Léčba neklidem

Saki

65 

Elektronická kniha: Saki – Léčba neklidem (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: saki01 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Saki: Léčba neklidem

Anotace

Terčem jeho skvělého vtipu Sakiho (vlastním jménem Hector Hugh Munroe) je v této knize především noblesní společnost s konvenční, povážlivě vratkou morálkou.
Tyto humoristické povídky přináší vtipné a překvapivé pointy, v nichž se střídá duchaplný salonní humor s prvky recese a černé grotesky. Společným rysem těchto povídek je břitká satira a humor, který si bere s jemnou ironií na mušku společenské mravy, charakterové vlastnosti a politické názory typicky britského ražení. Řada povídek čerpá z groteskních životních situací, většina je však přes veškerou ironii a humor naplněna smutkem nad komedií, kterou většina lidí celý život hraje, aby si zachovala zdání osobní důstojnosti a společenskou prestiž.

O autorovi

Saki

[18.12.1870-14.11.1916] Hector Hugh Munro, jenž tvořil pod pseudonymem Saki, se narodil roku 1870 v Burmském Akyabu. Jeho otec byl úředníkem barmské policie. Od dvou let byl vychováván dvěma staropanenskými tetičkami v Devonu. Zřejmě to s malým Hectorem myslely dobře, ale jejich výchova se nesla v duchu velké přísnosti. To na něm zanechalo zřetelné stopy, což lze také vysledovat z motivů...

Saki: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Léčba neklidem“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ŽIVOT V OHRADĚ

"Tyhle ohrazené terasy v zoologické zahradě jsou velké zlepšení proti těm starým klecím s divokou zvěří," řekla paní Gurtleberryová a odložila ilustrovaný časopis. "Dávají člověku iluzi, že zvířata vidí v jejich přirozeném prostředí. Do jaképak míry asi tu iluzi mají i sama zvířata?"

"To asi jak které," odpověděla její neteř. "Takový kur divoký by nejspíš pokládal za dost věrné napodobení podmínek života v džungli, kdyby měl dostatečný počet slepic, dost rozmanitého zrní a mravenčích vajíček na zob, pořádný kus písčitého břehu, aby se měl kde popelit, příhodný strom na hřadování a nějakého toho soka, aby se nenudil. Samozřejmě že by tam neměly chybět ani divoké kočky, draví ptáci a jiné nositelé náhlé smrti pro zvýšení iluze svobody, ale ty si takový pták dokáže domyslet sám podívej se na obyčejnou kvočnu, jak poplašeně kdáká, když má kuřata a nade dvorkem přeletí pouhá vrána nebo holub."

"Tak ty tedy myslíš, že opravdu mají určitou iluzi, když se jim dá dost prostoru "

"Jenom ve výjimečných případech. Nic mě nepřesvědčí, že jeden akr betonové ohrady nahradí nějakému vlkovi nebo ocelotovi prostor pro noční lovy, jaký by měl k dispizici v divočině. Jen si představ ten bohatý slovník zvuků, pachů a vzpomínek, který se před takovým divokým zvířetem otvírá každý večer, když vyráží ze svého doupěte a ví, že za chvíli poběží na nějaké vzdálené loviště, kde je čeká všechna radost i zuřivost honby za kořistí; představ si tu záplavu pocitů v mozku, pro který každé zaharašení, každý výkřik, každá ohnutá větvička a každý závan do nozder znamená otázku života a smrti a večeře. Představ si, s jakým ukojením se kradeš ke svému vlastnímu napajedlu, vybíráš si svůj vlastní strom na broušení drápů a nacházíš si vlastní pelech z uschlé trávy na rozvalování. A pak místo toho všeho dostaneš betonový výběh, který má přesné rozměry, ať se po něm rozběhneš nebo plížíš, plný vyčichlých a jednotvárných pachů a obklopený pokřikem a rámusem, který už dávno ztratil jakýkoli význam i zajímavost. Jako náhražka za staré těsné klece jsou ty nové ohrady jistě výborné, ale život na svobodě imitují pořád jen uboze."

"To je smutné pomyšlení," řekla paní Gurtleberryová. "Vypadají tak prostorně a přirozeně, ale co připadá přirozené nám, neznamená pro takové divoké zvíře vůbec nic."

"V tom se právě projevuje naše větší schopnost sebeklamu," poznamenala neteř. "My dokážeme žít neskutečným, hloupým a malicherným životem v našich vlastních ohradách a namlouvat si přitom, že jsme volní lidé, nespoutaní překážkami, a že žijeme rozumně v rozumných podmínkách."

"Ale božíčku!" vykřikla teta a zaujala pohoršeně obrannou pózu. "Vždyť přece žijeme rozumně! Co proboha myslíš těmi překážkami? Nespoutává nás nic jiného než obyčejné slušné konvence civilizované společnosti."

"Spoutává nás," namítla chladně a nelítostně neteř, "nedostatek peněz a příležitosti, a především nedostatek iniciativy. Některým lidem omezený příjem nevadí, dokonce se zdá, že jim často pomáhá prožít život daleko skutečněji; jsem přesvědčena, že třeba lidé, kteří si kupují v zapadlých pařížských uličkách čtyři mrkve a kousek hovězího na celý den, vedou naprosto skutečný a plný život. Opravdu člověka mrzačí nedostatek iniciativy, a právě ten svazuje tebe, mne i strýčka Jamese. Jsme jako ta zvířata v ohradách zoologické zarhrady, s tím rozdílem v náš neprospěch, že zvířata tam jsou proto, aby se na ně někdo díval, kdežto na nás není nikdo zvědavý. Taky by ani neměl na co. V zimě trpíme rýmou a v létě sennou rýmou, a když nás náhodou bodne vosa, je to z její iniciativy, ne z naší my jenom čekáme, až nám splaskne otok. Do středu pozornosti sousedů se dostaneme jenom nepřímo; když se například některý rok náhodu vydaří magnólie, sousedé si řeknou: "Všimli jste si, jak Gurtleberryům rozkvetly magnólie? Hotová záplava květů!" A my jim pak vykládáme, že máme sedmapadesát květů proti loňským devětatřiceti."

"V roce korunovace jsme jich měli…