Maigret na dovolené

(8)

V jedenáct dopoledne otevřel Maigret snad už posté dveře obchodu, tentokrát s koženou galantérií. Začal na lidovějším konci hned v osm ráno, kdy jsou větší nebo luxusnější obchody ještě zavřené. Vcházel do krámů navštěvovaných jen ženami ze čtvrti. Zvenku bylo vidět jeho příliš velkou a podsaditou postavu, jak se hlavou dotýká ze stropu visících košťat a mořských hub navlečených na špagátě, jak mrzutě čeká uprostřed prostovlasých ženských, až na něj dojde řada. Zvenku se mu po čtvrtém či pátém krámu také dala na rtech číst stále ta samá slova. S tím rozdílem, že zprvu považoval za nutné něco koupit. V bistrech to bylo snadné: dal si sklenku bílého. V potravinovém krámě si koupil sáček pepře, protože si řekl, že vstoupí ještě do dalších obchodů a nemůže se zatěžovat objemnějšími balíčky.

V niťařství se zaprášenými skly výkladu, kde si koupil špulku nití, na něj mrzutě zhlížela staropanenská prodavačka s dlouhými chlupy na bradě a strašlivě mdlým osobním pachem.

„Znáte paní Beliamyovou?“ zarecitoval Maigret.

„Starou, nebo mladou?“

„Mladou.“

„Znám ji jako všichni tady.“

„Vidíte ji chodit tady kolem?“

Takhle neúnavně kladl tytéž rituální otázky.

„Podívejte se, pane. Mám dost své práce, takže se nestarám o to, co se děje na ulici. Jestli vám můžu dát dobrou radu, dělejte to jako já.“ Když si lidé mysleli, že mluví o paní Bel amyové matce, velmi často se na něj zaškaredili. Popina měla pravdu: stará paní se špacírkou se u obchodníků ve městě netěšila velkým sympatiím.

Aby to zkrátil, navykl si klást jasnou otázku:

„Znáte manželku doktora Bel amyho?“

A zanechal nákupů. Buď ho už lidé znali od vidění, nebo ho automaticky brali jako policistu. Začal severní částí města, jinak řečeno přístavní čtvrtí, a probíral ulice, kudy paní Bel amyová mohla chodit například do okolí rybí tržnice.

„Samozřejmě ji znám. Kdysi jsem se s ní vídávala dost často. Je to moc hezká žena. Někdy ji ještě zahlédnu, jak projíždí v autě vedle manžela.“

„Ale pěšky sem nechodí?“

Manželé se otáčeli ke svým ženám nebo manželky ke svým mužům.

„Ty ji někdy vídáš?“

Pokyvovali hlavami. Odetta Bel amyová evidentně nechodila do této části města, ani do čtvrti kolem kostela, ani do centra.

„Promiňte, prosím, znáte ženu doktora Bel amyho?“

Nevyptával se jen obchodníků. Tázal se i žen ve dveřích domů, oslovil i starého invalidu, který zřejmě trávil své dny u otevřeného okna. Byla to úmorná, odporná práce, za niž se trochu styděl. Nebylo těžké uhodnout, jak ji lidé komentovali, jen se k nim otočil zády. V deset hodin probral velkou část oblouku kolem domu doktora Bel amyho. Pokud Odetta Bel amyová někdy vycházela sama a pěšky, bylo teď prokazatelně jasné, že mohla jít pouze po promenádě.

Vrátil se tam. Zde byly většinou přepychovější obchody.

„Promiňte, madame, znáte…“

Tady se konečně dočkal odměny za svou námahu. Začalo to cukrárnou skoro hned vedle velkého bílého domu.

„Co se vdala, chodí ven málokdy. Přesto ji vídám někdy po ránu…“

Ta kulaťoučká a růžovoučká…