Paul Verlaine, jeden z absolutních

Další svědectví

… V jedné povídce, kterou nově přeložil E. Jaubert, nám hrabě Tolstoj vypravuje o chudém hudebníkovi, opilci a tulákovi, který svými houslemi vyjadřuje všechno, co si člověk dovede představit o nebi. Po dlouhém bloudění zimní nocí klesne božský ubožák do sněhu a umírá. A tu mu jakýsi hlas praví: „Tys nejlepší a nejšťastnější.“ Kdybych byl Rus, nebo aspoň kdybych byl ruský světec a prorok, pak bych, cítím, po přečtení „Moudrosti“ řekl ubohému básníkovi, který dnes leží na nemocničním lůžku: „Chybil jsi, ale přiznal jsi svou vinu. Byl jsi nešťastný, ale nikdy jsi nelhal. Ubohý Samaritáne, přes to tvé dětské žvatlání a škytání nemocného ti bylo dáno pronést nebeská slova. My jsme farizejové. Ty jsi nejlepší a nejšťastnější.“

A. France, Literární život, 3. řada, Souborné dílo, str. 304

* * *

Sokratovská hlava s nadměrným vypouklým čelem, pod protáhlým obočím snivé a zvířecky chtivé oči, dobromyslná drsná loutna k pohybům, které ani v slabosti a bídě nepostrádají ušlechtilosti a prostoty: náleží muži, který se v každém pozdvižení chvěje a v každém hříchu hoří…

Stefan George, Dny a činy, str. 39

* * *

Co přináší nového? Především dosud neznámý kontakt s lidovou poezií, jakkoli byl dlouho jedním z nejméně lidových básníků. Lidovou poezií rozumíme onu asonovanou poezii, jež je dílem místních písničkářů, kteří zůstali anonymními, poezii, jež od středověku nikdy nepřestala ve Francii rašit a jež tvoří hustý, kvetoucí, vonící podrost ve hvozdu francouzské lyriky. Je pozoruhodné, že romantická poezie jí nebyla ani v nejmenším zasažena, že romantikové s výjimkou Gérarda de Nerval se sami o ni nestarali. Ale což nás právě Gérard, tak racinovský i romantický, tak francouzský i germánský zároveň, předchůdce Villierse de l’Isle-Adam ve Snu a životě a veškeré symbolistické poezie ve svých sonetech, už neuváděl do Verlainovy země? Tak jako nebyl velký Meaulnes překvapen, když ho jeho plán přivedl do zámků Galaisů, ani čtenář Sylvie se nediví, když se ocitne v parku Galantních slavností a když tam v šatně letohrádku pozná kostýmy podle Favarta a Moreaua mladšího.

Albert Thibaudet, Revoluce pěti, str. 781

* * *

Ale Baudelairovou největší slávou… je nepochybně to, že zplodil několik velmi velkých básníků. Bez četby Květů zla v rozhodujícím věku by ani Verlaine, ani Mallarmé, ani Rimbaud nebyli tím, čím byli. Bylo by v nich snadné dokázat básně, jejichž forma a inspirace předznamenává ty či ony verše Verlainovy, Mallarméovy nebo Rimbaudovy. Ale tyto souvztažnosti jsou tak jasné… že se nebudu pouštět do dobrodružství. Připomenu vám pouze, že ten smysl pro intimnost a ta mohutná, vzrušující směs mystické emoce a smyslového žáru, která se rozvíjí u Verlaina, že ta frenesie odchodu, ten netrpělivý pohyb vyvolaný vesmírem, to hluboké vědomí zážitků a jejich harmonických rezonancí, jež dodává Rimbaudovu krátkému a násilnému dílu takovou energii a aktivnost, je přítomné a zjistitelné už u Baudelaira.

Pokud jde o Stéphana Mallarméa, jehož první verše by bylo možno si splést s nejkrásnějšími a nejhutnějšími verši Květů zla, pokračoval až do důsledků v nejsubtilnějších formálních a technických výzkumech, jejichž vášní ho nakazily a jejichž důležitost mu ukázaly rozbory Edgara Poea a eseje a komentáře Charlese Baudelaira. Zatímco Verlaine a Rimbaud pokračovali v Baudelairovi ve sféře citu a zážitku, Mallarmé šel dál v oblasti básnické dokonalosti a čistoty.

Paul Valéry, Baudelairova situace, Literární rozmanitosti II, str. 173

* * *

Verlaine je se vším všudy příroda, ostatně velmi rafinovaná a komplexní, obratně využívající vlivů, ale přitom bezprostředně daná, z gruntu originální a žijící přímo ze života. Nikdo nebyl méně teoretikem než on, nikdo nedbal méně o estetické a filozofické ambice svých současníků, nikdo nebyl míň alchymistou (jako jím byl Mallarmé), nebo vizionářem s prorokem (jako Rimbaud). Narodil se, aby přivedl k dokonalosti intimní a sentimentální lyrismus založený Marcelinou Desbordes-Valmorovou a Lamartinem a aby objevil onen tón mluvené poezie, vlastní jen jemu, tón, který vyhovuje právě tak nehledané modlitbě a šepotu zpovědi, jako projevu ostré touhy nebo něžnému výlevu, v němž se jistý „obrys subtilního hlasu“ nakonec vždycky rozplyne jako prchající arabeska ve zvukovém oparu. Tato poezie nevyrovnatelné intenzity evokuje především hudbu každodenní radosti nebo utrpení, pocit života, nahého, fyziologického života, kde je myšlenka už jen snem krve, jež napájí tělo.

Naučení se však z této poezie vyvozují nesnadno; k podepření umělecké doktríny nebo mravního postoje se jí dá použít s obtížemi; v tom hledání absolutna, jemuž se z různých ohledů podobá vývoj poezie už po tři čtvrti století, není Verlainovo jméno symbolem pokroku, vítězství nebo ztroskotání; i „novoty“ Romancí beze slov ztratily na své prestiži, jakmile jsme začali lépe poznávat Rimbauda. Verlainův úspěch, kolem roku 1900–1905 značný, až do roku 1930 neustále klesal. Dá se to vysvětlit zčásti stavem myšlení a společným usilováním velkého počtu básníků najít inspiraci mimo příliš lidský svět citů, strastí a radostí srdce. Ale jak nespravedlivé je tvrdit, tak jak to udělal před lety autor Antologie nové francouzské poezie:

„Verlaine představuje konec…“ Uvažme, za co za všechno mu vděčí básníci tak rozdílní jako Francis Carco, Georges Chennevière, Guillaume Apollinaire. Stačil by možná jen malý posun v dnešní orientaci poezie – a nejsme ho svědky? – aby došlo k obrodě verlainovského vlivu; přirozenost, která nevděčí za nic automatismu, má vysokou cenu; a zítra se bude ještě víc oceňovat ta lehkost a svoboda, kterou dává jistá bezelstnost, ta rovnováha, která se v celku (až po Moudrost) udržuje u Verlaina, u „nevyváženého“ Verlaina mezi voláním podvědomí, jednoho z nejobtížnějších, jaké známe, a citlivou inteligencí básníka, krátce tu moc přivádět nejmizivější vnitřní stavy k existenci.

Marcel Raymond, Od Baudelaira k surrealismu, str. 28

* * *

Ach ano, není-li poezie nic než přirozený pramen, který …