Eseje

III. Kanefora z těžkého snu

… Z černých, silně oprýskaných dřevěných vrat vychází v závanu zeleného vlhkého kadidla příšerná postava se žlučovitě zažloutlýma očima, oděná cáry… V pozadí je starobylé patio…, dvůr, na kterém možná spávali eunuši za svitu luny, dvůr vydlážděný mechem, s arabskými stíny na zdech a s velkým strašidelným, hlubokým vodojemem… O jeho červotočivá zábradlí se opírají zvadlé květináče s pelargoniemi a na začernalých sloupech se objímají souchotinářské povijnice… O kousek dál je smetiště a nad ním na zdi příšerný Kristus v sukni, jaké nosí tanečnice, ozdobený hadrovými květy… Dusivý, závratný rej much a tisíce výhružně bzučících vos. Na sytě modrém nebi sluneční oheň…, a právě odtud se vynořila ta postava.

Nevím, zda si ji mé oči dobře prohlédly, nebo se na ni ani nepodívaly, protože to, co je děsivé, nám způsobuje zmatení mysli.

Ta strašlivá postava, která se vypotácela z domu, byla odpudivě záhadná.

V zádumčivé, mrtvolně klidné ulici nebylo živáčka.

Zrůdná postava ve dveřích se ani nepohnula. V jejím postoji byl chladný otazník egyptského vlysu.

Měla silně vypouklé břicho, jako by byla věčně těhotná. Na spadlých pažích visely lepkavé, úžasně ošklivé ruce. O bok si opírala otlučený džbán a její šedé, hrubé vlasy obklopovaly tvář s otvorem namísto nosu. Žlutý opar na jejích lícních kostech vystavoval na odiv veškerou svou zdechlinovitou smrdutost a jedno příšerné oko stále ronilo slzy, které si utírala prackou… Vycházela z toho domu strašlivých neřestí a bezuzdné vilnosti.

Byla zahalena hábitem nemravnosti a nízkosti jakési asexuální degenerace. Mohlo to být podivné zvíře nebo satanský hermafrodit. Tělo bez duše nebo dantovská medúza. Výplod Goyova snu nebo vize svatého Jana. Milenka ztvárněná Valdésem Lealem nebo model pro Umučení Janu Weenixovi… Bylo to nazelenalé a smrtí zasažené maso. Stále kašle… a člověk by věřil, že pod tíhou zlých duchů… je cítit sírou… Zneklidňující posta…