Dům na křižovatce

8. ZMIZELÍ

Komisař neměl ještě kdy, aby přiběhl až doprostřed silnice, když tu pojednou se objevilo autotaxi a všemi brzdami najednou se zastavilo před pumpami na benzin.

Z vozu vyskočil jakýsi muž a chvátal k Maigretovi.

„Grandjean!…“ vzkřikl komisař.

„Benzin… rychle?…“

Šofér autotaxi byl zbledlý rozčilením, neboť musel jeti rychlostí sto kilometrů za hodinu a to vozem, jehož motor byl zařízen na rychlost sotva osmdesáti kilometrů. Inspektor Grandjean byl z kriminálního oddělení pařížské policejní prefektury. Měl sebou v taxíku ještě dva policejní inspektory. Každá pěst svírala revolver.

Benzin nabrali s horečnou rychlostí.

„Jsou daleko?“

„Asi pět kilometrů odtud.“

Šofér čekal na rozkaz k odjezdu.

„Zůstaň zde!“ velel Maigret Grandjeanovi. „Ti dva pojedou bez tebe…“

A obrátiv se k nim, doporučoval jim:

„Žádnou nerozvážnost! Tak nebo onak, už je máme… Spokojte se tím, že jim zůstanete v patách…“

Auto odjelo. Jeho rozbitý blatník dělal na silnici pekelný hluk.

„A teď mluv, Grandjeane!“

A komisař Maigret pozorně naslouchal, přitom však pilně pozoroval všechny tři domy, střežil svázaného strojníka Jojo a napínal sluch pro každý noční šustot.

„Lucas mi telefonoval, abych v Paříži hlídal zdejšího garážistu, pana Oscara. Vypátral jsem ho dost snadno… Znamenitě obědvali v restaurantu „U hlemýždě“, kde s nikým nemluvili a potom odešli do divadla Ambigu. Až do té doby nic zajímavého… O půlnoci odešli z divadla a viděl jsem, že zamířili do baru u brány Saint-Martin… Však to znáte… Tam v prvém poschodí v malém sále jsou vždy nějací švindléři… Pan Oscar si tam počínal jako doma… Číšníci ho pozdravovali, majitel mu stiskl ruku a tázal se ho, jak se daří jeho obchodům a tak dále… Také jeho žena byla jako ryba ve vodě…

Usedli ke stolu, kde seděli už tři chlapíci a jedna slepička… Jednoho z těch chlapíků jsem hned poznal. Je to klempíř z okolí náměstí Republiky… Ten druhý je vetešník z ulice v Templu… Toho třetího neznám, ale ta slepička, která byla s ním, jistě je už několikráte zapsána u mravnostní policie…Popíjeli šampaňské, smáli se a byli veselí. Potom žádali raky, želví polévku a bůhví co ještě. Opravdová hostina, jak takoví lidé už to dovedou. Chechtali se, plácali se po stehnech a chvílemi si také za-zpívali…

Potom byla také žárlivá scéna, protože pan Oscar se moc blízko tlačil k té slepičce a jeho choť s tím nebyla spokojena. Ale zase se to všecko urovnalo a na smír objednali ještě jednu láhev šampaňského.

Majitel baru přišel si přiťuknout se svými zákazníky a sám nabídl likéry… Potom, asi tak ke třetí hodině, jak myslím, přiběhl číšník a oznamoval, že pan Oscar má jít k telefonu. Když se zase vrátil z telefonní cely, už se nesmál. Vrhl na mne ošklivý, podezíravý pohled, poněvadž já sám jsem byl jediným hostem, kterého ta čeládka neznala… Šeptem mluvil s ostatními… Něco jim asi nevonělo… Obličeje se jim protáhly… Ta maličká - tím myslím manželku pana Oscara - vytřeštila oči na vrch hlavy a pila sklenici za sklenicí, aby si doda…