Maigret a zámecký pán

II.
Mladík v brýlích

U stolků na terase už nezbyly než dvě tři skupinky. Z pokojů v prvním patře byly slyšet nářky dětí, které rodiče nutili do postele.

Z otevřeného okna se ozval ženský hlas:

„Všiml sis dole toho tlustého pána? Je to policajt, víš? A když budeš zlobit, tak tě zavře do vězení...“ Maigret večeřel, pozoroval okolí a poslouchal přitom nepřetržité brebentění. Inspektor Grenier z Nevers mluvil zkrátka proto, že rád mluvil.

„Kdyby mu aspoň byli něco ukradli! Pak by to bylo docela jednoduché. Dneska je pondělí... Zločin byl spáchán v noci ze soboty na neděli... Byla zrovna pouť... A o pouti tu kromě komediantů, kteří jsou automaticky podezřelý živel, brousí všelijaká verbež... Vy neznáte venkov, komisaři! Možná že se tu najdou ještě horší kriminálníci než mezi pařížskou galerkou...“

„Vlastně nebýt té pouti, tak se na tu vraždu přišlo okamžitě,“ přerušil ho Maigret.

„Jak to myslíte?“

„No, že rány ve střelnici a klukovské petardy způsobily, že výstřel z pistole nikdo neslyšel... Copak jste neříkal, že Gallet na tu střelnou ránu do hlavy neumřel?“

„Povídal to doktor. Musí to ještě potvrdit pitva. Ten člověk dostal napřed kulku do hlavy. Ale i s ní a bez pomoci mohl prý ještě žít dvě až tři hodiny. Pak ho ale někdo bodl přímo do srdce a smrt nastala okamžitě... Ten nůž našli.“

„A pistoli?“

„Tu hledali marně.“

„Nůž byl v pokoji?“

„Pár centimetrů od mrtvoly... Na levém Galletově zápěstí se našly modřiny... To patrně znamená, že ve chvíli, kdy ho útočník zranil, se na něj Gallet chtěl vrhnout s nožem... Ale byl zesláblý... a tak ho vrah chytil za zápěstí, otočil špici nože proti němu a bodl ho do srdce... Není to názor jen můj, ale také doktorův.“

„Takže nebýt pouti, byl by Gallet pravděpodobně ještě naživu!“

Maigret se nepokoušel o geniální kombinace a vůbec už neměl v úmyslu venkovského kolegu oslnit. Jen se mu ten nápad zdál zvláštní. Pohrával si s ním a byl zvědav, co z něho může vzejít. Nebýt rámusu kolotoče, střelnice a klukovských petard, byli by lidé z hotelu slyšeli výstřel, byli by přiběhli a možná i zasáhli dřív, než došlo k tomu bodnutí nožem. Byla už docela tma. Jen na hladině řeky se odráželo měsíční světlo a na obou koncích mostu svítily lucerny. Uvnitř v kavárně hráli hosté biliár.

„Je to podivný případ,“ shrnul svůj dojem inspektor Grenier. „Poslyšte, není ještě jedenáct? Jede mi to v jedenáct třicet dva a čtvrt hodiny mi trvá, než dojdu na nádraží. Říkal jsem si, jestli se aspoň něco neztratilo z pokoje...“

„V kolik hodin končí pouťové atrakce?“

„O půlnoci. Takové je nařízení.“

„Takže zločin musel být spáchán před půlnocí a v tu chvíli hotelu určitě ještě všecko nespalo.“

Každý z policistů sledoval svou vlastní myšlenku a rozhovor pokračoval dost nesouvisle.

„Například to, že si dal jméno Clément. Hoteliér vám to asi už povídal... Čas od času se tu ubytovával... Asi tak jednou za půl roku... Poprvé se tu ukázal asi před deseti lety... A vždycky jako pan Clément, rentiér z Orléansu.“

„Kufřík, jaký…