Můj přítel Maigret

VIII/ Pan Pyke a babička

Bylo tolik cítit, že je neděle, až to bylo odporné. Maigret rád tvrdil, napůl vážně a napůl z legrace, že měl vždycky schopnost cítit neděle ze své postele, aniž by potřeboval otevřít oči. Tady se stalo se zvony něco úžasného. Nebyly to opravdové kostelní zvony, ale byly to zvonky s lehkým a tenkým hláskem, jaké mají v kaplích a klášterech. Bylo k nevíře, že kvalita a hustota vzduchu byla jiná než jindy. Dobře bylo slyšet klepání kladívek do bronzu, což vytvářelo jakousi malou melodii. Právě v té chvíli počínal ten jev:

Na bledém a ještě svěžím nebi se objevil první obláček, váhavě se protáhl jako kroužek dýmu a udělal dokonalé kolečko, z něhož vycházely, jako nějakým kouzlem, další a další kotoučky, stále větší a stále čistší. Kotoučky minuly náměstí, domy, roztáhly se přes přístav do dáli, až nad moře, kde se houpaly bárky. Byly vidět nad pahrbky a skalami. Byly stále vidět, když kladívko znovu klepalo do zvonu a když se další jasné kotoučky objevily, aby se zvětšily a rozptýlily. Potom ještě další a další, které poutaly pozornost a budily nevinný úžas, jaký zažíváme při ohňostroji. Dokonce v prostém zvuku kroků bylo něco velikonočního, a když se Maigret podíval z okna, očekával, že uvidí malé dětské nožky v závojích kráčet k prvnímu přijímání. Jako včera si natáhl trepky, kalhoty, i sako přes noční košili s červeným vyšíváním na límci. Sestoupil dolů, ale když vstoupil do kuchyně, byl zklamán. Nevědomky chtěl začít den jako v předešlém ránu u kamen, s Žožo, která by mu připravila kávu. Dnes tam byli tři nebo čtyři rybáři. Museli jim nalít sklenky kořalky, neboť silně provoněla kuchyni. Na dlažbě byl proutěný rybářský košík: růžové ropušnice, ryby modré a zelené, jejichž jména Maigret ani neznal, nějaký druh růžově a žlutě skvrnitého mořského hada, který byl ještě živý a otáčel se kolem nohy židle.

„Přejete si šálek kávy, pane Maigrete?“

Nebyla to Žožo, kdo dnes obsluhoval, ale šéf. Možná kvůli neděli. Maigret se cítil jako oklamané dítě. To se mu někdy stávalo, zejména ráno, hlavně když se díval při holení do zrcadla. Pozoroval širokou tvář, velké oči, často s váčky pod očima, s prořídlými vlasy. Tvářil se schválně přísně, jako by si chtěl nahnat strachu. Říkal sám sobě:

„Vida, pane divizní komisaři.“

Kdo by se odvážil nebrat ho vážně? Spousta lidí, kteří neměli čisté svědomí se zachvívala při vyslovení jeho jména. Měl právo je vyslýchat tak, až křičeli úzkostí; měl právo je vsadit do vězení a dokonce je poslat pod gilotinu.

Na ostrově byl ještě někdo, kdo poslouchal jako on hlas zvonů, oddychoval v nedělním klidu, někdo, kdo včera ještě popíjel ve stejné místnosti, kdo v několika dnech bude zavřený jednou provždy mezi čtyři stěny.

Vypil šálek kávy, nalil si druhý a odnesl si ho do svého pokoje. Téměř si nebyl jistý, že je to všechno tak vážné; vždyť to ani není tak dávno, co nosil krátké kalhoty, chodil přes náměstí chladnými rány s prsty na koncích zmrzlými, aby došel přisluhovat na ranní mši do maléh…