Jeptiška

Představenou je velebná matka… a než budu pokračovat ve svém vyprávění, musím vám ji popsat.

Je malá a zavalitá, ale hbitých a živých pohybů, hlava jí nesedí nikdy rovně na krku ma a na šatech má vždycky něco v nepořádku. Jej tvář je spíš hezká než ošklivá, oči, z nichž pravé je posazeno výš a je větší než druhé, hledí toztěkaně, ale jsou plné ohně; když jde, mává rukama; chce-li mluvit, otevře ústa dřív, než si urovná myšlenky, a proto trochu koktá. Když sedí, vrtí se na křesle, jako by jí něco řekáželo; nedbá na slušné způsoby, nadzvedne si závoj, aby se mohla poškrabat dává nohu přes nohu, ptá se vás na něco, a když jí odpovidáte, už vás neposlouchá; něco vám vypráví, ale ztratí niť a najednou zmlkne, neví už, co povídala, zlobí se, a když jí hned nepřipomenete, co chtěla říci, prohlásí, že jste tele, trouba a pitomec; chvilku je důvěrná a tyká vám, ale hned zas pohrdavě pánovitá a pyšná, nevydrží být ani okamžik důstojná, je střídavě dobrá a tvrdá a její duševní neklid a nevyrovnanost její povahy je vidět na její vzrušené tváři. Proto je v klášteře jednou pořádek, jednou nepořádek. Jsou dny, kdy děvčata z pensionátu sedí pohromadě s novickami a novicky s řeholnicemi ;chodí se po návštěvách, vaří se čaj, káva, čokoláda, pijí se likéry; bohoslužby se odbývají s chvatem až neslušným. Uprostřed toho ruchu se tvář představené najednou změní, zazní zvon; všechny se honem rozeběhnou, schovají se do cel a po hluku, křiku a rozpustilostí zavládne ticho jako v hrobě. Běda jeptišce, jež se teď dopustí sebemenší chybičky! Představená ji předvolá do své cely, jedná s ní tvrdě, poručí jí, aby se svlékla a dvacetkrát se švihla důtkami. Jeptišce nezbývá než poslechnout, svlékne se, vezme důtky a mrská se. Ale sotva se několikrát udeří, představená se rozlítostní, vytrhne jí nástroj pokání, rozpláče se, naříká, jak ji bolí, že ji musela potrestat, zulíbá jí čelo, oči, rty, ramena, hladí ji a chválí: „Jakou máš bělounkou, hebounkou kůži!

Jak jsi kulatoučká! A ten krásný krk, ta nádherná šíje…! Ale sestro Augustýno, přede mnou se přece nemusíš stydět: pusť tu košili, jsem taky žena a k tomu tvoje představená. Ach, to jsou nádherná prsa! A jak jsou pevná! A já bych měla připustit, aby sis tu krásu trýznila důtkami? Ne, ne, nikdy… A znova ji líbá, pomáhá jí vstát, sama ji obléká, mluví k ní nejněžnějšími slovy, osvobodí ji od pobožností a pošle ji do cely. S takovými ženami je těžké vyjít, nikdy se neví, co se jim zalíbí a co ne, čeho je třeba se vystříhat a co udělat; pravidla pro ně neplatí, buď je jídla nadbytek, nebo se málem umírá hlady. Hospodářství kláštera tím trpí, připomínky se buď špatně vykládají, nebo se jich nedbá, jeptišky jsou vždycky příliš milovány nebo příliš nemilovány představeným takové povahy; není skutečného odstupu ani míry; nemilost se u nich mění v oblibu, obliba v nemilost a nikdo neví proč. Chcete, abych vám na malém příkladu ukázala, jak řídila klášter? Dvakrát do roka prohledala jednu celu po druhé a vyházela oknem všechny láhve s likéry, které našla; ale netrvalo ani čtyři dny a sama poslala skoro všem jeptiškám nové. Tak vypadala žena, které jsem se slavnostně zavázala poslušností, neboť v každém klášteře skládáme znova slib.

Objímala mě kolem pasu a vedla mě do sálu. Tam byla přichystána slavnostní svačina s ovocem, marcipánem a jinými sladkostmi. Ctihodný vikář chtěl o mně říci několik pochvalných slov, ale ona ho přerušila: „Ovšem, ovšem, stalo se jí bezpráví…“ Vážný kněz chtěl pokračovat, představená však zvolala:

„Jak jen jí mohly ubližovat? Vždyť je zosobněná skromnost a něha a prý je neobyčejně nadaná…“

Vikář opět promluvil, ale představená mu zas skočila do řeči a pošeptala mi: „Hrozně se mi líbíte; jen co budou tihle škarohlídi pryč, zavolám sestry a zazpíváte nám něco hezkého, viďte..?“ Bylo mi do smíchu.

Vážný páter Hébert byl trochu zaražený a oba mladí kněží se usmívali jeho i mým rozpakům. Páter Hébert se brzy vzpamatoval a nařídil jí příkře, jak měl ve zvyku, aby si sedla a byla zticha. Usedla, ale nebylo jí to vhod; vrtěla se, drbala se ve vlasech, rovnala si šaty tam, kde nebylo co upravovat; zívala. Zatím se hlavní vikář moudře rozhovořil o klášteře, který jsem opustila, o tom, co jsem tam zkusila, o novém klášteře, do kterého vstupuji, o tom, zač vděčím těm, kdo mi pomáhali. Pohlédla jsem na pana Manouriho, sklopil oči. Pak se přidali i ostatní a představená se už nemusela trápit mlčením. Přistoupila jsem k panu Manourimu a děkovala mu za jeho dobrotu; chvěla jsem se, zajíkala a nevěděla jsem, jak mu dokázat svou vděčnost. Moje pohnutí, moje rozpaky, moje rozcitlivění — byla jsem skutečně dojatá — ta směs slzí, radosti a zmatku mu toho pověděly mnohem víc, než bych byla sama uměla. Jeho odpověď nebyla souvislejší než moje řeč; byl stejně dojatý jako já. Nevnímala. jsem jeho slova; ale pochopila jsem, že je pro něho odměnou, že mohl zmírnit můj krutý osud, že bude vzpomínat na svůj čin s ještě větší radostí než já; škoda jen, že ho jeho povolání váže k pařížskému soudnímu paláci a že mě nebude moci častěji navštěvovat v Arpajonu; ale doufal, že pan generální vikář a matka představená mu dovolí poptat se, jak se ml daří a jsem-li zdráva.

Vikář s tím nesouhlasil, ale představená odvětila:

„Pane, jak často budete chtít; sestře Zuzaně všechno dovolím; budeme se snažit napravit křivdy, které vytrpěla…“ A šeptem dodala: „Dítě, hodně jsi zkusila? Ale jak mohly mít ty ukrutnice v Longchamp odvahu tě trápit? Znám tvou bývalou představenou, byly jsme spolu v pensionátě v Port-Royal; všem nám byla z duše protivná… Budeme mít dost času, všechno mi musíš povědět…“ Při těch slovech mě vzala za ruku a lehounce na ni poklepávala. Oba mladí kněží se mi uklonili. Bylo pozdě; pan Manouri se s námi rozloučil; generální vikář a jeho průvodci byli pozvání k panu M…, majiteli arpajonského panství, a já osaměla s představenou. Ale ne na dlouho: všechny jeptišky, novicky, chovanky pensionátu se sběhly a ve chvilce bylo kolem snad sto lidi. Nevěděla jsem, k…