Tanečnice z Veselého mlýna

II.
Příruční pokladna

Jean Chabot, lokty opřený o stůl, odstrčil talíř a zíral upřeně na dvorek, který bylo vidět skrze tylové záclony, jejichž bělost jiskřila ve slunci.

Otec ho při jídle pokradmu pozoroval a snažil se o jakési zdání konverzace.

"Nevíš, jestli je pravda, že ten velký činžák v ulici Féronstrée má být na prodej? Včera se mě na to někdo ptal v úřadě. Mohl by ses třeba zeptat…"

Ale paní Chabotová, která rovněž bedlivě pozorovala syna, a přitom chystala zeleninu na polévku, se do toho vložila: "Tak co, pročpak nejíš?"

"Nemám hlad, máti."

"Protože ses dneska v noci zase opil, nemám pravdu? Přiznej se!"

"Ne."

"Myslíš si, že to není vidět? Oči máš jako králík a jsi celý zelený! Co já se nastarám, abys nabral nějakou sílu, a k čemu je to! No tak, sněz aspoň vajíčka…" Jean by toho nebyl schopen za žádnou cenu. Hruď se mu svírala. A poklidná atmosféra domova, jeho vůně slaniny a kávy, bílá zeď, polévka, která začínala bublat, to všechno jako by v něm vyvolávalo pocit nevolnosti.

Chtěl být co nejdříve venku, chtěl především co nejdříve vědět. Třásl se při sebemenším hluku z ulice.

"Musím už jít."

"Ještě máš čas. Byls včera s Delfossem, že ano?… Ten mi sem tak může ještě vkročit!... Kluk, který houby dělá, protože má zazobané rodiče!... Nemrava… Ten nemusí ráno vstávat do práce, ten ne!" Pan Chabot neříkal nic, jedl s pohledem upřeným do talíře, aby nemusel zaujmout stanovisko. Nájemník z prvního patra, polský student, scházel po schodech, vyšel rovnou na ulici a zamířil k univerzitě. Bylo slyšet dalšího, který se oblékal přímo nad kuchyní.

"Uvidíš, Jeane, že to špatně skončí! Zeptej se tatínka, jestli v tvém věku flámoval?" Jean Chabot měl opravdu začervenalé oči, ztrhané rysy. Na čele bylo vidět nachový pupínek.

"Tak já už jdu!" opakoval s pohledem na hodiny.

Právě v tomto okamžiku někdo zaklepal na dopisní schránku zapuštěnou do domovních dveří. Takhle se hlásili dobří známí, zvonek sloužil cizím lidem. Jean šel rychle otevřít a octl se tváří v tvář Delfossovi, který se zeptal: "Jdeš už?"

"Ano… Vezmu si jen klobouk…"

"Pojďte dál, Delfossi!" volala paní Chabotová z kuchyně. "Právě jsem Jeanovi říkala, že je na čase, aby toho nechal. Ničí si zdraví! Že vy flámujete, to je věc vašich rodičů. Ale Jean…" Delfosse, vytáhlý hubeňour, v tváři ještě bledší než Chabot, sklopil hlavu s rozpačitým pousmáním.

"Jean si musí vydělávat na živobytí! My žádné jmění nemáme! Jste dost inteligentní, abyste to pochopil, a já vás žádám, abyste ho nechal na pokoji."

"Tak jdeš…?" zašeptal Jean, který prožíval muka.

"Přísahám vám, paní, že my…" koktal Delfosse.

"V kolikpak jste se dneska v noci vrátili?"

"Já nevím… Snad v jednu…"

"A Jean přiznal, že bylo přes dvě hodiny ráno!"

"Je čas, abych šel do kanceláře, maminko…"

Měl už klobouk na hlavě. Vystrkal Delfosse do chodby. Pan Chabot se také zvedl a oblékl si kabát. Venku, jako ve všech ličgských ulicích v této chvíli, bylo vidět hospodyně oplachující vydatně chodníky, káry se zelen…