5. KAPITOLA
Obluda z moře
Zvedal se příliv a z pevné pláže zbýval už jen úzký pruh mezi vodou a neschůdným nánosem bílého kamení pod náspem, na němž rostly palmy. Ralph si zvolil ten pevný pruh pláže jako stezku, protože potřeboval přemýšlet a jenom tady se mohl volně procházet, aniž dával pozor, kam šlape. Na té procházce podél vody ho pojednou napadla udivující myšlenka. Náhle pochopil, jak únavný je tenhle život, v němž každá stezka vede neznámou půdou, takže člověk tráví podstatnou část života jenom tím, že si dává pozor, kam šlape. Zastavil se, obrácen čelem k písečnému pruhu; hlavou mu proběhla vzpomínka na tu první nadšenou výzkumnou výpravu, jako by to byla součást nějakého šťastnějšího dětství, a posměšně se usmál. Obrátil se a vracel se zpátky k plošině a slunce mu svítilo do tváře. Nadešel čas, aby svolal shromáždění, a jak kráčel nádherou hasnoucího slunečního světla, pečlivě zkoumal jednotlivé body svého proslovu. Tentokrát to musí podat všechno docela jasně, nesmí zabrousit do nějakých neskutečných …
Ztratil se v bludišti myšlenek, které mu unikaly, protože neznal slova, jimiž by se daly vyjádřit. Zamračil se a zkusil to znovu.
Tahle schůze, to nesmí být žádný mejdan, nýbrž vážné jednání.
Potom zrychlil krok, poháněn naléhavostí svého úkolu, a zároveň si uvědomil, že slunce už zapadá a že vzduch, zvířený jeho rychlou chůzí, mu ovívá tváře. Když mu větřík přitiskl šedou košili na prsa, všiml si - v té své nebývale vnímavé náladě - že její záhyby jsou tuhé jako z lepenky a drsné; a všiml si také, jak mu otřepené nohavice šortek nepříjemně, do růžova odírají stehna. S odporem v duši objevoval Ralph špínu a rozklad; uvědomil si, jak nesmírně se mu protiví to věčné odhazování zknocených vlasů z čela i hlučné převalování na suchém listí, kam se ukládal k odpočinku po západu slunce. A pak se dal do klusu.
Pláž poblíž bazénu byla poseta skupinami chlapců, kteří čekali, až bude shromáždění svoláno. Vycítili Ralphovu špatnou náladu, a vědomi si chyby, které se dopustili s ohněm, ustupovali mu mlčky z cesty.
Shromaždiště, kde teď Ralph stál, mělo zhruba tvar trojúhelníku; ale jen nepravidelného a nepovedeného - jako všechno, co chlapci udělali. Především tu byla kláda, která sloužila za sedadlo Ralphovi, mrtvý strom, který musel být mnohem větší než ostatní palmy na plošině. Snad ho tam zanesla některá z legendárních tichomořských bouří. Tento kmen ležel rovnoběžně s pobřežím, takže když na něm Ralph seděl, měl tvář obrácenu k ostrovu a chlapcům se jevil jako temná postava na mihotavém pozadí laguny. Odvěsny trojúhelníku, jehož základnu tvořila tato kláda, byly už méně přesně určené. Po pravé straně byla také kláda, nahoře uhlazená neposednými zadečky, ale ne tak velká ani tak pohodlná jako náčelníkova. Na levé straně ležely čtyři malé klády, z nichž jedna - ta poslední - byla nemožně křivolaká. Jedno shromáždění po druhém propukalo v řehot, když se někdo zaklonil příliš daleko dozadu a kláda se vymrštila a vyhodila půl tuctu…
Jana Kolářová –
Na první pohled klasické „trosečnické téma“ povýšil Golding to filozofičtější a dramatičtější roviny. Přitom příběh se velice dobře čte, a kromě nesporné hloubky a myšlenky má opravdu spád.