Maigretův první případ

8. KAPITOLA
Jeden mlčí a druhý má řečí nazbyt

„Aspoň to mi udělej k vůli a vezmi si teplý kabát,“ naléhala paní Maigretová. Měl v té době dva svrchníky: jeden teplý černý kabát se sametovým límcem, který nosil už tři roky, a béžový svrchník, docela krátký, který si nedávno koupil a po němž toužil už jako chlapec. Podezříval ženu, že Minardovi pošeptala do ucha, když vycházeli z bytu: „Hlavně ho nenechávejte samotného!“

I když si z flétnisty dělala trochu legraci, byl jí sympatický, připadal jí takový mírný, zdvořilý, ,nevtíravý‘. Obloha byla pokryta lehkými houbovitými mraky, které měly krásnou bledošedou barvu, a poprvé za celých deset dní se schylovalo k dešti. Liják začal za chvíli šrafovat vzduch vlažnými proudy vody a Maigret byl pod kabátem celý mokrý, šířil kolem sebe pach zmoklého zvířete.

Tvrďák držel v ruce, protože si ho nemohl nasadit na hlavu, pokud ji měl omotanou tím obrovským obvazem. Minard ho doprovázel k doktorovi na Voltairově bulváru a tam Maigret dosáhl toho, že mu udělali nenápadnější obvaz.

„Je to opravdu nevyhnutelné, abyste šel do města?“

Doktor mu dal papírovou krabičku, která obsahovala pilulky obalené žlutým práškem.

„Pro případ, že by se vám začala točit hlava.“

„Kolik si jich můžu vzít?“

„Od teďka do večera čtyři nebo pět. Víc ne. Viděl bych vás radši v posteli.“

Maigret nevěděl dost dobře co s muzikantem a nechtěl ho taky zarmoutit tím, že by ho poslal zase domů, když ho teď už nepotřeboval.

Poslal ho do Ghaptalovy ulice a nechal ho v domnění, že jde o velice důležité poslání.

„Naproti tomu domu nebo skoro naproti je malá restaurace U starého calvadosu. Byl bych rád, kdybyste se tam posadil a pozoroval, co se děje u Gendreauových.“

„A co když byste se necítil dobře?“

„Nebudu sám.“

Minard ho opustil až u dveří věznice na Orlojovém nábřeží. V té chvíli byl Maigret ještě plný sebedůvěry. Dokonce i ten pach vanoucí z potemnělých vrat vdechoval s rozkoší. Všechno bylo špinavé, nečisté. Sem přiváželi strážnici každou noc všechny podezřelé, co posbírali po ulicích, a tady zelené antony vysypávaly všechnu tu všivou sebranku pochytanou při šťárách. Vešel do strážnice, kde to páchlo kasárnami, a zeptal se, jestli by mohl mluvit s komisařem. Zdálo se mu, že se na něj dívají nějak divně. Moc se tím dojmem nezabýval. Řekl si, že pro zdejší lidi je nějaký tajemníček z komisařství čtvrti zřejmě něčím, co nestojí za pozornost.

„Posaďte se.“

Byli tu tři strážníci, jeden z nich psal, druzí dva nedělali nic. Kancelář komisaře bylá vedle, ale nikdo mu nešel nic oznámit, nikdo se o Maigreta nestaral; chovali se k němu, jako by nepatřil k polici . Byl z toho tak nesvůj, že si netroufal ani nacpat dýmku.

Po čtvrthodině se odvážil zeptat:

„Komisař tu není?“

„Má práci.“

„Kde jsou lidi, které sebrali dneska v noci?“

Když šel kolem prostorného sálu, kam šoupají pochytanou sebranku, neviděl totiž nikoho.

„Nahoře.“ Neodvážil se požádat o dovolení, aby tam směl zajít. Nahoře se prováděla antropometrie. Nechají je …