Léčba neklidem

BERTÍKŮV ŠTĚDRÝ VEČER

Byl Štědrý večer a rodinné shromáždění v domě blahorodého pána, pana Luka Steffinka, přímo vyzařovalo srdečností a umírněným veselím, jak si to příležitost vyžadovala. Po dlouhé a bohaté večeři se u Steffinků stavili koledníci s vánočními koledami, kterých si pak společnost zazpívala ještě víc pro své vlastní potěšení, zaskotačila si, ale ani z kazatelny by to skotačení nemohlo být odsouzeno jako řádění. V záři té všeobecné sváteční pohody se však černal jeden neroznícený kus škváry.

Bertík Steffink, synovec zmíněného už Luka, si záhy v životě zvolil dráhu, ve které zdárně pokračoval: byl budižkničemu z povolání, podobně jako jeho otec před ním. V osmnácti letech započal s okružními návštěvami po našich koloniálních državách, což je sice žádoucí a případné u královských princů, avšak u mladých mužů ze středních vrstev to silně zavání hochštaplerstvím. Vypravil se pěstovat čaj na Cejlon, sadařil v Britské Kolumbii a v Austrálii pomáhal ovcím obrůstat vlnou. Ve dvacíti si právě vrátil z nějakého podobného záskoku do Kanady, z čehož se dá vyvodit, že si na tomto poli počínal po vzoru polních soudů a udělal s každým ze svých experimentů krátký proces. Luke Steffink, který zastával obtížnou roli jeho poručníka a zástupce otcova, synovcových projevů touhy po domově trpce želel a jeho slavností díkůvzdání za to, že se rodina na vánoce ve zdraví shromáždila, se nijak netýkalo návratu Bertíkova.

Okamžitě se začalo s přípravami na vypravení nezdárného jinocha do odlehlého kouta Rhodesie, odkud není návrat tak snadný, a hodina odjezdu do té nehostinné končiny se přiblížila natolik, že starostlivější a ochotnější cestovatel by začínal pomýšlet na balení. Proto nebyl Bertík v náladě sdílet slavnostní pohodu, která ho obklopovala, a při horlivých a sobecky zaujatých diskusích o společenských plánech na příští měsíce, jež k němu doléhaly ze všech stran, v něm doutnal jenom vztek. Až na to, že strýce i celý širší rodinný kruh vyděsil popěvkem "Nikdy neříkej sbohem, vždycky jen na shledanou", se nijak nezúčastnil večerních radovánek.

Před nějakou půlhodinou odbila jedenáctá a starší Steffinkovi začali utrušovat poznámky předcházející proces, jemuž říkali odebrat se na kutě nebo do hajan.

"No, Teddie, už bys měl ležet v postýlce," vybídl Luke Steffink svého třináctiletého syna.

"Už bychom tam měli ležet všichni," přidala se paní Steffinková.

"Tam bychom se asi nevešli," poznamenal Bertík.

Jeho poznámka vyvolala téměř skandál; všichni se začali živit rozinkami a mandlemi s nervózní přičinlivostí ovcí pasoucích se před hrozící bouří.

"V Rusku, jak jsem se dočetl," ozval se Horace Bordenby, pozvaný na vánoce do rodiny, "venkované věří, že když se člověk na Štědrý den o půlnoci vypraví do chléva nebo do stáje, uslyší dobytek mluvit. Domácím zvířatům je prý na tu jednu chvíli v roce propůjčen dar lidské řeči."

"Jé, pojďme si všichni poslechnout do chléva, co nám asi řeknou!" zvolala Beryl, které připadalo zábavné a vzrušující všechno, co se konalo v houfu.

Paní Steffinková se smíchem zaprotestovala, ale ve skutečnosti svolila tím, že řekla: "Ale musíme se všichni pořádně obléknout." Ten nápad se já zdál ztřeštěný a skoro pohanský, ale skýtal příležitost, aby se "mladí dostali dohromady", a v tom ohledu jej vítala. Pan Horace Bordenby byl mladý muž s nadějnými vyhlídkami a tančil s Beryl na místním dobročinném plese natolik často, aby to u sousedů vyvolalo oprávněnou zvědavost, jestli "na tom něco je". Třebaže by to paní Steffinková formulovala snad poněkud jinak, sdílela i ona myšlenku ruských venkovanů, že by se té noci mohl dosud němý tvor vyjádřit.

Chlév s kravami stál mezi zahradou a malým výběhem jako izolovaný pozůstatek někdejšího menšího statku v dnešní vilové čtvrti. Luke Steffink byl na svůj chlév a na svoje krávy samolibě pyšný; měl pocit, že mu dodávají punc solidnosti, jaký by mu neposkytlo sebevětší hejno wyandotek nebo holokrček. Jaksi nelogicky ho dokonce spojovaly s oněmi starozákonními patriarchy, jejichž významnost záležela na pohyblivém kapitálu v podobě ovčích i hovězích stád, oslů a oslic. Prožil závažný a těžký okamžik, když se musel definitivně rozhodnout, jestli svou vilovou rezidenci nazve "Kravín" nebo "Ranč". Prosincová půlnoc byla sotva chvíle, kterou by si byl sám vybral, aby hosty prováděl po svém hospodářství, ale poněvadž venku bylo krásně a mladí zřejmě toužili po zámince pro mírné povyražení, uvolil se dělat jim gardedámu. Služebnictvo už dávno spalo, takže dům svěřili Bertíkovi, který pohrdavě odmítl hnout se od stolu kvůli nějaké hovězí konverzaci.

"Musíme jít zticha," připomněl Luke v čelo procesí hihňající se mládeže, které vzadu uzavírala postava paní Steffinkové, po uši zahalená do šálu. "Vždycky trvám na tom, aby tady kolem byl klid a pořádek."

Zbývalo pár minut do půlnoci, když společnost došla k chlévu a vešla dovnitř při světle Lukovy stájové lucerny. Chvíli všichni zůstali mlčky stát, s pocitem skoro jako v kostele.

"Stračena ta, co leží , je z guernseyské krávy od krátkorohého býka," oznámil Luke přitlumeným hlasem, odpovídajícím zmíněnému už pocitu.

"Opravdu?" řekl Bordenby, jako by byl spíše čekal, že Stračena je od Rembrandta.

"Lyska je ,"

Lysčinu rodinnou historii přerušilo vyjeknutí dam ve společnosti.

Dveře chléva se za nimi nehlučně zavřely a klíč se skřípavě otočil v zámku; pak uslyšeli Bertíkův hlas přející jim mile dobrou noc a jeho kroky vzdalu…