Krvavá svatba

PRVNÍ DĚJSTVÍ

PRVNÍ OBRAZ

Žlutě vymalovaná jizba.

ŽENICH (vchází): Matko.

MATKA: Ano?

ŽENICH: Půjdu.

MATKA: Kam?

ŽENICH: Na vinice. (Chce odejít.)

MATKA: Počkej.

ŽENICH: Něco mi chceš?

MATKA: Snídani, chlapče.

ŽENICH: Není třeba. Najím se hroznů. Dej mi nůž.

MATKA: Na co?

ŽENICH (se smíchem): Na ty hrozny.

MATKA (hledá nůž a šeptá): Nůž, nůž… Ať jsou proklety všechny i s tím, kdo je vymyslel.

ŽENICH: Mluvme o něčem jiném.

MATKA: A zrovna tak pušky a pistole a každý sebemenší nožík, i motyky a vidle.

ŽENICH: Jak myslíte.

MATKA: Všechno, co může člověku rozpárat tělo. Krásnému člověku s kytkou v ústech, který jde pro hrozny nebo olivy, pro svoje, protože je zdědil…

ŽENICH (sklopí hlavu): Přestaňte, prosím vás.

MATKA: … a víckrát se nevrátí. Anebo vrátí, ale jen proto, aby ho zakryli palmovým listím nebo posypali hrubou solí, aby nenapuchl. Já nevím, jak můžeš nosit na těle nůž – a proč v téhle truhle hřeju hada.

ŽENICH: Už jste skončila?

MATKA: Sto roků kdybych žila, jinak bych nemluvila. Nejdřív tvůj otec. Voněl mi jako karafiát, a těšila jsem se s ním sotva tři roky. Potom tvůj bratr. To je spravedlivé? To může být spravedlivé, když taková maličká věc jako pistole nebo nůž oddělá člověka silného jako býk? Mlčet nebudu nikdy. Měsíc jde za měsícem a zoufalství mě bodá do očí, až ke konečkům vlasů.

ŽENICH (prudce): Necháme toho?

MATKA: Ne, nenecháme. Může mi někdo vrátit tvého otce? A tvého bratra? A za tohle – vězení. Co je to vězení? Jedí si tam, kouří si tam, písničky si hrají! A moji nebožtíci trávou zarůstají, slůvko nepovědí, v prach se obracejí. Jako růže byli oba… A vrahové si kvetou ve vězení, na hory se dívají…

ŽENICH: To chcete, abych je zabil?

MATKA: Ne… Říkám to, jen abych… Jak to nemám říkat, když tě vidím těmito dveřmi odcházet? Já nechci, abys měl nůž. Já… já nechci, abys šel do polí.

ŽENICH (se smíchem): Ale, ale!

MATKA: Byla bych raději, kdybys byl děvče. Nešel bys teď k vodě a vyšívali bychom spolu na těch dvou kanavách a dělali vlněné psíčky.

ŽENICH (se smíchem vezme MATKU za ruku): A co kdybych vás, maminko, vzal na vinici?

MATKA: Co na vinici se starou ženskou? Strčit mě pod listí?

ŽENICH (ji zvedne v náruči): Naříkala jedna mladá, že je stará jako bába.

MATKA: Tak mě nosíval tvůj otec. Vy máte dobrý kořen. A zdravou krev. Tvůj dědeček nechal syna na každém rohu. To se mi líbí. Chlapi jsou chlapi, klasy jsou klasy.

ŽENICH: A já, maminko?

MATKA: Co ty?

ŽENICH: Musím vám to pořád opakovat?

MATKA (zvážní): Ach tak.

ŽENICH: Vám se nelíbí?

MATKA: To ne.

ŽENICH: Tak co?

MATKA: Sama nevím. Když o tom začneš tak znenadání, vždycky mě to zaskočí. Já vím, že je hodná. Mám pravdu? Dobře vychovaná. Pracovitá. Sama chleba peče, sama šaty šije, a přece – jen vyřknu její jméno, jako by mě kamenem do hlavy udeřili.

ŽENICH: To je hloupost.

MATKA: To není hloupost! Vždyť zůstanu sama. Zbyl jsi mi jen ty, a bolí mě, že máš odejít.

ŽENICH: Půjdete přece k nám.

MATKA: Nepůjdu. Nemohu tady nechat t…