Inspektor Kostra

VIII. Maigret v roli Maigreta

V Maigretově postoji nebyla ani nejmenší póza. Měl-li stažená ramena, hlavu trochu nachýlenou jako zimomřivý člověk, který si to namíří rovnou ke kamnům, pak to bylo především z toho důvodu, že mu bylo zima, protože zůstal dlouho venku v mlze bez ohledu na nízkou teplotu, a teprve když si svlékal zimník, zamrazilo ho v zádech. Náhle jako by si uvědomoval, že mu sychravý chlad pronikl až do morku kostí.

Byl mrzutý, jak býváme, když na nás leze chřipka. Bylo mu trochu úzko, protože neměl radost z úkolu, který ho čekal. Prostě váhal. V momentě, kdy bylo třeba jednat, zvažoval v duchu dvě diametrálně odlišné metody, a to přesně v okamžiku, kdy byl nucen zvolit definitivní řešení. Tohle všechno tedy – ne něj aká věrnost vlastní legendě – způsobilo, že vešel do salónu s nevrlou tváří a vyvalenýma očima, které jako by se neupíraly na nic určitého, a postupoval bokem jako medvěd.

Nedíval se na nic a všechno viděl, sklenku a láhev armagnaku, příliš pečlivě uhlazené vlasy Etienna Nauda, který ho halasně přivítal s falešnou pobaveností:

„Strávil jste pěkný večer, pane komisaři?“

Určitě si právě přečísl vlasy. Vždycky měl u sebe hřeben, dbal na sebe až koketně. Předtím však, když tu byl sám a čekal a mučil se, zřejmě si horečnými prsty prohraboval vlasy. Maigret místo odpovědi přistoupil ke stěně vlevo a narovnal tam rám obrazu, a ani to nebyla žádná póza. Nesnášel pohled na šikmo pověšený obraz. Dráždilo ho to a neměl nejmenší chuť dát se dráždit takovou nicotností během závažné partie, kterou měl sehrát. Bylo teplo. V ovzduší salónu se ještě vznášely vůně večeře, k nimž přistupovala vůně armagnaku. Komisař si nakonec taky nalil skleničku.

„Tak to bychom měli!“ povzdychl si.

Naud byl tak překvapen a znepokojen, že se až zachvěl. Maigretovo „tak to bychom měli!“ znělo jako závěr jeho tichého rozvažování.

Kdyby Maigret byl v kancelářích kriminální policie, nebo kdyby aspoň byl úředně zmocněn vést vyšetřování v Naudově věci, cítil by se nucen, aby si zajistil všechny trumfy, užít tradičních postupů. A tradiční postupy by za těchto okolností směřovaly k tomu, dostat Nauda do úzkých, vyvolat v něm paniku, uondat ho nervově tím, že by mu dal zažít střídavě naději i hrůzu. Bylo to snadné. Nejdřív ho nechat, aby se zamotal do vlastních lží. Potom udělat neurčité narážky na oba telefonické rozhovory. A konečně – proč ne? – prohodit bez okolků:

„Váš přítel Alban bude zítra ráno zatčen…“

Tak to tedy ne! Maigret se šel prostě a jednoduše opřít lokty o krbovou římsu. Plameny otevřeného ohniště ho pálily do nohou. Naud seděl poblíž něho. Asi pořád ještě doufal?

„Odjedu zítra ve tři hodiny, jak jste si přál,“ povzdychl si nakonec komisař, když předtím zabafal dvakrát či třikrát rychle za sebou z dýmky.

Měl soucit, cítil vůči Naudovi jakési rozpaky, protože to byl muž přibližně jeho věku, celý jeho život byl bezúhonný, pohodlný, harmonický, a v těchto chvílích hrál o všechno, protože mu hrozilo, že bude až do konce života z…