Jiří Šmatlán

Jedné neděle v létě, byv s otcem ráno na mši svaté, zašel s Bobšem Popelků, čeledínem ze statku „u Makovských“, podívat se do helvetského chrámu Páně. Když vystupoval na kamenné stupně, vedoucí ze silnice k šeré modlitebně, třásly se mu nohy a zima mu bylo po celém těle. Vzpomněl na příběh o mládenci Danielovi, který vypravoval často velebný pán ve škole, kam ze Střemošic chodil; on, Jiřík Šmatlán, také octne se ve lví jámě – zdaž vyvázne bez pohromy? Co tam asi uvidí a uslyší…?

Ohlížel se na všecky strany, zda na něho lidé pohlížejí; ale zdálo se, že si ho celkem nikdo nevšímá, všichni šli vážně, veliké kancionály k sobě tisknouce, a šlehl-li někdo zrakem po chlapci, byl pohled ten ponurý, vyčítavý, nikoli bázlivý. Vešli a stoupali po vrzavých dřevěných schodech, jež vedly na kůr, určený „omladině“. Jiřík skrčil se do koutku a sklonil hlavu, ale zpod sklopeného čela vše pozoroval.

Jak divně to tu vyhlíží! Opravdu, ani trochu jako v kostele! Kdež pak Chlumeček – ona se ta „skrejš“, jak se tehdy vyjádřil lozický stařec, nedala přirovnati ani k svatomarkytskému kostelíčku. Oltáře, ani květin, ani svící tu neměli, na stěnách místo obrazů visely černě natřené tabule a na nich byla zřejma jakási čísla. Naproti kůru, kde se Jiřík krčil, byl kůr druhý s varhanami, po straně při zdi prostá kazatelna a pod kůrem skorem uprostřed modlitebny kulatý stůl dřevěný, řezbami ozdobený a jakýmisi písmeny a tvary vykládaný. Jinak po celém prostoru byly lavice, v nichž po jedné straně zasedali muži, po druhé ženy. Jiřík strčil loktem do Bobše, který sklonil se přes brlení kůru a dívaje se na černé tabulky, ve svém tlustém kancionále listy převracel.

„Cák je támle to?“ zašeptal. „To kulatý; stůl, či co? K čemu to je?“

„Cák by to bylo inšího,“ navzájem šeptal Bobeš Popelků, „okolo toho stojíme při večeři Páně.“ Zase prolétlo Jiříkovi hlavou: „Jsou to divní křesťané – neklekají ani při sv. přijímání, místo oltáře postaví si stůl – a hostie kde asi mají?“ Avšak v tom již zazvučely na protějším kůru varhany a všecka shromážděná obec počala zpívati k zádumčivé jednotvárné melodii z otevřených kancionálů. Bobeš druhu také přistrčil svou knihu a ukazoval mu prstem, co zpívají; Jiřík napjatě sledoval řádky a poznal, že jsou to jakési žalmy smutné, žalobné a že obec v nich pokračuje skoro do nekonečna. Mezi tím bloudil hoch zrakem po přítomných; uviděl hospodáře a hospodyně z mnohých statků a zase chlapce a ďouky, s nimiž setkával se na valše, když hospodáři šel s plátny do mlýna – Panenko Maria, vždyť je půl Javorova na evangelickou stranu!

Spatřil také onu boubelatou, hezkou žínku, která se na něho dívala, když luštil nápis v kamenném plotě, mladou Plíhalku. Vypadala dnes jinak v bíle naškrobené „lebce“^[3] s červeným fáborem vzadu, v tmavomodrém špenslu a pestrém fěrtochu, nějak slavnostněji, ale přece ji poznal.

Když bylo mnoho veršů přezpíváno, vstoupil na kazatelnu farář. V Jiříkovi to hrklo; skoro se bál, aby ho nespatřil a z chrámu nevypověděl. – – Vždyť sem přišel zákeřně, s úmyslem zlým, aby ty kacíře vyzkoumal a pak s nimi líp hádati se dovedl. Netroufal si podívati se naň; a pak, když tak konečně učinil, pojala jej zase bázeň. Farář stál tu s hlavou vztyčenou, ruce maje pevně o lem kazatelny opřeny; postava jeho byla prostřední výše, tvář rysů spíše ostrých, což mírněno poněkud rámcem bohatých rusých vlasů, jež až po šíjí mu kroužily, a dlouhého splývavého vousu rovněž bledé barvy. Přečetl z bible nejprve téma; bylo z evanjelia o vzkříšení dcery Jairovy. Dokud vykládal dojemný příběh ten, mluvil klidně, pak rostl proud řeči, když s dočasnou smrtí dcerky knížecí srovnával časnou smrt člověka, jehož Kristus uvede opět v život – ve věčný život ducha. Jiřík si v duchu pravil, tak že káží i velební páni na Chlumečku, také jim jde řeč hezky, také oni, mluví-li o smrti, vzkříšení a životě věčném, posluchačstvo své rozpláčou. Ale náhle přešel kazatel na cestu zcela jinou; nachýlené hlavy posluchačů se vztyčovaly, z očí, z nichž prve padaly slzy, blýskalo vzrušení, vášeň, vzdor. Počal k mladé něžné dcerce Jairově přirovnávati víru, jíž byla obec jeho vyznavatelkou. Líčil ji krásnou, jakou může býti jen dcera pravdy, něžnou, jako beránek bílé vlny, láskyplnou tak, že nepřipouštěla, aby ubližováno bylo komukoli. Zdaž bylo divu, že světlá dcera Kristova v české vlasti podmanila si téměř všecka srdce? – Ale když kvetla květem nejlíbeznějším, tu jako mrak přišla choroba zákeřná, svatá dcera nebes sklonila hlavu pod rdousícíma rukama a zdánlivě skonala. I chodili po vlasti ti, kteří radovali se ze smrti její, poněvadž byla čistá, světlá, kdežto v nich sídlily myšlenky temné, – a všude vyhlašovali, že zemřela a více nevstane víra beránkova. A místo lásky usídlilo se ve vlasti pronásledování, místo záře mraky černé. Ale třeba že nepřátelé světla a pravé víry Kristovy vyhlašovali sebe usilovněji, že jí více není, třeba že ničili vše, co po ní zbylo, knihy, listiny – ona jen dřímala a probuzení její bylo blízké. Neboť Kristus přicházel; sestoupil v srdce a mysl mocných, vzal za chladnou ruku dcerku spící a pravil jí: „Vstaň a choď.“ I počala znovu zjevovati se po vlasti, znovu prýštila z ní lahoda pravdy a lásky – prchaly mraky, zář osvítila kraj. Ti, již plakali nad mrtvou, slzy své osušili a plesali a ti, kteří vyhlašovali její skon, prchali před světlem jejím a zalézali v prokletí, temnotu. Kazatel končil pobídkou, aby všichni, již milují světlo a pravdu, cestu urovnávali vzkříšené dceři Boha nejen v srdcích svých, ale i k srdcím lidí ostatních, tak, aby všude zavládla láska, smír, pravé poznání.

S Jiříkem Šmatlánem zatočil se svět; ani neviděl, jak farář ze starobylé kazatelny sestoupil, neviděl Bobše, jak mu v kancionálu ukazuje na novou píseň. Nerozeznával v ní slov, jen stále ještě slyšel proud řeči kazatelovy, jenž se valil a vzpínal jako vlnky přes balvany v Černém potoce. Nevěděl, zpívala-li obec zase tak dlouho jako prve; když se počala ostatní omladina rozcházeti, strčil jím Bobeš a Jiřík potá…