Maigret má strach

Kapitola osmá
INVALIDA Z GROS-NOYER

Když šel od Chabota, zabočil Maigret kousek před mostem doprava a už deset minut kráčel dlouhou ulicí, kde to nevypadalo ani jako město, ani jako vesnice. Zpočátku byly ještě domky – bílé, červené, šedé, včetně velikého domu a sklepů obchodníka s vínem přilepeny jeden na druhý, ale nemělo to ráz například ulice Republiky, a některé z nich, obílené vápnem, jen přízemní, byly spíše jen chalupami.

Pak tu byly proluky, úzké uličky, odkud bylo možno zahlédnout zeleninové zahrady sestupující po mírném svahu k řece, občas bílou kozu, přivázanou ke kůlu.

Na chodníku nepotkal takřka nikoho, ale otevřenými dveřmi zahlédl v přízemí rodiny, které zdánlivě bez pohnutí naslouchaly rádiu anebo pojídaly dorty, jinde zase muže v košili, čtoucího noviny, dále stařenku, která spala u velkých stojacích hodin s měděným kyvadlem. Zahrady se poznenáhlu zvětšovaly a proluky mezi zdmi rozšiřovaly, řeka Vendée, nesoucí větve urvané posledními vichřicemi, se přibližovala k cestě.

Maigret, který odmítl dát se odvézt vozem, toho začínal litovat, protože si nemyslil, že je to tak daleko, a sluníčko ho už pálilo do šíje. Trvalo mu skoro půl hodiny, než došel na křižovatku GrosNoyer, za níž, jak se zdálo, už byly jen louky. Tři mládenci, oblečení v námořnické modři, s napomádovanými vlasy, kteří se opírali o dveře hostince a zřejmě nevěděli, kdo je, na něho hleděli s agresívní ironií venkovanů vůči městskému člověku, který k nim zabloudil.

„Dům paní Pageové?“ zeptal se jich.

„Chcete říci Léontiny?“

„Neznám její křestní jméno.“

To je stačilo rozesmát. Shledávali směšným, že někdo nezná křestní jméno Léontiny.

„Jestli je to ona, jděte tamhle do těch dveří.“

Dům, který mu ukázali, měl jen přízemí, tak nízké, že Maigret mohl dosáhnout rukou na střechu. Dveře, natřené nazeleno, byly ze dvou částí, jako bývají někdy dveře do stájí, horní část byla otevřená, spodní zavřená.

Nejdříve neviděl nikoho v kuchyni, která byla velmi čistá, s bílými kachlovými kamny, kulatým stolem pokrytým kostkovaným voskovaným plátnem, se šeříkem ve strakaté váze, vyhrané zřejmě na pouti, na krbu plno drobností a fotografií.

Zatřepal zvonečkem visícím na provázku.

„Copak je?“

Maigret ji viděl vyjít z pokoje, jehož dveře byly nalevo; to byly jediné místnosti v domě. Ženě mohlo být právě tak dobře padesát jako pětašedesát. Vyschlá a tvrdá, jako byla pokojská v hotelu, prohlížela si ho se selskou nedůvěřivostí, aniž se přiblížila ke dveřím.

„Co chcete?“

Potom najednou:

„Nejste vy ten, co dali jeho fotku do novin?“

Maigret zaslechl šramot v pokojí. Mužský hlas se ptal:

„Kdo je to, Léontine?“

„Komisař z Paříže.“

„Komisař Maigret?“

„Myslím, že se tak jmenuje.“

„Ať jde dál.“

Opakovala bez pohnutí:

„Pojďte dál.“

Sám nadzvedl petlici, aby otevřel dolní část dveří. Léontine ho nevyzvala, aby se posadil, neříkala nic.

„Vy jste byla hospodyní u Roberta de Courçon, že ano?“

„Patnáct let. Policie a novináři se mě už ptali na všechno možné. Nevím nic…