Jih proti Severu I

Kapitola 20

Když se přiblížil konec horkého a hlučného srpna, dělostřelecké ostřelování zničehonic přestalo. Ticho, které se rozhostilo nad městem, nevěstilo nic dobrého. Sousedé se potkávali na ulicích a dívali se po sobě neklidnými a nejistými pohledy, protože neměli tušení, co je čeká. Klid, který nastal po dnech plných ruchu a hluku, nejen že nepřinášel napjatým nervům úlevu, naopak ještě zvyšoval napětí. Nikdo netušil, proč yankeeské baterie zmlkly, a o armádě nebyly jiné zprávy kromě té, že mnoho vojáků bylo odvoláno z opevnění kolem města a odesláno někam na jih, kde měli hájit železniční trať. Nikdo neměl zdání, kde probíhají boje, jestli k nim vůbec došlo, ani jak probíhá bitva, pokud začala.

Jediné zprávy, jakých se občanům v těch dnech dostávalo, byly zvěsti šířené ústním podáním. Noviny neměly papír, tiskařskou čerň ani zaměstnance, a tak přestaly po zahájení obléhání vycházet. Místo nich se bůhvíodkud vynořovaly nejdivočejší pověsti a zaplavovaly celé město. V nastalém nervózním tichu davy zaútočily na velitelství generála Hooda a dožadovaly se zpráv, zatímco jiné davy obléhaly telegrafní úřad a nádraží v naději, že se tam něco dovědí. Že se dovědí něco příznivého, jelikož všichni lidé ve městě doufali, že mlčení Shermanových děl znamená všeobecný ústup Yankeeů pronásledovaných armádou Konfederace až do Daltonu, pěkně zpátky po stejné cestě, po které přišli. Ale zprávy nepřicházely. Telegrafní dráty mlčely, po jediné zbývající trati vedoucí na jih nepřijel žádný vlak a poštovní spojení bylo přerušeno.

Do náhle ztichlého města se plížil podzim se svým prašným, nedýchatelným horkem a suchou, supící tíží doléhal na unavené mysli naplněné úzkostí. Scarlett, která šílela po zprávách z Tary, ale navenek se snažila tvářit statečně, se zdálo, že obležení začalo před nekonečnou věčností a že celý život, dokud nepřišlo tohle zlověstné ticho, poslouchala dunění kanonády Třicet dnů obležení! Město chráněné prstencem zákopů vykopaných v rudé hlíně, monotónní burácení kanonády, které ani na chvilku neustávalo, dlouhé řady sanitních vozíků a dvoukoláků tažených voly, z nichž cestou do lazaretů kapala na ulice krev, přepracovaná pohřební komanda, jejichž členové z nich vytahovali sotva vychladlé mrtvoly a házeli je jako kusy dřeva do nekonečných řad mělkých hrobů. Pouhých třicet dnů!

Od chvíle, kdy Yankeeové začali postupovat od Daltonu směrem na jih, uplynuly teprve čtyři měsíce! Pouhé čtyři měsíce! To si Scarlett říkala, když se v duchu vracela k onomu vzdálenému dni, který jako by patřil k jinému životu. To není možné! Určitě nemohly uplynout čtyři měsíce, ale celý lidský život.

Před čtyřmi měsíci! Vždyť před čtyřmi měsíci pro ni Dalton, Resaca a Kennesaw Mountain byla pouhá jména zastávek na železnici. A teď to byla jména bitev, zoufalých a marných bitev vybojovaných při Johnstonově ústupu k Atlantě. Broskvoňový potok, Decatur, Ezra Church a Utoy Creek už také nebyla hezká jména hezkých míst. Už nikdy si je nebude moci představovat jako poklidné vesničky obývané pohostinnými přáteli, jako místa plná zeleně, kde na měkkých březích líně tekoucích potoků pořádala s elegantními důstojníky pikniky. I tato jména se stala názvy bitev a měkké zelené trávníky, na nichž sedávala, byly rozryty koly těžkých děl, pošlapány zoufalýma nohama ve chvílích, kdy bodák narazil na bodák, a uváleny, když se po nich svíjela těla v agonii… A líně tekoucí potoky byly rudější, než by je dokázala obarvit georgijská hlína. Říkalo se, že Broskvoňový potok byl rudý krví, když ho Yankeeové nakonec překročili. Broskvoňový potok, Decatur, Ezra Church, Utoy Creek. Už to nikdy nebudou jen jména míst, ale jména hrobů, v nichž leží pochovaní přátelé, jména neproniknutelných houštin a hustých lesů, kde hnijí nepohřbené mrtvoly, jména čtyř stran Atlanty, z nichž se Sherman pokoušel proniknout do města a kde ho Hoodovi vojáci s vypětím všech sil odrazili.

Nakonec přišla do města napjatě očekávaná zpráva z jihu a byla to zpráva znepokojující, zvláště pro Scarlett. Generál Sherman se pokoušel o nový průnik do města ze čtvrté strany a znovu udeřil na trať vedoucí do Jonesboro. Na čtvrté straně města teď bylo velké množství Yankeeů, žádné jednotky pouštějící se do menších šarvátek nebo slabé jízdní oddíly, ale mohutná koncentrace yankeeských sil. Konfederační velení odvolalo z opevnění chránících Atlantu tisíce vojáků a nasadilo je proti nim. Tím se také vysvětlilo ticho, které nečekaně ve městě nastalo.

Proč zrovna Jonesboro? ptala se v duchu Scarlett a při pomyšlení, jak blízko odtud leží Tara, se jí hrůzou sevřelo srdce. Proč musí pořád útočit na Jonesboro? Proč si nemůžou najít jiné místo, když už se musí sápat na trať?

Už týden neměla zprávy z Tary a poslední stručný dopis od Geralda jen prohloubil její obavy. S Careen to vzalo obrat k horšímu a její stav byl opravdu vážný. A teď asi potrvá několik dnů, než přijde pošta a než se doví, jestli je sestra ještě naživu. Proč jen nejela domů, hned jak začalo obležení, Melanie sem, Melanie tam!

U Jonesboro se bojovalo – to věděla celá Atlanta, ale jak vypadá situace, netušil nikdo, místo toho se vyrojily nejšílenější fámy a sužovaly město. Nakonec dorazil z Jonesboro kurýr s uklidňující zprávou, že Yankeeové byli odraženi. Ale podařil se jim výpad do Jonesboro, kde vypálili nádraží, přeřezali telegrafní dráty, vytrhali pět kilometrů trati a teprve pak se stáhli. Ženisté opravovali trať, až se z nich kouřilo, ale trvalo jim to delší dobu, protože Yankeeové vytrhali pražce, postavili z nich vysoké hranice, zapálili je, naházeli na ně vytrhané kolejnice, počkali, až se rozžhavily do ruda, a pak je omotali kolem telegrafních tyčí, že vypadaly jako obrovské vývrtky. A v těch dnech bylo nesmírně obtížné nahradit kolejnice a další věci vyrobené ze železa.

Yankeeové se nemohli dostat do Tary. Kurýr, který přinesl hlášení generálu Hoodovi, tuto možnost naprosto vyloučil. Po bitvě se setkal s Geraldem v Jonesboro, zrovna když se sám chystal k odjezdu do Atlanty, a Gera…