Nebe nezná vyvolených

Erich Maria Remarque
(Hodnocení: 3)

119 

Elektronická kniha: Erich Maria Remarque – Nebe nezná vyvolených (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: remarque10 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených

Anotace

Remarquův proslavený román, známý i z filmové adaptace, je prost falešného sentimentu, ale nesmírně působivý… V horském sanatoriu se setkají dva hráči se smrtí – krásná, ale nevyléčitelně nemocná Lillian a stárnoucí automobilový závodník Clerfayt. Lillian přes varování všech opouští sanatorium a odjíždí s novým známým do Paříže. Nehodlá promarnit ani vteřinu. Rodící se láska mezi ní a Clerfaytem je bez minulosti a budoucnosti, odměřuje ji čas od závodu k závodu a od jednoho záchvatu nemoci k druhému. Zpočátku nezávazný vztah se začne komplikovat.

O autorovi

Erich Maria Remarque

[22.6.1898-25.9.1970] Německý spisovatel a dramatik, vlastním jménem Erich Paul Remark, se narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V osmnácti letech (ihned po ukončení školy v roce 1916) narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 (několikrát) zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v ‚kolébce fašismu‘, popisuje ho...

Erich Maria Remarque: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu

Der Himmel kennt keine Günstlinge

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Nebe nezná vyvolených

  1. Sabina K.

    Nebe nezná vyvolených je srdcervoucí příběh o lásce a křehkosti života. Remarque tu přináší realistický pohled na vztah mezi dvěma lidmi, kteří se potýkají s nemocí a vlastními obavami. Kniha mě dojala a vedla mě k zamyšlení se nad tím, co je v životě opravdu důležité.

  2. Richard Boušek

    Moje oblíbená Remarqueova kniha, ve které krásně popisuje lásku dvou lidí, kteří čelí nelehké situaci. Líbí se mi, jak kniha balancuje mezi romantikou a smutkem, aniž by byla zároveň patetická. Nebe nezná vyvolených je o naději i smíření se s tím, že některé věci nemůžeme změnit.

  3. Olina Krčmářová

    Tento příběh o lásce na pozadí vážné nemoci mě zasáhl svou citlivostí a hloubkou. Remarque krásně popisuje emoce a boj hlavních postav se svým osudem. Není to klasická lehká romance, ale ukazuje, jak si vážit každého okamžiku.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

22

Seděla na lavičce před malým nádražím. V podvečeru svítila první světla a ještě více zdůrazňovala holou bezútěšnost nádražní budovy. Opálení turisté táhli s rámusem kolem ní na vlak do Marseille.

Vedle ní usedl nějaký Američan a spustil monolog o faktu, že se v Evropě nedostane pořádný steak, ba ani obstojný hamburger steak. I vídeňské párky jsou ve Wisconsinu lepší.

Lillian seděla a nemyslela na nic; cítila vyčerpanost a nevěděla, jestli je to žal nebo prázdnota nebo odevzdanost.

Viděla psa, ale nepoznala ho. Pes přeběhl obloukem prostranství, očenichal několik žen, zastavil se a pak se na ně vrhl. Američan vyskočil. „Vzteklý pes!“ vykřikl. „Policie! Zastřelte ho!“

Vlčák proběhl kolem něho a vyskočil na Lillian, div že ji nesrazil z lavičky. Olízal jí ruce a snažil se jí olíznout i obličej, vyl, štěkal a kňučel tak, že se kolem nich nahrnul kruh udivených lidí. „Wolfe,“ řekla nevěřícně. „Wolfe! Kde se tu bereš?“

Pes od ní odběhl a řítil se proti davu, který se okamžitě rozdělil. Rozběhl se k muži, který spěšně přicházel, a pak se zase vrátil k Lillian.

Lillian vstala. „Borisi!“ řekla.

„Tak jsme tě přece našli,“ řekl Volkov. „Vrátný v hotelu mi řekl, že už jsi na nádraží. Byl nejvyšší čas, jak se zdá. Kdoví, kde bych tě musel hledat později.“

„Ty žiješ,“ zašeptala Lillian. „Telefonovala jsem ti. Někdo mi říkal, že jsi odcestoval. Myslela jsem si –“

„To byla paní Blissová, moje nová hospodyně. Paní Escherová se znovu vdala.“ Volkov přidržel psa. „Četl jsem v novinách, co se stalo; proto jsem přijel. Nevěděl jsem, v kterém hotelu bydlíš, jinak bych ti byl zavolal.“

„Ty žiješ!“ opakovala Lillian.

„A ty žiješ, Dušo! Všechno ostatní není důležité.“

Pohlédla na něho. Okamžitě pochopila, co tím myslí – že všechno ostatní, všechna zraněná pýcha, všechen uražený egoismus byly odplaveny touto jedinou, útěšnou, poslední skutečností: že milovaný člověk nezemřel, že je tu a ještě dýchá, lhostejno, kde byly jeho city nebo co se stalo. Boris nepřijel ze slabosti nebo ze soucitu; přijel z tohoto bleskového, nejvyššího poznání, jediného, které mu zbývalo, jediného, které nakonec vždycky zůstává, které všechno ruší a které si člověk téměř vždycky uvědomuje až příliš pozděj. „Ano, Borisi,“ řekla. „Všechno ostatní není důležité.“

Pohlédl na zavazadla. „Kdy ti jede vlak?“

„Za hodinu. Nech ho jet.“

„Kam jsi měla namířeno?“

„Kamkoli. Do Curychu. Na tom nezáleží, Borisi.“

„Pojďme odtud. Nastěhuješ se do jiného hotelu. Mám v Antibes rezervovaný pokoj, v hotelu Du Cap. Můžeme si k němu najmout ještě jeden. Mám tam nechat poslat zavazadla?“

Lillian zavrtěla hlavou. „Nech je tady,“ řekla náhle rozhodnuta. „Vlak jede za hodinu; odjeďme. Nechci tady už zůstat. A ty musíš zpátky.“

„Nemusím zpátky,“ řekl Volkov.

Pohlédla na něho. „Jsi vyléčený?“

„Ne. Ale nemusím zpátky. Můžu s tebou jet, kam budeš chtít a na jak dlouho budeš chtít.“

„Ale –“

„Chápal jsem tě tenkrát,“ řekl Volkov. „Bůh ví, Dušo, jak jsem tě chápal, že chceš pryč.“

„Proč jsi tedy nejel se mnou?“

Volkov mlčel. Nechtěl jí připomínat to, co tenkrát řekla. „Byla bys se mnou šla?“ zeptal se nakonec.

„Ne, Borisi,“ odvětila. „Máš pravdu, tenkrát ne.“

„Nechtělas s sebou brát nemoc. Chtělas jí uniknout.“

„To už nevím, snad to tak bylo. Je tomu tak dávno.“

„Chceš opravdu odjet ještě dnes?“

„Chci.“

„Máš lůžkový vůz?“

„Ano, Borisi.“

„Vypadáš, jako bys potřebovala něco pojíst. Pojď naproti do kavárny. Já se zatím podívám, jestli bych ještě nesehnal jízdenku.“

Vešli do restaurace. Objednal jí vajíčka, šunku a kávu. „Vrátím se na nádraží,“ řekl. „Zůstaň tady. Nikam nechoď.“

„Už neodejdu. Proč si to každý myslí?“

Boris se usmál. „To není to nejhorší, když si to člověk myslí. Chce totiž, aby ten druhý zůstal.“

Pohlédla na něho. Rty se jí chvěly. „Nechci plakat,“ řekla.

Zastavil se u stolu. „Jsi jenom vyčerpaná. Sněz něco. Sázím se, že je to dneska tvoje první jídlo.“

Zvedla hlavu. „To vypadám tak špatně?“

„Ne, Dušo. A i kdybys vypadala unaveně, pár hodin spánku u tebe zase všechno spraví. To už jsi zapomněla?“

„Ano,“ řekla. „Tolik jsem toho zapomněla. Ale něco ne.“

Dala se do jídla, ale přestala a vytáhla zrcátko. Velmi zkoumavě si prohlížela obličej, oči, modré stíny. Jak to říkal ten lékař v Nizze? Do léta a možná i dřív, budete-li žít takhle dál. Léto – tady už je léto, ale do hor přijde později. Ještě jednou si prohlédla svou tvář a pak vytáhla pudřenku a rtěnku.

Volkov se vrátil. „Dostal jsem jízdenku. Vlak není vyprodaný.“

„Máš lůžko?“

„Ještě ne. Ale třeba bude nějaké volné. Nepotřebuji je; spal jsem celou cestu sem.“

Pohladil psa, který zůstal sedět u Lillian. „Zatím musíš do vozu na zavazadla, Wolfe, ale zase tě propašujeme ven.“

„Mohu ho vzít k sobě do kupé.“

Boris přikývl. „Ve Francii jsou rozumní průvodčí. V Curychu pak uvážíme, co bys chtěla dělat.“

„Chci zpátky,“ řekla Lillian.

„Zpátky? Kam?“ zeptal se Volkov opatrně.

Mlčela. „Byla jsem už na cestě zpátky,“ řekla pak. „Nemusíš tomu věřit.“

„Proč bych tomu neměl věřit?“

„Proč bys měl?“

„Jednou jsem udělal tutéž chybu co …