat? – že zachovali tajemství pro sebe; nikdy neproniklo dozadu za hlavní stožár Pequody. Vylíčím teď celou tu podivnou historii, vplétaje na příslušných místech onu temnější nit do příběhu, jak byl vyprávěn na lodi veřejně.

Vyhovím svému rozmaru a zachovám styl, jakým jsem příběh kdysi vyprávěl v Limě v předvečer jednoho svátku v kroužku svých španělských přátel, pokuřuje si přitom na verandě Zlatého hostince, jehož krytina byla silně pozlacena. Dva mladí uhlazení kavalíři, don Pedro a don Sebastian, byli mými dobrými přáteli, a proto mě občas přerušovali otázkami, na které se tu vždy náležitě odpovídá.

„Asi dvě léta předtím, než jsem se poprvé dověděl o událostech, které vám tu, pánové, líčím, křižovala Town-Ho, nantucketská loď lovící vorvaně, tady ve vašem Pacifiku, jen několik dní plavby na východ od pohostinné střechy tohoto Zlatého hostince. Byla někde na sever od rovníku. Jednoho dne zpozorovali při každodenním pumpování, že do lodního prostoru proniká více vody než obvykle. Myslili si, pánové, že ji probodl nějaký mečoun. Ale kapitán se z jakéhosi zvláštního důvodu domníval, že ho v těchto šířkách čeká neobyčejné štěstí, a nechtěl je opustit. Díru nepovažovali za nebezpečnou, i když ji nemohli najít, ač hledali, jak hluboko jen mohli za počasí velmi nepříznivého, a loď pokračovala v křižování. Námořníci čerpali vodu v intervalech bezstarostně dlouhých. Štěstí jim však nepřálo. Další dny uplynuly a štěrbina nejenže nebyla objevena, ale zřejmě se zvětšila. A zvětšovala se dál, takže kapitán, do jisté míry zneklidněn, napjal všechny plachty a zamířil do nejbližšího přístavu na ostrovech, aby tam dal loď vyzvednout a opravit.

Třebaže loď měla před sebou nemalou plavbu, přece se kapitán vůbec neobával, že by mohla za normálních okolností cestou ztroskotat, poněvadž měl velmi dobré pumpy a jeho šestatřicet mužů mohlo při pravidelném střídání loď snadno udržet, i kdyby se trhlina třeba zdvojnásobila. Je pravda, že téměř po celou cestu měla Town-Ho velmi příznivý vítr a byla by jistě doplula bezpečně do přístavu, nebýt toho, že surová pánovitost důstojníka Radneye, rodilého z Vineyardu, rozhořčila k pomstě Steelkilta, jezeřana z Buffalla, člověka ke všemu odhodlaného.“

„Jezeřan! – Buffallo! Prosím vás, co je to jezeřan a kde je Buffallo?“ otázal se don Sebastian, vzpřímiv se na své pohupující se sítinové rohoži.

„Na východním břehu našeho Erijského jezera, done, ale prosím vás snažně o laskavé strpení – možná že o tom brzo uslyšíte víc. Nuže, pánové, tento jezeřan, pracující na brigách s ráhnovými plachtami a na trojstěžnících někdy tak velkých a statečných jako loď, která pluje z vašeho Callaa do vzdálené Manily, tento jezeřan byl v srdci naší Ameriky, obklopeném kol dokola zemí, odkojen ještě všemi venkovskými představami o námořních lupičích, jaké lid spojuje s širým mořem. Naše velká sladkovodní jezera, spojená vodními cestami – Erijské, Ontario, Huronské, Hořejší a Michiganské – mají totiž rozlohu jako oceán a mnoho nejušlechtilejších znaků moře, vždyť kolem jejich pobřeží najdete rozmanitost ras i podnebí; mají celé skupiny ostrovů tak romantických, jako jsou v Polynésii, na jejich protilehlých březích obývají dva velké odlišné národy právě tak jako při Atlantiku; po jejich vodách máme od východu přístup daleko do četných teritoriálních osad, rozložených všude kolem jejich břehů; tu a tam se na ně mračí baterie a skalní, kamzíkům podobná děla domýšlivé pevnosti Mackinaw. Slyšela hřmění vítězných námořních bitev; čas od času postoupila své břehy divokým barbarům, jejichž rudě pomalované obličeje probleskují z kožišinových vigvamů. Na dlouhé míle jsou vroubena starými panenskými pralesy, kde vysoké borovice stojí v stěsnaných řadách jako králové v gotických rodokmenech. V těchto pralesích žijí divoké africké šelmy a zvířata s hedvábnou srstí, jejichž kožišina se vyváží a odívá tatarské císaře. V jezerech se zrcadlí dlážděná velkoměsta Buffallo a Cleveland i indiánské vesnice kmene Winebago. Pluje po nich plně vystrojená loď obchodní, ozbrojený americký křižník, parník a bukové kánoe. Vanou na nich severní větry a vichřice tak prudké, že rvou stožáry jako kterékoli větry bičující slané vody. Vědí, co to je ztroskotání, neboť v nedohledné dálce od země, i když uprostřed pevniny, potopila se tu za noci nejedna loď i s křičící posádkou. Tak, pánové, Steelkilt, třeba pocházel z vnitrozemí, přece byl synem divokého moře a divokým mořem odkojen; odvahou se vyrovnal každému jinému námořníkovi. A Radney, ten sice v mládí léhal na osamělém pobřeží nantucketském, byl odchován tamním mořem a poz…