S úctou Picpus

7/ MAIGRETOVO UMĚNÍ

Ale ne, pane vyšetřující soudce, Maigret to nedělá ze msty. Není mrzutý ani dopálený: Maigret má starosti, Maigreta něco strašlivě tíží, ale přesto má dojem, že začíná chápat. A proto mlčí. Vy jen mluvíte a mluvíte, abyste se zbavil rozpaků, aby vám někdo konečně potvrdil, že jste měl pravdu, anebo alespoň, že jste neudělal chybu.

Maigret vám nezazlívá vaši dopolední sebejistotu, nezazlívá vám vaše mírně ironické uspokojení, když jste mu oznámil, co jste podnikl…

„Policie, to není práce pro neviňátka.“

A stejně tak se nesvěřuje vyšetřování kriminálního případu nezkušené dívence. Ovšem vy, proti takovému Maigretovi, jste prakticky na úrovni té dívenky. Z knih jste se naučil mnohému o lidské povaze. Dovedl byste to odříkat nazpaměť, ale není vám to nic platné, protože jinak byste se nebyl před chvílí tak červenal a nebyl byste ještě teď celý roztřesený.

„Podívejte se, Maigrete, ten člověk, co žil v tom pokoji, musí být blázen, jinak to není možné. Uznejte…“

Proč? Proč by byl blázen? Maigret už viděl daleko divočejší věci za těch třicet let, co provozuje tohle řemeslo. A nejednou přičichl zblízka k lidské vášni, neřesti, zločinu, šílenství, k celému tomu kvašení lidské masy…

„Duševně zdravý člověk, který má tak pohodlný, dokonce přepychový byt a míval tak zajímavé zaměstnání, by nemohl tak upadnout…“

Maigret mlčí.

Od chvíle, kdy psychiatři potřásli všem rukou a odešli, vyšetřující soudce rozvíjí horečnou činnost, zatímco paní Le Cloaguenová s dcerou čekají v salóně, kdyby je potřeboval. Dal si zavolat inspektora Janviera, který hlídal před domem, a osobně se ho vyptává:

„Povězte, příteli, jste si jist, že jste ani na okamžik nespustil z očí vchod do tohoto domu?“

„Až na takovou čtvrthodinku… Chvilku po jedné. To jsem musel telefonovat do úřadu a podat hlášení…“

„A to byla chyba, příteli… Měl jste to zařídit jinak. Nevím jak, to je vaše věc, ale hlídka je hlídka…“

Maigret se ani neusmál. Tohle všechno nemá žádný význam.

„Předpokládám, že jste se zeptal domovnice, nemá-li dům ještě jiný východ?“

„Nemá, pane soudce…“

„Poslyšte, Maigrete, něco mě napadlo… I když se mi zdá nepochybné, že Le Cloaguen věděl, že po něm jdeme, a vyklouzl z domu, zatímco váš inspektor telefonoval… V takhle vážném případě nesmíme zanedbat sebemenší možnost… Inspektor by mohl požádat nájemníky, aby mu dovolili do každého bytu aspoň nahlédnout, když už je nemůžeme prohledat… Ovšem zdvořile, příteli…“

Maigret mlčí. Má ruce v kapsách, nechal vyhasnout dýmku, což je u něho vzácné, a hledí na šedivou podlahu, zatímco soudce rozčileně přešlapuje.

Janvier se vrací z obchůzky po domě s nepořízenou, soudce začíná ztrácet rozvahu.

„Musíme toho člověka za každou cenu dostat!… Uvědomte si, Maigrete, že po Paříži volně běhá blázen, šílenec, který už jednou zabil…“

Soudce si zavolal paní Le Cloaguenovou.

„Povězte mi, měl váš manžel u sebe nějaké peníze?“

„Neměl, pane soudce.“

„Víte to určitě?“

„Určitě…“

„Slyšíte, Maigrete? Nemá u sebe pení…