10
Od té chvíle, co je Lina, která si z rozpaků sedla ke stolu, viděla jít po schodech dolů, poznala, že je něco nenávratně pryč. Nebylo to ovšem žádné drama. Oba muži se naopak tvářili, že jsou se sebou navzájem spokojeni. Při jídle na sebe byli zdvořilí a vyměňovali si váhavé pohledy jako usmíření milenci.
Michel byl zdánlivě stísněnější, ale to dělala ta jemná pleť, při sebemenším vzrušení mu vždycky naskákaly červené skvrny. Ať dělal, co dělal, byl jako dítě, které ještě před okamžikem zoufale vzlykalo a teď se nemůže vzpamatovat, a jak pořád popotahuje, vrací se mu slaná chuť jeho slz.
Ferchaux, ten se tvářil vážněji než jindy, a když už se usmál, protože Lina se je snažila rozveselit, byl jeho úsměv zastřen nostalgií.
A tak tam seděli všichni tři v jídelničce s nízkým stropem, která za krátký čas už nasákla jejich soukromím. Portrét nebožtíka Snoeka i s jeho vyznamenáními jim už nebyl cizí, tretky rozestavěné v přísném pořádku na černém mramorovém krbu už nebyly směšné, ale dojemné, a šicí stroj v koutě u okna vedl klidný a spokojený život. Jako téměř pokaždé, v kuchyni někdo obědval. Strávníci paní Snoekové si byli všichni víceméně podobní. Všem, nebo téměř všem, bylo kolem padesátky, měli silnou šíji a ošlehanou tvář. Lina by byla přísahala, že mají všichni stejně modré a trochu naivní oči. Byli vždycky maličko v rozpacích, když otevřeli skleněné dveře a spatřili v jídelně nájemníky. Rychle prošli, upřeně koukali do zdi a ostýchavě pozdravili. Paní Snoeková jim prostřela na kuchyňském stole a obsloužila je vždy mezi dvěma chody v jídelně.
Pokud jde o lodivoda, který přespával v jednom pokoji v prvním patře, nikdy ho neviděli. Měl střídavé služby, někdy odcházel večer, jindy pozdě v noci a nosil si s sebou modrou smaltovanou bandasku a jídlo zabalené ve voskovaném plátně, ale nikdy neodcházel v době, kdy byli nájemníci dole; a tak znali dobře bandasku, ale jak vypadá soused, nevěděli.
Jedli pomaleji, než měli ve zvyku, jako by chtěli dokázat jeden druhému a sami sobě, že všechno je v pořádku, že se nic nestalo, že život jde dál.
A přitom bylo nad slunce jasné, že přes zdánlivý klid je tomuto životu tak, jak se sám od sebe zavedl, oné zvláštní důvěrnosti, drobným rituálům, ba dokonce už i tradicím, že je tomu všemu konec.
Když byl příliv nejvyšší, ustal vítr a vystřídala jej špinavá mlha, která dopadala na přístav stále tíživěji. Malými čtverečky oken a dveří viděli, jak mlha postupně retušuje obrysy černých nákladních lodí a úvazné pachole úplně vpředu se čím dál tím víc lesklo, jak na něm ulpívaly tisíce kapiček vody.
Paní Snoeková vycítila, že se něco děje, přestože se nahoře nezdrželi dlouho. Pozorovala je, když nosila na stůl, a tvářila se, jako by chtěla říci:
„Ale jděte, to přece nemá cenu! To se stává ve všech rodinách. Tahle malá nedorozumění hned přejdou a pak se lidi mají o to raději.“
Protože se to neodvážila říci nahlas, omezila se při pohledu na dvojici jen na povzdech:
„Ach jo, pro mladé lidi tohle není moc veselé město, viďte? Hlavně v téhle roční době. V létě je tu, díky pláži, přece jen živěji.“
Když dojedli a poseděli chvíli u stolu, považoval Ferchaux za nutné obrátit se postupně na Linu a na Michela:
„Půjdu si lehnout,“ oznámil. „Myslím, že zůstanu v posteli celé odpoledne. Měli byste toho využít a zajít si do kina.“
On tedy myslí i na kino! Ví, že existují kina, že ve čtvrtek je vždy odpolední představení a že je dnes čtvrtek, zatímco Michel by vůbec nedokázal říct, co je za den.
Nejzajímavější bylo, že ho poslechli. Nenapadlo je využít lépe hodin svobody, hodin, které by jinak strávili převážně u červeného sukna nad kartami v jejich každodenní kavárničce.
Jestlipak už nepostrádají tu malou kavárnu, kde čas plynul v monotónní pohodě jako šedá řeka?
Šli kolem ní, zavěšení do sebe. Kapičky mlhy jim ulpívaly na kabátech, na Lininých hebkých tmavých vlasech. Lina visela na Michelově paži a tiskla se k němu jako za svobodna, když po setmění bloudívali donekonečna ulicemi Valenciennes.
„Co ti řekl?“ zeptala se ho konečně, ne tak úplně bez obav.
„Nic. Nezlobí se na mě. Ví, že to byla jeho chyba.“
„Myslím, Michele, že tě má velice rád, víc než si myslíš a možná víc, než si sám uvědomuje. Cítím, že ten člověk neměl nikdy nikoho rád, a teď…“
Má říct své ženě, co se odehrálo v pokoji? A jak jí to říct? Nestalo se vlastně nic konkrétního.
Ve chvíli, kdy se Michel vrhl ke dveřím a odemykal, byl napjatý, agresívní. Úvodem se dopustil hrubosti, protože sice otočil klíčem a odsunul závoru, ale neobtěžoval se už přitáhnout křídlo dveří k sobě a nechal Ferchauxe stát na chodbě před dveřmi pouze pootevřenými.
Když ho viděl tak poníženého, váhajícího, jestli má jít dál, vyvolalo to v něm výčitky a zeptal se hlasem ne už tak mrzutým, jak měl v úmyslu:
„Co chcete?“
„Přišel jsem vás upozornit, že je čas k obědu.“
A za chvíli, po úvaze:
„Šel jsem raději sám, aby nemusela jít nahoru vaše žena.“
Zřejmě proto, aby mezi nimi nedošlo ke scéně. Ferchaux věděl, že kdyby přišla nahoru Lina, vybil by Michel všechnu svou agresivitu na ní, a kdyby na smůlu byla jen trochu nešikovná, došlo by nakonec k výbuchu.
Situace se vyvíjela velice podivně. Ferchaux jako zaměstnavatel by se byl měl cítit uražen Michelovým chováním, neboť hrubiánsky sekl kartami o stůl a bez vysvětlení odešel. Byla to pravda do té míry, že když Maudet uslyšel kroky na schodech, dostal strach, nejasný a ponižující strach, který ho vymrštil z postele a dodal mu oné vzteklosti a útočnosti.
A tu, proti veškerému očekávání, Ferchaux, ten Ferchaux z Ubangi, co zabil tři černochy, Ferchaux, o němž píší noviny a který se postavil smečce politiků a finančníků, tento Ferchaux stojí před ním, před jeho dveřmi, a vypadá ostýchavě jako prosebník.
Jako by nedokázal pronést slova, která mu přišel říct, už už se vracel, obrátil se zády, ale pak konečně zašel do pokoje,.
„Víte, Maudete… mluvil jsem s kapitánem Arna. Pochybuji, že se rozhodnu pro odjezd… Ale mám ve zvyku počítat vždycky s nejhorším…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.