Člověk, zvíře a ctnost

Třetí výstup

PANÍ PERELLOVÁ a pan PAOLINO

PAOLINO: (jakmile námořník s NONEM odejde, otočí se k utrápené PANÍ PERELLOVÉ, která upadla do komických rozpaků a stydí se, jak se dnes naparádila) Ale ne! Drahoušku, takhle ne! Jak ses to nastrojila? Takhle to nejde!

PANÍ PERELLOVÁ: Já… já jsem se naparádila…

PAOLINO: Naparádila! Ale jak! To je úplně špatně!

PANÍ PERELLOVÁ: (se prohlíží) Pročpak?

PAOLINO: Protože takhle to nejde! Nejde!

PANÍ PERELLOVÁ: Ještě víc? Kdybys věděl, jak jsem se musela přemáhat.

PAOLINO: To je vidět! Ale takhle to nejde, můj anděli! Někdy záleží nejvíc na prvním dojmu! Až se objeví ve dveřích. Musí na tobě oči nechat. Tohle nic není… Já chápu, chápu, jak ses musela přemáhat! Ale tohle zdaleka nestačí!

PANÍ PERELLOVÁ: Ježíši Kriste! A co ještě?

PAOLINO: Je to hrozné, ty můj anděli, já si to dovedu představit, přinášíš hroznou oběť, ty, taková cudná, taková čistá, a musíš dělat chutě takovému zvířeti! Ale musíš se snížit až k tomu!

PANÍ PERELLOVÁ: (váhavě, se sklopenýma očima) Ještě… ještě větší výstřih?

PAOLINO: Větší, samozřejmě, mnohem hlubší!

PANÍ PERELLOVÁ: Ne ne,… Ježíši Kriste…

PAOLINO: Ano! Proboha tě prosím! Takové půvaby, hotové poklady a ty je žárlivě skrýváš jako světice. Udělej si trochu násilí!

PANÍ PERELLOVÁ: Ne ne,… Paolino, proboha, co mi to říkáš? Věř mi, to je docela marné! Nikdy si jich ani nevšimnul!

PAOLINO: Ale my ho právě musíme donutit. Ať si všímá! Donutit to zvíře, které nemá oči pro skromnou a cudnou krásu, která skrývá klenoty svých půvabů! Musíme mu je předvést – ukaž, já to udělám – ať je má na očích, aspoň trochu… (Přiblíží se k ní rukama.) Podívej se… takhle, dovolíš?

PANÍ PERELLOVÁ: (ustupuje, vyděšená a s ošklivostí si zakrývá ňadra) Ale ne! Ježíši Kriste, Paolino, on je přece zná!

PAOLINO: (naléhavě) Musíme mu je připomenout!

PANÍ PERELLOVÁ: (stále ustupuje) Ale on nemá zájem!

PAOLINO: Já vím. Ale to je proto, můj anděli, že to neumíš – já sám v tom vidím tvoji přednost, rozumíš, právě proto tě mám rád a vážím si tě a obdivuji! – Ale ty ani nevíš, jak máš tyhle poklady uplatnit…

PANÍ PERELLOVÁ: (skoro s hrůzou) Uplatnit? A jak?

PAOLINO: Jak? Vidíš, nemáš o tom ani představu! Samozřejmě! Jiné se v tom vyznají dokonale!

PANÍ PERELLOVÁ: (stále s hrůzou) Ale jak to dělají? Co se musí?

PAOLINO: Nic. Jenom… jenom nic neschovávat! To je to celé! A potom… Ne, nedoháněj mě k zoufalství! Myslíš, že já se nemusím přemáhat? Musím se taky přemáhat, ksakru, když tě mám ke všemu připravit a vyparádit, jen aby ses líbila někomu jinému! (Vztáhne ruce k nebi.) Panebože, připravovat ctnost, aby mohla předstoupit před takové zvíře! Ale musí to být, nemáš jiné východisko, a já taky ne! Nech mě jednat! Nesmíme ztratit už ani chvíli! Tak především, tuhle blůzičku dáme pryč! To je na pohřeb! Fialová je moc usedlá! Červenou a hodně křiklavou!

PANÍ PERELLOVÁ: Já žádnou nemám!

PAOLINO: Tak tu z japonského hedvábí, ta ti moc sluší!

PANÍ PERELLOVÁ: Ale ta je až ke krku!

PAOLINO: Tak si proboha udělej výstřih! To je maličkost… Tadyhle vpředu si založ límeček. Dokola…