Jih proti Severu I

Kapitola 28

Chladné počasí přišlo náhle s mrazy, které všechno spálily. Mrazivé větry se dobývaly pod prahy a s monotónním řinčením lomcovaly s uvolněnými okenními tabulkami. Z holých stromů opadaly poslední listy a jenom borovice, odrážející se temně a studeně od pozadí šeré oblohy, neshodily jehličí. Rozryté rudé silnice zmrzly na kost a vítr roznášel po celé Georgii hlad.

Scarlett si trpce připomněla rozhovor s babičkou Fontaineovou. Toho odpoledne před dvěma měsíci, které jí teď připadaly vzdálené jako dva roky, tvrdila staré paní, že už poznala nejhorší, co ji mohlo postihnout, a myslela to zcela upřímně. Jenomže teď jí její tehdejší výrok připadal jako přehánění nějaké školačky. Než Shermanovi vojáci protáhli podruhé Tarou, měla nashromážděnou menší zásobu jídla i peněz. Měla sousedy se šťastnějším osudem, a navíc měla bavlnu, s jejíž pomocí by přežila nejhorší dobu až do jara. Ale teď měla po bavlně i po jídle, peníze jí nebyly k ničemu, protože se za ně nedalo koupit nic k jídlu, a sousedé na tom byli ještě hůř než ona. Scarlett měla aspoň krávu s teletem, pár selat a koně, kdežto sousedům zbylo jen to málo, co se jim podařilo poschovávat po lesích nebo zakopat do země.

Dům Tarletonových Krásný vrch byl vypálen do základů a paní Tarletonová jakžtakž bydlela se čtyřmi dcerami ve správcově domě. Dům Munroeových poblíž Lovejoy byl také srovnán se zemí. Dřevěné křídlo Mimózy vyhořelo a jen tlustá vrstva odolného štuku a zoufalé úsilí všech žen Fontaineových a jejich otroků, kteří ze všech sil dusili požár přikrývkami a dekami, zachránily alespoň hlavní část domu. Dům Calvertových zůstal znovu ušetřen díky zásahu yankeeovského správce Hiltona, ale v hospodářství nezůstal jediný kus dobytka nebo drůbeže, ani jediná kukuřičná palice.

Největším problémem v Taře i v celém okolí bylo jídlo. Většině rodin nezůstalo nic kromě nepatrných zbytků úrody jamů, burských oříšků a zvěř, kterou dokázali ulovit po lesích. A každý se i o to málo dělil se sousedy, kteří na tom byli ještě hůř, jak bývalo zvykem za šťastnějších dob. Ale brzy přišel čas, kdy nebylo oč se dělit.

V Taře jedli divoké králíky, vačice a sumce, pokud ovšem Pork měl na lovu štěstí. Jindy se museli spokojit s trochou mléka, ořešákových oříšků, pražených žaludů a jamů. Pořád měli hlad. Scarlett měla pocit, že na každém rohu na ni čeká nastavená dlaň provázená prosebným pohledem. Pohled na ostatní ji málem doháněl k šílenství, jelikož byla stejně hladová jako oni.

Nařídila zabít tele, protože upíjelo ostatním příliš mnoho vzácného mléka, a ten večer snědli tolik čerstvého telecího masa, že se všem do jednoho udělalo špatně. Scarlett věděla, že by měla zabít jedno sele. Ale odkládala rozhodnutí den ode dne a doufala, že se jí podaří prasátka řádně vykrmit. Byla tak malá. Kdyby je nechala zabít hned, měla by moc málo masa, kdežto po nějakém čase by z nich bylo mnohem víc jídla. Večer co večer probírala s Melanií, jestli by neměli poslat Porka na koni, aby se někde pokusil koupit za pár zelených dolarů jídlo. Ale odkládaly rozhodnutí ze strachu, že by někdo mohl Porkovi vzít koně i peníze. Nikdo nevěděl, kde vlastně jsou Yankeeové. Mohli být vzdáleni tisíc mil, ale taky mohli čekat hned za řekou. Jednou se Scarlett ze zoufalství chtěla vypravit za potravinami sama, ale hysterické výbuchy všech příslušníků domácnosti ji přiměly, aby se pokusu vzdala.

Pork se toulal daleko, často se nevracel domů celou noc, ale Scarlett se ho neptala, kde vlastně byl. Někdy se vracel s ulovenou zvěří, jindy s několika kukuřičnými palicemi nebo pytlem hrachu. Jednou přinesl domů kohouta a tvrdil, že ho našel a chytil v lese. Snědli ho s chutí, ale pronásledovaly je výčitky svědomí, jelikož dobře věděli, že ho Pork ukradl stejně jako hrách a kukuřici. Krátce nato Pork zaklepal v noci na Scarlettiny dveře – bylo to dávno poté, co celý dům usnul – a zahanbeně ukázal Scarlett nohu pokropenou broky. Zatímco mu ji obvazovala, lezlo z něj jak z chlupaté deky, že se ve Fayetteville pokoušel vlézt do kurníku a domácí lidé ho přistihli. Scarlett se neptala, komu kurník patřil, ale se slzami v očích něžně poplácala Porka po rameni. Černoši občas provokovali a byli hloupí a líní, ale měli v sobě věrnost, která se nedala zaplatit penězi, pocit sounáležitosti s bílými pány, pro který riskovali život, jen aby bylo co dát na stůl.

Za jiných časů by byla Scarlett nucena ho přinejmenším důrazně napomenout. „Pamatuj si, holčičko,“ říkávala jí Ellen, „že neseš odpovědnost za mravní i tělesné blaho černochů, které ti bůh svěřil do péče. Nesmíš zapomínat, že jsou jako děti a někdo je musí chránit před nimi samými stejně jako malé děti a ty sama jim vždycky musíš jít příkladem.“

Ale matčina napomenutí teď musela jít stranou. Scarlett si už nedělala svědomí z toho, že povzbuzuje Porka ke krádežím, i kdyby třeba kradl u licí, kteří na tom byli hůř než ona. Morální stránkou věci se ve skutečnosti vůbec nezatěžovala. Místo aby Porka potrestala nebo napomenula, jen litovala, že byl zraněn.

„Musíš být opatrnější, Porku. Neradi bychom o tebe přišli. Co bychom si bez tebe počali? Jsi moc hodný a věrný, a až budeme zase při penězích, koupím ti velké zlaté hodinky a dám na ně vyrýt něco z bible: Za zásluhy, dobrý a věrný služebníku.“

Pork se chválou celý rozzářil a opatrně si masíroval obvázanou nohu.

„To si nechám líbit, slečno Scarlett. A kdy se podle vás dostanete k těm penězům?“

„Nevím, Porku, ale někdy je určitě nějak opatřím.“ Podívala se po něm nepřítomným pohledem, ze kterého sálala tak prudká trpkost, že sebou neklidně trhl. „Jednou, až tahle válka skončí, budu mít spoustu peněz a pak už nikdy nepoznám, co je hlad a zima. Nikdo z nás už nezažije hlad a zimu. Všichni budeme chodit v pěkných šatech a každý den budeme mít smažené kuře a…“

Zarazila se. Železným zákonem Tary, který sama stanovila a jehož dodržování přísně vyžadovala, bylo, že nikdo nesměl promluvit o dobrých jídlech, která jedli v minulosti, ani o lahůdkách, které by si dali teď, kdyby měli příl…