Nemravná dívka na vdávání

16. UROZENY POUSTEVNÍK

Juan, rytíř řádu svatého Jaga, se definitivně rozhodl, co s načatým, leč nevydařeným životem. Nebylo to snadné, ale o to pevnějším se jevil jeho úmysl. Juan zavrhl hříšný život, který ho svedl z pravé cesty, a hodlal jej napravit a přetvořit. Nějako aktivista rytířského hnutí, protože této pocty již nebyl hoden. Viděl se v roli mnohem skrovnější a nenápadnější. Rozhodl se pro svatý život poustevnický.

Učinil již vše potřebné. Prodal koně, zbroj i své šlechtické šaty a stržený obnos rozdal chudým. Oděn v šedivou nevzhlednou pytlovinu, s holí v pravé, nezlomené ruce, vykročil na novou cestu. V torně, plandající mu kolem boků, měl jen nádobu k nabírání vody a důtky, aby se mohl bičovat za spáchané hříchy. Živit se hodlal kořínky, lesními plodinami a hmyzem.

Teď šlo jen o to, najít vhodné místo pobytu. Samozřejmě to muselo být v hlubokém lese. Na druhé straně si ovšem Juan říkal, že by nebylo špatné mít poustevnu, doupě, jeskyni nebo dutý strom poblíž zemské stezky. Nebyl samotářem, a tak by mu nevyhovovalo, kdyby alespoň občas nezazněl do monotónního toku jeho modliteb dusot koní a lidský křik. Je to snad trochu bezbožný požadavek, ale má právo si ten nepatrný ústupek dopřát. O to usilovněji se může zase bičovat!

Juan se tedy vydal na cestu hlubokými lesy a držel se zemské stezky, která přímo volala po solidní údržbě. Jezdci tudy mohli projet bez namáhání, ale pěší poutník dostával při zdolávání nezvyklé túry pořádně zabrat. Často bylo třeba přelézt vyvrácené kmeny stromů, ztékat balvany obrostlé mechem nebo se brodit studeným potokem.

Přitom byl Juan stále ještě ve stavu nemocných. Zlomenina levé ruky mu srůstala velice pomalu a podlitiny na některých měkkých částech měla nepřestávaly bolet. Každý krok mu činil nesmírné potíže a jedině vědomí, že je to součást pokání, ho hnalo stále dopředu. O délce cesty a době chůze si nedovedl učinit představu. Věděl jen, že devětkrát omdlel a dvakrát se topil a jednou byl pobodán lesními včelami. Několikrát chutně pojedl. Jednou si dal hrst malin, podruhé si nasbíral jedlé houby a posléze zbodnul ještěrku. V nápojích nebyl tak pestrý výběr, ale voda v potocích byla chladná a chutná. Rozhodně netrpěl nouzí a zdálo se, že ho les uživí i v budoucnosti.

A potom dovrávoral k místu, které se mu na první pohled zalíbilo. Stromy se zde rozestoupily a vytvořily paseku, na níž se to červenalo malinami. Pod ní zurčel malý potůček a kolem rostlo šťavnaté lupení plné chutných, vysoce kalorických plžů. To Juana tak rozradostnilo, že se dychtivě vydal na průzkum nejbližšího okolí. Brzy objevil dutý strom, ve kterém ještě nedávno zřejmě sídlil medvěd. Huňáč si našel něco lepšího a pro poustevníka byl tento úkryt téměř ideální. Pohodlně se v dutině stěsnal s nádobou i s důtkami. Až si nové obydlí vystele suchou trávou, bude to učiněný komfort. Vchod do stromu je ovšem třeba zamaskovat, aby se nedostal do nežádoucího sporu s nějakým náhodným přivandrovalcem!

Když bylo dílo hotovo, šel se Juan seznámit s širším okolím. Všude bylo dost hub, šišek i tučných červů, takže si s jídlem opravdu nemusel dělat starosti. Objevil i malé jezírko se stojatou vodou. Smočil si v ní nohy a vzápětí se otřásl odporem, na kůži se mu přichytilo několik velkých pijavic.

„Jako rekreační bazén to vhodné nebude,“ usoudil, „ale v dobách nouze si mohu nalapat pijavice k snědku. Jakpak asi chutnají?“

Prozatím odolal zvědavosti a nový pokrm raději nevyzkoušel. Rozhodl se dát přednost malinám a mravenčím vajíčkům.

Vrátil se k novému obydlí a blaženě do sebe nasál čistý lesní vzduch.

„A to ticho!“ liboval si, „až zaženu datla, který mi klepe přímo nad hlavou, a zvyknu si na bublání potůčku, budu si tu připadat jako v rajské zahradě! V zimě asi vzniknou problémy, ale všemohoucí Bůh svého služebníka neopustí!“

Díval se, jak na krajinu tiše padá soumrak, a cítil, kterak jeho duše splývá s okolní přírodou. Bylo to tak poetické, že bičování raději odložil na zítřek. Už se chtěl uložit ke spánku, když zaslechl blížící se dusot koňských kopyt.

„No tohle!“ podivil se. „Kdo by to řekl, že je to tady tak frekventované? Jenomže já jsem unaven a nemám náladu se s kýmkoliv bavit!“

Zmizel v dutině stromu a otvor dovedně zamaskoval otepí roští, bujně rostoucího opodál. Doufal, že jezdci projedou kolem, aniž zastaví, ale jejich rozhodnutí nemohl nijak ovlivnit.

Než se stačil pořádně uvelebit, vjeli na paseku čtyři jezdci. Ten první, nejzarostlejší a nejošklivější, měl před sebou na koni ženu.

„Můj bože!“ roztlouklo se srdce Juanovi. „Vždyť je to Jitka, sestra markraběte franckého! Má zbožňovaná milenka, kvůli které jsem se vzdal světského života! Co má zase tohle znamenat? Muž, který ji unáší, není přece Břetislav, budoucí kníže Čechů!“

Brzy se to měl dozvědět.

„Tady přenocujeme,“ houkl Krutoš na ostatní, „a při prvním rozbřesku budeme pokračovat v cestě. Myslím, že máme před tím nafoukaným Břetislavem dostatečný náskok! Všechno mě sice žene na Libici, ale noc má svá práva. Koně potřebují odpočinek a s duchy temnot si není radno zahrávat!“

Nikdo mu neodporoval. Všichni měli zřejmě divoké jízdy až po krk a toužili se co nejrychleji svalit do měkké trávy.

„Žádné lenošení!“ napomenul je vůdce. „Nejprve napojíte a opatříte koně! Na nich záleží, abychom nebyli dostiženi! Vršovští koně jsou sice nejlepší a nejrychlejší v celých Čechách, ale jsou také rozmazlení a nároční! Nedáš-li jim, co potřebují, hned ztratí formu!“

Vršovci si to patrně uvědomovali, protože bez reptání či brblání odvedli zpocené koně k potůčku.

Krutoš s Jitkou se posadili na kraji paseky nedaleko stromu, v němž pozoroval a naslouchal Juan.

„Tak co, krasavice?“ zachrčel Krutoš a roztáhl ústa k něčemu, co vzdáleně připomínalo úsměv. „Jak se ti cestovalo se skutečnými muži?“

„Skutečný muž se nepozná podle toho, jak jezdí na koni,“ ušklíbla se Jitka, „nebo kolik useká hlav. Tohle dovedou ocenit jen státníci nebo vojevůdci. Ženu zajímá muž z úplně jiných důvodů!“

„Ani v tomto směru nebudeš zklamána,“ ujistil ji Krutoš, „jenomže musíš ještě pár dní počkat. O tom, kdo tě dostane, rozhodne strejda Kochan!“

Jitce se chtělo zaječet. „Strejda Kochan!“ vyprskla. „Celou cestu slyším jenom básnit o strejdovi Kochanovi! To snad není normální!“

„Kdyby nebylo Kochana,“ pohlédl na ni přísně Krutoš, „dávno bychom zahynuli! Přemyslovci by rozhodovali v celé zemi, naše hrady by rozdělili mezi své přívržence a my bychom sloužili jako potrava vlků a krkavců! Vršovci jsou stateční, chrabří a udatní, jenže jim to někdy dost rychle nemyslí,“ pokračoval realisticky. „Přemyslovci nás odjakživa dovedli přelstít a odsunout na druhé místo. „I s tím bychom se nějak smířili, ale jim to nestačí. Ležíme jim v žaludku jako leklá ryba a vadí jim naše pouhá existence. Chtějí nás vyhubit, jako to udělali se Slavníkovci! Že se jim to dosud nepodařilo, je zásluhou našeho geniálního strejdy Kochana!“

„A ten strejda ti poradil,“ zajímalo Jitku, „abys mě unesl?“

„To ne,“ připustil Krutoš. „Měli jsme za úkol zabít Břetislava. Jenomže to není tak snadné, protože je stále obklopen bojovníky ze své družiny a sám také není žádná padavka. Čekali jsme na vhodnou příležitost, a tak se mi podařilo vyslechnout dva důležité rozhovory. V tom prvním žaloval nějaký španělský invalida na tebe a na markraběte.“

„Juan!“ vydechla Jitka. „Bože, jak ten byl sladký!“

„Tím, co se dozvěděl,“ pokračoval Krutoš s gustem, „byl Břetislav zasažen ve své přemyslovské pýše a nebetyčném velikášství. Rozhodl se předložit Frankům podmínky, které je pokoří a zesměšní. To také učinil!“

„A ti bídáci byli ochotni na ně přistoupit!“ zlobila se Jitka. „Dokonce mě přemlouvali, abych s nimi šla až ke koni toho... toho...“

„Přemyslovského bastarda Břetislava,“ pomohl jí ochotně Krutoš. „A mezitím co Frankové váhali a Přemyslovci čekali na odpověď, jsme se my chopili příležitosti. Nechci předcházet událostem, ale zdá se mi, že mě strejda Kochan pochválí. Je dokonce možné, že mě učiní svým nástupcem a dá mi tě za manželku!“

Jitka sebou podrážděně cukla.

„A co když mě Kochan bude chtít sám?“ zeptala se. „Nebo mě dá někomu jinému?“

„Bude-li to jeho vůle,“ řekl Krutoš, „musíme se jí podrobit! Kochan je jenom jeden! Velký, chytrý, moudrý, statečný. Jeho rozhodnutí jsou konečná a vždycky prospívají všem Vršovcům.“

„To znamená,“ zašeptala nespokojeně, „že se mě dnes večer ani nedotkneš? Přesto, že by se to nemusel nikdo dovědět?“

„Před těmi, kteří nás doprovázejí, bychom to neutajili,“ vysvětloval Krutoš, „a ti by zase informovali strejdu. Ten by pak únos z kláštera hodnotil ne jako chrabrý čin ve službách rodu, ale považoval by jej za soukromé milostné dobrodružství!“

„Nechápu, proč opovrhuješ soukromým milostným dobrodružstvím!“ děla Jitka. „Celý život jsem se nevěnovala ničemu jinému a byla jsem s tím údělem docela spokojena!“

„Soukromá dobrodružství jsou iluze a luxus pro ty, kterým jde ustavičně o život! Vršovec musí každý svůj čin poměřovat zájmy celého rodu. Dospěje-li strejda Kochan k názoru, že je třeba podříznout tě jako jehně, tedy tě podříznu jako jehně.“

„To jsou roztomilé vyhlídky!“ otřásla se Jitka, „a dává strejda takové rozkazy často?“

„Někdy je těžké se takovému řešení vyhnout,“ vysvětloval únosce. „Buď je třeba se pomstít, nebo zastrašit zrádce. Občas se uchýlíme i k dobře promyšlené provokaci. Někoho zamordujeme a svedeme to na Přemyslovce. To by mohl být tvůj případ!“

Dvakrát touto vyhlídkou Jitku nepotěšil. Ale to se již vrátili Krutošovi druhové, kteří napojili koně a uvázali je ke kmenům stromů. Ořové teď pokojně konzumovali vysokou šťavnatou trávu a jejich pánové se vrhli na maliny.

„To je nápad!“ pochválil je Krutoš, „není nad to, dát si trochu osvěžujícího ovoce! Škoda, že už na ně není téměř vidět!“ Nechal Jitku a začal se ládovat, hlučně při tom mlaskaje.

Poustevník Juan v dutém stromě byl vrcholně znepokojen. Vršovci na něho udělali ještě horší dojem než Břetislavova družina. Za prvé baštili jeho maliny, za druhé páchli špínou a za třetí se neuměli chovat k dámě. Se sestrou markraběte zacházeli jako s nějakou služkou! S jistou dávkou spokojenosti si však uvědomoval, že zdánlivě neuhasitelná vášeň, která ho stále vábila k Jitce, už jen nesměle doutná a pohasíná. Nízký chtíč, v jehož područí byl tak dlouho a jemuž zaplatil krutou daň, pozbýval nad ní své moci. Přesto mu bylo Jitky líto. Urozená dívka seděla v trávě a mrzutě odháněla komáry, kteří ji štípali do nekrytých míst. S pohrdáním, ale i se zřejmými obavami hleděla na Vršovce, kteří se pásli na malinách. Houstnoucí tma jim naštěstí zabránila zcela zpustošit poustevníkovy plantáže a oni museli potlačit svou nekonečnou žravost.

„Jde se na kutě,“ rozhodl Krutoš lítostivě, „a protože noc ve volné přírodě bývá nebezpečná, musíme se důkladně pomodlit!“

„Ale ke komu?“ otázal se Vršovec, zvaný Uniš, „kdy už v tom náboženství bude nějaký pořádek? Máme vzývat křesťanského Boha, kterého nám vnutili Přemyslovci, nebo se vrátíme ke starým dobrým bohům, jež nás ochraňovali po staletí?“

O tom rozhodne s konečnou platností Kochan,“ řekl Krutoš. „A pro dnešek si vyberte sami! Já se pomodlím k starobylým bohům, kteří mě nikdy nezklamali. Věřím, že mě i nyní ochrání před nočními duchy, lesními démony a vodními šelmami, kterých je zde jistě plno! Ale vás nemíním ovlivňovat, modlete se ke komu chcete!“

Načež začal tlouci čelem do mechu a vykřikoval prosby o ochranu na adresu rozličných pohanských veličin. Ostatní Vršovci ho ochotně, ba ještě vroucněji následovali.

Poustevník Juan v dutém stromě se málem zalknul spravedlivým hněvem. Bezmocně svíral pěsti a mumlal! „Je možné, že uprostřed civilizované Evropy existují taková tmářství? Jak je vysvětlitelné, že tentýž vzduch jako my dýchají individua, která nejsou schopna zbavit se pohanského balastu? Proč tito méněcenní a perverzní tvorové nebyli dosud beze zbytku vyhubeni? Shovívavost k vyznavačům nepravých náboženství nebyla a není na místě!“

Navzdory jeho rozhořčení se však Vršovci i nadále kroutili v podivné extázi a vyzývali zlé duchy, kterých byl zřejmě bezpočet. Jitka na to zírala s děsem v krásných očích a zřejmě začínala litovat, že se bez váhání nerozběhla k Břetislavovu koni.

„A tyhle stvůry by chtěly získat přízeň křesťanského markraběte!“ děsil se novopečený poustevník. „Jeho sestru se snaží zatáhnout do svých nečistých plánů! Takovým hnusným záměrům je třeba postavit se na odpor!“

Vzápětí si však uvědomil, že to nebude nijak lehké. Je sám a oni jsou čtyři. Má jen jednu zdravou ruku a jeho tělo je ve velice zbědovaném stavu, zatímco oni srší silou a elánem. Svést s nimi zápas je zcela beznadějné a tudíž zbytečné.

Daleko rozumnější by bylo nějak je zdržet, aby ztratili náskok před Břetislavem, který je jistě intenzivně stíhá. Ale jak to dokázat?

Vršovci se domodlili.

„Teď zalezeme do křoví,“ radil Krutoš, „kam se za námi noční obludy nedostanou! Snažte se rychle usnout, abychom ráno byli svěží a plní odvahy!“

„Mně se do křoví nechce,“ pípla Jitka. „Já zůstanu tady pod tím stromem!“

„Ani nápad!“ křikl Krutoš. „Hybaj do křoví, nebo tě tam odtáhnu za vlasy!“

„To jsou způsoby!“ mumlal Juan v dutině. „Kdybych tohle vyprávěl rytířům svatého Jaga, tak by mi to ani jeden neuvěřil!“