Paul Verlaine, jeden z absolutních

1890

Když jsem se rozhodl před více než devíti lety vydat u nakladatele Bollandistů svoji Moudrost, pevně jsem si předsevzal, že nechám navždy stranou své knihy mládí, tedy i první z nich, Saturnské básně. Vedly mě tehdy důvody jiné než literární. Tyto důvody platí dosud, ale dnes mi připadají méně naléhavé. A pak jsem musil vzít v úvahu i všechno to tak opravdu laskavé a lichotné naléhání. Člověk není ze železa ani ze dřeva. Ať tak či onak, po Galantních slavnostech a Romancích beze slov leží zde jako třetí svazek nového vydání před vámi po dvaadvaceti letech částečného zapomenutí moje první kniha v celé své často školácké naivnosti, i když myslím ne tu a tam bez několika tahů definitivního spisovatele, kterým jsem snad dodnes.

Člověk se mění, není-liž pravda? Den ze dne, říká se. Ale míň, než si možná představujeme. Když pročítám své první řádky, vidím znovu svůj tehdejší život, na to vám dávám čestné slovo a můžete mi věřit, aniž bych se musil příliš mnoho nebo málo vracet zpátky; zejména pokud jde o můj intelektuální život, neboť právě ten se přes veškeré zdání nejméně změnil. Člověk zraje a stárne s časem a podle času, toť vše. Ale panáček, pán je v podstatě pořád stejný.

Měl jsem tedy už v těch dalekých dobách dávno před rokem 1867, neboť i když Saturnské básně vyšly až k tomuto datu, dvě třetiny čísel, z nichž se skládají, byly napsány v rétorice a ve druhé třídě, ba řada z nich dokonce už ve třetí (promiňte!) – měl jsem tedy, jak říkám, už tehdy velmi výrazné sklony k oné formě a k onomu jádru často rozporných představ, plných snů i přesnosti, jež připomněla kritika, ať už přísná nebo příznivá, především u příležitosti mých posledních prací. Ve shodě s událostmi dosti bizarní existence mohlo ovšem v průběhu mé tvorby dojít k velkým změnám co do cíle, ať už k dobrému nebo ke zlému, i když myslím, že spíš k lepšímu. Mé názory co do filozofie a umění se nepochybně modifikovaly, zesílil zejména důraz na konkrétnost, a to i v případném snění. Řekl jsem

Rien de plus cher que la chanson grise
Où l’indécis au précis se joint.

Pro toho, kdo by se domníval, že to stojí za tu námahu, by však bylo nadmíru snadné vyznačit obvyklé sklony, z nichž se stalo ať už hluboké či mělké, jasné či blátivé řečiště, kudy se ubírá můj dnešní styl a způsob, jmenovitě moje poněkud volná versifikace, enjambement a rejet závislý obecněji na dvou sousedních césurách, četné aliterace, cosi jako asonance mnohdy uvnitř samého verše, často schválné nebo takřka schválné pomíjení přesného výrazu… A zároveň s tím smutná nebo rádoby smutná nebo za rádoby smutnou pokládaná myšlenka. V tom jsem se částečně změnil. Dnes dávám zpravidla přednost upřímnosti a za tím účelem dojmu okamžiku, jejž sleduji do písmene. Říkám „dávám přednost“, protože nechci nic absolutního. Všechno totiž je, musí být nuance. Proto jsem se vzdal, alespoň prozatím, jak se domnívám, protože neznám budoucnost, a hlavně za ni neručím, jistých námětů, například historických nebo hrdinských, a tedy i epického nebo didaktického tónu, nutně převzatého od Victora Huga, nakonec přece jen Homéra z druhé ruky, anebo ještě bezprostředněji od Leconta de Lisle, který by si sotva mohl dělat nároky na pramenitou svěžest takového Orfea nebo Hesioda, není-liž pravda?! I když byl – a stále zůstává – můj obdiv k jednomu a moje (estetická) úcta k druhému sebevětší, brzy mi nevyhovovalo dělat dál Victora Huga nebo Leconta de Lisle, třebas i stejně dobře nebo líp, k čemuž došlo u některých, nebo se aspoň říkalo, že k tomu u nich došlo, a já dodávám, že bych byl k něčemu takovému potřeboval věčné mládí jistých parnasistů, které dovede reprodukovat jen to, co četlo, a jen ve formě, v jaké to četlo.

Ne že bych zavrhoval parnasisty, jsou to skoro všichni dobří kamarádi a většinou nepopiratelní básníci, mezi něž jsem měl čest se tak trochu počítat. Za stejnou, ne-li větší čest si však kladu, že jsem se s přítelem Stéphanem Mallarméem a naším velkým Villiersem obzvlášť zalíbil nové generaci a generaci, která povstává, což je také vzácná odměna za úsilí popravdě velmi nezištné.

Ale čím víc mě bude kdo číst, tím víc se přesvědčí o jakési jednotě, jež váže mé první věci s pracemi zralého věku: což nejsou například Smutné krajiny v něčem zárodkem celého hejna zpěvavých veršů, neurčitých a přitom přesných, jejichž časově prvním ptáčníkem zůstávám možná já. Aspoň to tak vytiskli. Což vás jistá těžkost, váha a míra, s níž se znovu setkáte v mé připravované knize Štěstí, nepozastaví, i když doufám příliš nezarazí, už ve velmi mladém „prologu“ a „epilogu“ knihy, kterou před nás dnes znovu předkládají? Řada mých pozdějších básní je téže ražby, která možná není nejlepší, ale při nejmenším je na místě. Na alexandrínu je to podivuhodné, že může být velmi pevný, jak dokazuje Corneille, anebo velmi plynulý, a přitom buď mdlý, nebo ne, jak dosvědčuje Racine. Právě proto, poněvadž jsem cítil svou slabost a veškerou nedokonalost svého umění, jsem si pro harmonické, melodické nebo obdobné příležitosti, anebo zas pro taková a taková komplikovaná rozumování rezervoval neobvyklé rytmy, většinou o lichém počtu slabik, v nichž se fantazie cítí víc ve své kůži, zatímco onoho svatosvatého verše jsem se opovažoval užívat jen k průzračně čistým spekulacím, k jasným vývodům a racionálnímu výkladu věcí, invektiv či krajin.

Někteří z velmi milých nových básníků, kteří mi věnují trochu pozornosti, litují, že jsem se vzdal také jistých „půvabných“ námětů, komedie dell’arte a pastýřských obrázků, protože zapomínají, že mi už není dvacet a že já se netěším věčnému mládí, o němž jsem, byť bez velké lítosti, hovořil před chvílí. Padání vlasů a jistých iluzí, i když tak skeptických, změní nejednu hlavu, která žila – a často ji dokonce znetvoří, také intelektuálně. Například tělesná láska, na tu chvilku, kdy se objeví „na jaře života,“ je celá vyšňořená, celá svěží, samý hedváb a mašle a mandolína, růže na klobouku a ovečky. Později se člověk vrátí od žen, a pak sláva ne-li Ženě, manželce…