Jih proti Severu II

Kapitola 59

Nikdo nepochyboval, že Bonnie Butlerová začíná divočet a potřebovala by pevnou ruku, ale byla tak všeobecně oblíbená, že nikdo neměl to srdce, aby se na ni pokoušel uplatňovat nezbytnou přísnost. Poprvé se vymkla rodičovské autoritě, když cestovala s otcem. Když byla s Rhettem v New Orleansu a Charlestonu, směla ponocovat, jak dlouho chtěla, a tak usínala v otcově náruči v divadlech, restauracích a u karetních stolků. Od té doby ji nic kromě hrubé síly nepřimělo jít spát ve stejnou dobu, jako se ukládala poslušná Ella. Když byli spolu pryč, Rhett dcerce dovoloval chodit v šatech, jaké si sama vybrala, a od té doby dostávala záchvat zuřivosti pokaždé, když se ji chůva pokoušela obléci do dlouhých barchetových šatiček a zástěrek a nechtěla jí dovolit nosit šatičky z modrého taftu s krajkovými límečky.

Zdálo se, že se žádným způsobem nepodaří získat zpět půdu ztracenou během dceřina pobytu mimo domov a během doby, kdy byla Scarlett nemocná a pak se zotavovala v Taře. Bonnie rostla a Scarlett se ji pokoušela ukáznit, snažila se zabránit tomu, aby dcera nebyla příliš paličatá a zkažená, ale výsledky jejího snažení zůstávaly zanedbatelné. Rhett vždycky stranil své holčičce, ať vyslovila sebebláznivější přání nebo se chovala sebenesnesitelněji. Povzbuzoval ji, aby hovořila, a zacházel s ní jako s dospělou, naslouchal jejím názorům se zdánlivou vážností a pak předstíral, že se jimi řídí. Výsledkem bylo, že Bonnie skákala dospělým do řeči, kdykoli ji napadlo, odmlouvala otci a usazovala ho. Ale Rhett se jen smál a nedovolil Scarlett, ani aby holčičku napomenula plácnutím přes ruku.

Kdyby nebyla takové sladké, roztomilé stvoření, tak by byla úplně nemožná, říkala si Scarlett zklamaně, jelikož si uvědomovala, že má dítě, jehož vůle se vyrovná její vlastní. Zbožňuje Rhetta, a kdyby chtěl, mohl by ji donutit, aby se chovala líp.

Ale Rhett nejevil sebemenší sklon nutit Bonnie, aby se chovala, jak se patří. Schvaloval všechno, ať udělala, co chtěla, a kdyby si řekla o modré z nebe, určitě by jí je dal, pokud by je dokázal opatřit. Jeho hrdost na dceřinu krásu, kudrlinky, dolíčky ve tvářích a půvabná drobná gesta neznala mezí. Viděl se v její troufalosti, veselé povaze i neobvyklé roztomilosti, s jakou mu dávala najevo, že ho má moc ráda. Přestože se chovala jako zkažené dítě a vždycky muselo být po jejím, byla tak milá, že neměl to srdce, aby se jí pokoušel nasazovat uzdu. Byl pro ni pánbůh, střed jejího malého světa, a to postavení pro něj bylo natolik cenné, že se je bál ztratit kvůli nějakému napomínání.

Táhla se za ním jako stín. Budila ho dřív, než mu bylo milé, sedala s ním u stolu a jedla střídavě z jeho a ze svého talíře, jezdila před ním v sedle na koni a nikomu kromě Rhetta nedovolila, aby ji svlékal a ukládal ke spánku do postýlky stojící vedle jeho lože.

Scarlett bavilo a zároveň dojímalo vidět, jak dcerka vládne otci železnou rukou. Koho by bylo napadlo, že zrovna Rhett bude brát své otcovství tak vážně? Ale občas zasáhl Scarlett šíp žárlivosti, protože Bonnie ve čtyřech letech rozuměla Rhettovi mnohem lépe než ona sama a také ho lépe než ona ovládala.

Když byly Bonnie čtyři roky, chůva začala reptat, že se nehodí, aby dcerka jezdila „s roztaženýma nožičkama před tátou a šatičky jí poletovaly nahoru až bůhvíkam“. Rhett tuto poznámku pozorně vyslechl, stejně jako poslouchal všechny chůviny poznámky o správné výchově malých holčiček. Odpovědí byl hnědobílý shetlandský poník s dlouhou hedvábnou hřívou a ocasem a drobné dámské sedlo se stříbrnými ozdobami. Navenek byl poník pro všechny tři děti a Rhett koupil sedlo i Wadeovi. Ale Wade měl mnohem raději svého bernardýna a Ella se zvířat bála. A tak poník připadl Bonnie a dostal jméno „Pan Butler“. Jediné, co Bonnie kazilo majetnickou radost, bylo, že už nemohla jezdit obkročmo jako otec, ale když jí vysvětlil, že jezdit na dámském sedle je mnohem obtížnější, uklidnila se a začala dělat rychlé pokroky. Rhett se nesmírně pyšnil tím, jak dcerka krásně sedí v sedle a jak nádherně ovládá poníka rukama.

„Počkejte, až vyroste a bude moct na hon,“ chlubil se. „Nikdo se jí v žádném revíru nevyrovná. Pak ji vezmu do Virginie. Jedině tam hony za něco stojí. A ještě v Kentucky, kde dokážou ocenit dobrého jezdce.“

Když došlo na Bonniin jezdecký úbor, směla si jako obvykle vybrat barvy a jako obvykle si vybrala modrou.

„Ale to nejde, miláčku! Ten modrý samet ne! Modrý samet se hodí na společenské šaty pro mě,“ smála se Scarlett. „Malé holčičky chodí v šatičkách z černého sukna.“ A když spatřila, jak se drobná černá obočí svrašťují hněvem, Scarlett prosila: „Proboha, Rhette, vysvětli jí přece, že by takové šatičky nebyly vhodné a jak by se jí umazaly.“

„Jen jí dovol modrý samet. A jestli se šatičky umažou, dáme jí ušít nové,“ odpověděl Rhett, jako by se nic nedělo.

A tak Bonnie dostala modrý sametový úbor se sukénkou, která visela z poníkova boku, a černý klobouk s červeným pérem, protože vyprávění tetičky Melly o péru, které nosil za kloboukem Jeb Stuart, přitahovalo její představivost. Za slunečných a jasných dnů bylo možné vidět otce s dcerou, jak se projíždějí po Broskvoňové ulici a Rhett přitom neustále přitahuje uzdu svému obrovskému vraníkovi, aby udržel krok s vykrmeným poníkem. Někdy se hnali po opuštěných cestách v okolí města, kde rozháněli na všechny strany slepice, psy i děti, Bonnie přitom švihala Pana Butlera jezdeckým bičíkem, až jí propletené kudrny na hlavičce lítaly, a Rhett držel pevnou rukou svého koně, aby to vypadalo, že v dostihu vítězí Pan Butler.

Když se Rhett ujistil, že dcerka má správné sedlo, pevnou ruku a vůbec se nebojí, rozhodl se, že přišel čas, aby se začala učit nízké skoky, na jaké bude Pan Butler stačit. K tomu účelu dal postavit na zadním dvoře překážku a platil Washovi, jednomu z malých synovců strejdy Petera, pětadvacet centů denně, aby učil Pana Butlera skákat. Chlapec začal poníka trénovat s horním břevnem pět centimetrů nad zemí a postupně mu je zvedal až na třicet centimetrů.

Toto …