Je tu Felicie

VIII. Felici na bílá káva

Oči má doširoka rozevřené. Neví, kolik je hodin. Včera večer si zapomněla vzít jako obyčejně zezdola budík. Pokoj tone v příšeří a ze svítání jsou vidět jenom stříbřité pruhy škvír v okenicích. Felicie naslouchá. Neví nic. Je ještě otupělá, jakoby unavená příliš hlubokým spánkem, a nedaří se jí hned rozlišit, co patří do skutečnosti a co se jí zdálo, pohádala se, vzpomíná si, že se do krve přela, ano, dokonce se poprala s tím klidným člověkem, kterého tolik nenávidí a který se zařekl, že ji zničí. Jak jen ho nenávidí…

Kdo to otevřel ty dveře? Protože v noci k ní někdo otevřel. Čekala plna úzkosti. Bylo tma. Z chodby pronikal nažloutlý proužek světla, pak se dveře zase zavřely, zavrčel nějaký motor… Celý její spánek neustále protínalo vrčení jakýchsi motorů.

Nehýbe se, neodvažuje se pohnout, zdá se jí, že jí hrozí nějaké nebezpečí, je jí těžko od žaludku…

Humr… Už si vzpomíná. Přejedla se humra. Spolkla nějakou drogu. On ji přinutil, aby spolkla drogu. Napíná sluch. Co to je? Někdo je v kuchyni. Poznává důvěrně známý zvuk kávového mlýnku. To se jí zdá. Není možné, že by někdo mlel kávu.

Dívá se upřeně do stropu, všechny smysly ve střehu. Někdo nalévá vařící vodu. Vůně stoupá prostorem schodiště a doléhá až k ní. Cinknutí porcelánu. Další zvuk, který dobře zná – otevření plechovky s cukrem –, dveře od kredence…

Někdo jde nahoru. A ona se včera nezavřela, na to se pamatuje. Proč neotočila klíčem? Z pýchy!

Ano! Aby tomu člověku nedala najevo, že má strach. Slíbila si, že potom, až on bude dole, půjde dveře potichoučku zamknout, ale vzápětí usnula.

Někdo klepe. Zvedne se na lokti. S úzkostí zírá na dveře, nervy napjaté k prasknutí. Nové zaklepání.

„Co je?“

„Snídaně.“

Se svraštělým obočím hledá župan, nenajde ho, rychle se zaboří do peřin ve chvíli, kdy se dveře pootevřou, a vidí nejprve podnos přikrytý ubrouskem, šálek s modrými puntíky…

„Vyspala jste se dobře?“

Před ní stojí Maigret, klidnější než kdy jindy. Nezdá se, že by tušil, že je v dívčí ložnici a že dotyčná ještě leží.

„Co po mně chcete?“

Postaví podnos na konferenční stolek. Je svěží, čilý. Kde se myl? Patrně dole. V kuchyni nebo na roubení studny. Vlasy má ještě vlhké.

„Ráno pijete bílou kávu, že? Nemohl jsem se bohužel vzdálit a dojít k Melánii Chochoiové pro čerstvý chleba… Jezte, děvenko… Mám se otočit, než si vezmete tady ten župan?“

Proti své vůli poslechne a polkne doušek horké bílé kávy, vtom ale znehybní, nedokončí začatý pohyb.

„Kdo je to dole?“

Někdo se pohnul, je si tím jistá.

„Kdo je dole? Odpovězte.“

„Vrah.“

„Co prosím?“ Vyskočila z postele.

„Co to na mě zase šijete? Vy jste si umanul, že mě přivedete do blázince. A mě se nemá kdo zastat, není, kdo by…“

Maigret se posadil na pelest, dívá se, jak se vzrušuje pro nic za nic, potřese hlavou, vzdychne:

„Vždyť vám přece říkám, že dole je vrah. Já tušil, že se vrátí. V jeho situaci mu nezbývalo než vsadit všecko na jednu kartu. Nemluvě o tom, že si určitě myslel, že řídím akc…