Maigret a Dlouhé Bidlo

KAPITOLA OSMÁ

/ v níž spatříme, jak Dlouhé Bidlo ze sebe nechává tahat rozumy, a v níž se Maigret konečně rozhodne změnit protivníka /

Maigret zrovna vycházel z kanceláře inspektorů, aby zašel za překladatelem, když mu jeden muž z úklidové čety, která před půlhodinou vpadla do místností, přišel povědět:

„Nějaká paní si s váma přeje mluvit.“

„Kde?“

„Je to jedna z těch dvou, co seděly v čekárně. Zdá se, že jí není dobře. Vešla do kanceláře, kde jsem zrovna zametal, celá bledá, jako když sebou chce seknout, a požádala mě, abych za váma zašel.“

„Ta stará paní?“ zeptal se Maigret a svraštil obočí.

„Ne, ta mladá.“

Dveře, které vedly do chodby, byly skoro všechny otevřené. O dvě kanceláře dál spatřil komisař Ernestinu, jak si drží ruku na prsou, a udělal pár spěšných kroků, se zachmuřeným výrazem, s otázkou na rtech.

„Zavřete dveře,“ hlesla, když se ocitl u ní.

A sotvaže to udělal:

„Uf! Už to opravdu nešlo dál vydržet, ale nemocná nejsem. Zahrála jsem komedii, abych měla vejmluvu a mohla od ní na chvilku odejít. I tak se ale moc dobře necítím. Nemáte něco ostrýho na pití?“

Musel se vrátit do své kanceláře pro láhev koňaku, kterou měl vždycky v přístěnku. Protože neměl skleničky, nalil jí alkohol do sklenky na vodu; vypila ho jedním douškem a otřásla se ošklivostí.

„Nevím, jak vy to vydržíte s tím jejím synem. Mě jeho matka úplně utahala. Nakonec se mi už začaly dělat mžitky před očima.“

„Dostala jsi z ní něco?“

„Je mazanější než já. Právě to jsem vám chtěla říct. Ze začátku jsem byla přesvědčená, že polyká všecky ty žvásty, co jsem jí nabulíkovala. Nakonec, už ani nevím, jak to přišlo, mi začala dávat takový drobný otázečky, který vypadaly jako nic. Už jsem to zažila svýho času při vejslechu a myslela jsem si, že se něčemu takovýmu dokážu bránit. Z ní jsem ale byla úplně vedle.“

„Řeklas jí, kdo jsi?“

„Přímo ne. Tahle ženská je strašně chytrá, pane Maigrete. Podle čeho mohla poznat, že jsem svýho času šlapala beton? To mi řekněte? To se to ještě na mně pozná? Pak mi najednou řekla:

,Vy už jste na tyhle lidi zvyklá, že?‘

To mluvila o vás, o lidech od policie.

Nakonec se mě začala vyptávat na život v kriminále a já jí odpovídala. Kdyby mi byl někdo řek, když jsem si sedla naproti ní, že to budu nakonec já, kdo kápne božskou, nebyla bych tomu věřila.“

„Tys jí řekla o Alfrédovi?“

„Tak trochu. Neřekla jsem jí, co přesně dělá. Myslí si, že dělá chmatáka. Tohle ji tak nezajímá. Teď se mě nejmíň tři čtvrtě hodiny vyptává na život v kriminále: v kolik hodin se tam vstává, co dávají k jídlu, jak se chovají dozorkyně… Pomyslela jsem si, že vás bude zajímat tohleto vědět, a napadlo mě, abych dělala, že je mi zle; vstala jsem a řekla jsem, že si du říct o pití a že to není lidský, nechat ženský takhle tvrdnout celou noc… Mohla bych dostat ještě loknout?“

Byla opravdu unavená. Po alkoholu se jí zas vracela barva do tváří.

„Ten její syn ještě nic neřek?“

„Zatím ne. Zmiňuje se o něm?“

„Špicuje uši a pokaždý, když někdo otevře dveře, tak…