Paul Verlaine, jeden z absolutních

Verlaine neboli jeden z absolutních

Měli jsme napsat Absolutní básníci a byl by klid, ale klid není v naší době v módě, a kromě toho má náš titul tu výhodu, že odpovídá přesně naší nenávisti, a jak jsme si jisti, i nenávisti posledních dosud žijících Z oněch Všemocných, o něž jde, nenávisti vůči luze elitních čtenářů, té kruté falangy, která nám ji vydatně splácí.

— Paul Verlaine, Prokletí básníci

Nejspíš proto, že se poddávají našim často dost otřelým představám mnohem ochotněji než drsná, složitá a co chvíli zraňující skutečnost, spokojujeme se v životě i v literatuře rádi s legendami. Pravda, pro první chvíli mají tyto legendy jistou výhodu v tom, že na způsob jakési velké metafory pojmenují i nejsložitější jev jediným výrazem, že dokážou i nejrozpornější prvky shrnout v jeden napohled ucelený obraz. Zároveň se však takové legendy vyznačují podivuhodnou setrvačností a ještě nebezpečnější vitalitou, která velmi brzy způsobí, že legendární obraz začne žít na úkor svého modelu, že ho prorůstá svými kořeny tak dlouho, až ho zcela pohltí.

To je do značné míry i případ Paula Verlaina. K legendě, která se začala kolem něho utvářet už za jeho života, přispěl ovšem ve značné míře sám básník. Na obraze umělce se sokratovskou hlavou a faunovskou tváří, pijáka absintu a milého muže, podřimujícího u sklenky v kavárně nebo zlobně kulhajícího bulváry či uličkami Latinské čtvrti, ztroskotance, dožebrávajícího se podpor u přátel a vymáhajícího u nakladatele pár franků honoráře za sotva dopsanou báseň, a přitom všem básníka, který má jako pták od boha dar absolutního zpěvu – na tom obraze má jistě velký podíl sám Verlaine svou maskou Ubohého Léliana, kterou si rád nasazoval v posledních letech svého života a v posledních svazcích svého díla, zejména v některých autobiografických prózách a v příznačném autoportrétu z Prokletých básníků. Termín, jejž tímto svazečkem uvedl do oběhu, se ujal a žije s takovou vytrvalostí, že by se tomu asi básník divil. To, co je dnes málem pojmem literární historie a kritiky, bylo však u něho nepochybně jen prostou metaforou. Právě tak dobře se ta knížka siluet, věnovaných Corbièrovi, Rimbaudovi, Mallarméovi, Desbordes-Valmorové, Villiersovi a Ubohému Lélianovi Verlainovi, mohla jmenovat Absolutní básníci, „a byl by klid“, jak dodává autor v několika řádcích svého úvodu. Protože však klid nebyl v jeho době v módě a především protože chtěl co nejdůrazněji oplatit nenávist nenávistí, vyložil Verlaine, v čem vidí absolutnost těchto básníků – ale pak u svého původního přívlastku prokletí setrval.

A právě tak setrvával u své masky, o níž byla řeč; je v ní zřejmě značná dávka téže nenávisti, jež vedla k volbě názvu Prokletí básníci. V legendární postavě, kterou Verlaine ze sebe pomáhal vytvářet, je nepochybně kus výzvy, kus vzdoru – a ještě větší kus výsměchu světu i sobě, jak naznačují některá dobová svědectví. Do jaké míry bylo to vše vědomé a chtěné, nelze dnes přesně určit; ale po tom, co nám básník řekl o názvu své knížky, nemůžeme už nevidět, že pod kostýmem prokletého básníka – pod všemi těmi vysokými klobouky, šálami, upjatými svrchníky a těžkými holemi, jak je známe z fotografií – se tají cosi opravdovějšího, podoba jednoho z absolutních.

Umění, děti, je být naprosto sám sebou…

— Paul Verlaine, Štěstí, XVIII.

Na tohoto absolutního básníka ve Verlainovi – absolutního v obraznosti, absolutního ve výrazu, absolutního jako Reyos Netos – Ryzí králové nejlepších staletí, jak zní další text úvodu k Prokletým básníkům – legenda zapomíná. Utkvívá ve všech svých často velmi přesvědčivých obměnách v podstatě na jediné ústřední představě, na značně banálním protikladu slabého, klopýtajícího člověka a velkého, bezděčného básníka, kteří jako by neměli nic společného. Proti takovému oddělování básníka od člověka protestoval už kdysi sám Verlaine, jakkoli se jinak nešetřil a dovedl v sobě s krutou jasnozřivostí rozeznat vedle špatného, neznatelného Danta dokonce i stín markýze Sada, ale jeho protest zůstává až dosud marný. Básníkovi životopisci a vykladači se většinou i nadále přidržují tohoto hotového schématu, které má spíš než ke skutečnosti blíže k pohádce o Krásce a zvířeti; však ji také v tomto smyslu doslova připomíná ve svých vzpomínkách básníkova někdejší žena Mathilda Mautéová… Přirozený pramen, který se řine z duše ubohého stvoření, jež se raduje a pláče, hřeší a lituje, básník spontánnější, nevědomější, nedotčenější jakoukoli disciplínou než jeho předchůdce z 15. století, bratr Villonův, bytost primitivní, impulzivní, neřízená rozumem, která zabloudila do moderní doby a nedovedla se jí přizpůsobit, velký svůdce, který je plný autostylizace, ale nikdy nedosáhl osobnosti, to všechno jsou charakteristiky, jež staré nedorozumění pouze tak či onak prodlužují.

V jeho pozadí se ovšem rýsuje ještě jedna právě tak vytrvalá a nepochybně i právě tak nepřesná legenda, a to legenda, jejíž hlavní postavou je Jean-Arthur Rimbaud. Ať už se to děje výslovně, nebo ne, Paul Verlaine je jako básník, ale zejména jako člověk vždy srovnáván se svým někdejším druhem, se svým Pekelným manželem z Pobytu v pekle. Obraz Šílené panny, který nám Rimbaud načrtává v Deliriu, je tak přesvědčivý, tak básnicky pravdivý, že jsme mu uvěřili doslova a že jsme ho přijali jako skutečnou Verlainovu podobu; a podobně jsme přijali jako holou skutečnost i Rimbaudovu vlastní podobiznu z Pobytu v pekle, aniž jsme vyslechli druhou stranu. Ve světle Rimbaudova Pobytu v pekle a na pozadí jeho zdánlivě tak jednoznačného a jednolitého odchodu od literatury do života, který následoval po vydání Pobytu, připadá ovšem Verlainův život jako sled trpně snášených trampot, výbuchů a skleslostí, hříchů a pokání, rozletů a pádů bez jakékoli vedoucí a jednotící myšlenky; a jeho dílo jako by tento trpný život jen trpně komentovalo a věrně sledovalo křivku básníkových osudů svými nepochybnými vrcholy i nepochybnými mělčinami. Při tomto rozložení světel a stínů se Verlaine jeví prostě a dobře jako pravý opak soustře…