Maigret se brání

VIII. KAPITOLA

Maigret byl podivuhodně klidný. Nebylo na něm znát nic z toho, co se v něm odehrává; vypadal jen, jako by na něho padla jakási tíha. Pardon ho poprvé viděl ve chvíli, kdy se případ začínal rozmotávat a pravda nabývala stále zřetelnějších kontur. Pozoroval přítele, jako by chtěl za tou těžkou a bezvýraznou tváří odhalit chod celého mechanismu.

„Jaký je to člověk, ten Vivier? Dá se s ním mluvit?“

„Pokud se s ním nebudete bavit o intervenci státu do organizace lékařské služby. Je to vášnivý individualista a nesnáší jakékoliv zasahování státu do života občanů.“

Komisař mlčky bafal ze své dýmky. Nezdálo se, že přemýšlí, spíš jako by byl mimo svět. Bylo až s podivem, že je schopen vždy přesně navázat nit rozhovoru tam, kde ji přerušil.

„Mohl by teď být doma?“

„Připravuje velké pojednání o stomatologi , které pokládá za své celoživotní dílo, a věnuje tomu velkou část svých nocí.“

„Mohl byste mu zavolat a zeptat se ho, jestli bych si s ním nemohl promluvit?“

Za okamžik měl doktor Viviera na drátě.

„Tady Pardon... Volám vás od Maigreta... Omlouvám se, že vás ruším v práci, ale komisař by s vámi chtěl chviličku mluvit.“

Odpověď musela být vtipná, protože se doktor usmál:

„Jistě, já vám ho předám.“

Podal sluchátko Maigretovi.

„Já vás také prosím za prominutí, pane profesore. Kdybyste chtěl odpovědět na dvě nebo tři otázky, moc byste mi zjednodušil život. Ano, Pardon mi o vašem rozhovoru vyprávěl, moc mě to zajímalo...

Nejdřív bych vás chtěl upozornit, že se na vás obracím zcela soukromě. Dostal jsem na nějakou dobu zdravotní dovolenou... Ne... Nejsem nemocný... Jestli snad ano, pak je to velice vážné, protože Pardon, který mě léčí už několik let, říká, že jsem úplně zdráv... Během pátrání jsem totiž narazil na lidi, kteří mají dlouhé prsty, a protože mám ve zvyku jít do důsledků, když se do něčeho dám, doporučili mi, abych si na nějaký čas odpočinul. Má první otázka, pane profesore, zní: Byl byste moc překvapen, kdybyste se dozvěděl, že váš bývalý asistent Mélan se dopustil jednoho nebo několika zločinů?“

Na konci drátu se ozvalo něco jako škytání. Mohlo to být při dobré vůli pokládáno za smích. Vivier měl zvučný hlas člověka, který má své názory a dovede je vehementně uplatňovat.

„Nedivil bych se příliš, milý komisaři, ani kdybych se to dověděl o sobě, o vás nebo o naší domovnici. Dostatečný vnější či vnitřní tlak donutí kohokoliv spáchat činy, které zákon či morálka odsuzují.“

„Myslíte, že v jeho případě by šlo spíš o vnitřní, nebo vnější příčinu?“

„Mluvil jste s ním?“

„Dnes ráno, několik minut.“

„Pardon vám vyprávěl, co jsem mu o Mélanovi říkal?“

„Ano, právě teď.“

„A co vy si o tom myslíte?“

„Raději bych se na totéž zeptal vás.“

„Určitě vnitřní, to je bez diskuse. Mélan je tvárný typ introverta, který nedovolí, aby se jeho pocity projevily. Kromě jednoho nebo dvou rozhovorů, kdy mi dalo značnou námahu, abych ho donutil mluvit o sobě, se pravděpodobně nikdy nikomu nesvěřoval.“

„Za předpokladu, že spáchal zlo…