Sedm křížků k notesu

Bylo půl třetí. Jestlipak něco jedli? A jestlipak mohl Loubet vzdor hrozbě, jež nad ním visela, vydržet tak dlouho bez pití?

"Poslyšte, pane komisaři…"

Ať se André Lecoeur snažil, jak chtěl, nedokázal mluvit dost pevně. Pořád se mu zdálo, že si neprávem přisvojil funkci, která mu nepatří.

"Po Paříži jsou sta a sta malých barů, to já vím. Ale kdybychom začali v těch nejpravděpodobnějších čtvrtích a kdyby se do toho zapojilo hodně lidí…"

Zapřáhli se do toho nejen ti, co tu byli, ale Saillard vzbouřil celé Zlatnické nábřeží, kde si šest službukonajících inspektorů sedlo k šesti telefonům.

"Halb! Bar U přátel? Neviděli jste dnes od rána muže středního věku v černém převlečníku s desetiletým chlapcem?"

Lecoeur začal dělat znovu křížky, tentokrát však ne v notýsku, ale v telefonním seznamu. Bylo v něm deset stran více či méně malebných názvů všelijakých barů. V některých bylo zavřeno. Z jiných se ozývala hudba.

Na stůl rozprostřeli plán Paříže a v něm označovali modrou tužkou ulice, kde se nic nedozvěděli. Teprve v jednom nechvalně známém průchodu za Clichyským náměstím mohli udělat první červené znaménko.

"Jeden takový chlapík tady byl kolem poledního. Vypil tři calvadosy a pro chlapce objednal sklenku bílého vína. Chlapec nechtěl pít. Ale víno nakonec vypil a snědl dvě vajíčka natvrdo…"

Olivier Lecoeur vypadal tak, jako by uslyšel hlas svého syna.

"Nevíte, kam šli?"

"Směrem k Batignolles… Ten chlapík už měl dost v hlavě…"

Otec by se byl také rád zmocnil jednoho telefonu, ale žádný další už tu nebyl, a tak přecházel zamračeně od jednoho k druhému.

"Haló! Zanzi Bar? Neviděli jste dnes od rána…"

Byl to nekonečný refrén; když ho dořekl jeden z nich, už s ním začínali další na druhém konci místnosti. Damremontova ulice na samém vršíčku Montmartru.

Půl druhé: mužovy pohyby začínaly být nejisté, rozbil sklenici. Chlapec chtěl jít na záchod a jeho společník se hned vydal za ním. Kluk tam tedy nešel, jako by se bál.

"Divný chlapík. Pořád se uchechtával jako někdo, kdo má za lubem ohromnou legraci."

"Slyšíš to, Oliviere? V jednu čtyřicet byl Dud pořád ještě s ním…"

Teď už se André Lecoeur bál říct nahlas svou domněnku. Zápas se chýlil ke konci. Jakmile Loubet začal pít, bude pokračovat až do konce. Byla to pro chlapce šance?

V jistém smyslu ano, bude-li mít dost trpělivosti a neudělá-li něco zbytečného.

Ale co když se zmýlí, když si bude myslet, že jeho společník je opilejší, než tomu je ve skutečnosti, když… André Lecoeur zabloudil pohledem na Oliviera a představil si, co by se z něho bylo stalo, kdyby neměl astma, které mu nedovolovalo žádné velké pití.

"Ano… Co říkáte?… Neyův bulvár?"

Blížili se k hranicím Paříže a to naznačovalo, že bývalý policista nebyl tak opilý, jak se zdálo. Šel dál svou cestou a odváděl dítě poznenáhlu a skoro nepozorovaně ven z města, směrem k pustým pláním na předměstí.

Vyjely tam tři policejní vozy. Posílali tam všechny policisty na kolech, kteří byli volní. I Janvier tam odfrčel v komisařově malém a…