Malé ženy

KAPITOLA XII
O TOM, JAK JE TĚŽKÉ „CIZÍ PEŘÍ“ …

Moffatovi byli velice zámožní a žili dost lehkovážným způsobem. Nevnímali cenu peněz a jejich dcerky neznaly nic jiného než zábavu a zas jen zábavu. Nebylo divu. Povinnosti doma neměly žádné, a tak se staraly hlavně o to, jaké šaty se právě nosí, který účes je modernější, kdo má elegantnější kočár a kde se pořádá jaký večírek.

To všechno se samozřejmě líbilo i Markétě a nedokázala v prvním nadšení vůbec rozpoznat, že Moffatovi nejsou nijak zvlášť vzdělaní a chytří lidé. Dala se klidně oklamat tím, že svou povrchnost dovedou opentlit nejdražším oblečením od nejdražšího krejčího ve městě. Bůhsuď jak se jen mohlo stát, že tahle chytrá Markéta, kdykoli zapadla do jejich společnosti, začala se okamžitě nepřirozeně chovat a vyumělkovaně mluvit, pletla do každé věty francouzská slovíčka a vedla nekonečné hovory o parádě. Ale to zdaleka nebylo nejhorší. Markéta se u Moffatů naučila závidět. Čím krásnější věci kolem sebe viděla, tím víc se užírala závistí. Když si uprostřed veselé společnosti vzpomněla na domov, začala se vlastně stydět.

Žijeme nemožně jako úplně nekulturní chudáci, říkala si a hrozila se okamžiku, kdy se vrátí a znovu překročí práh všedního života a stejně všedního domu.

Proč nemáme peníze, proč pořád a do úmoru přešíváme svoje obnošené šaty a proč se musím otravovat s Kingovic dětmi? opakovala si v novém a půvabném prostředí třeba desetkrát za den, i když na stesky nebylo zvlášť mnoho času, protože se neustále něco zajímavého dělo. Dopoledne se Markéta s Moffatovými děvčaty projížděla kočárem po městě, večer se spěchalo do divadla nebo do opery a ještě po divadle se dům hemžil mladými lidmi, v salóně se tančilo při klavíru a stůl byl plný krásného porcelánu, broušených sklenic, dobrého jídla a pití.

Pan Moffat znal kdysi pana Marche a měl Markétu velice rád. I paní Moffatová se k ní chovala s mateřskou příchylností a říkala s oblibou:

– Ty náš malý sirotečku …

Narážela tím nejspíš na to, že pan March je ve válce. Ale Markéta trpěla ve skrytu duše podezřením, že tohle oslovení má ještě jiný význam a že se také dotýká chudoby Marchova domu.

Dny plynuly rychle a v samém nicnedělání. Než se Markéta stačila ohlédnout, byla tu sobota a blížil se večírek na rozloučenou. Od samého rána se mezi děvčaty mluvilo jen o tom, kdo si jaké šaty obleče.

Budu úplně nemožná v těch svých ošoupaných „popelínkách“, říkala si Markéta a měla náladu pod psa. A protože její přítelkyně se smály a štěbetaly docela bezstarostně, zachvacoval ji hrozný pocit roztrpčenosti. Před polednem přišla do pokoje dívek služebná a přinesla velkou krabici. Dřív než vůbec stačila povědět od koho a pro koho krabice je, otevřela Anna Moffatová víko a s nadšením hleděla na nádhernou kytici růží.

– Tak tohle mi mohl poslat jedině Jiří Kelton, prohlásila s jistotou.

– Ale ty květiny jsou pro slečnu Marchovou a tady je pro ni dopis, řekla služebná.

Hlouček děvčat strnul úžasem.

– Tak ty máš ctitele? obrátily se všechny naráz k Markétě. Jak to, že jsi nic neřekla?

– Jakéhopak ctitele? bránila se Markéta. – Lístek je od maminky a květiny mi posílá můj kamarád Tadeáš Laurence.

– No ne! Dopis od maminky a růže od kamaráda! zatvářila se trochu ironicky Anna a neměla nic lepšího na práci než běžet s tou novinou k paní Moffatové.

Paní Moffatová kupodivu okamžitě projevila o Tadeáše zájem.

– Tak ty znáš, drahoušku, starého pana Laurence a jeho vnuka? Tón její řeči byl najednou docela jiný než předtím a také si kupodivu tentokrát odpustila svého „sirotečka“ a nahradila ho „drahouškem“.

– Ano. Znám pana Laurence i Tadeáše. My chodíme kinim a dni zase k nám. Tadeáš mi slíbil tyhle růže už před týdnem, když jsem odjížděla, pověděla na sebe všechno Markéta.

– Co kdybych ještě teď poslala mladému panu Laurenceovi pozvánku na večer? Je to výborná rodina, každý ve městě mluví o nich s úctou, pravila s vlídností a uznáním paní Moffatová.

– To by bylo krásné, chérie, řekla slečna Bella, francouzská sestřenice Anny Moffatové.

– Ráda bych uviděla nápadníka naší Markéty …

Tak tohle Markétu dorazilo.

– Proboha, co si hned nemyslíte? Tadeáš je opravdu můj kamarád. A květiny neznamenají nic zvláštního. Chodíme si pro ně do Laurenceova skleníku docela klidně, kdy nás napadne, tak jako chodí Tadeáš klidně k nám, když je mu smutno.

Markéta si mohla říkat co chtěla, každý si v téhle společnosti stejně myslel, své. Paní Moffatové dokonce vůbec nešlo z hlavy, jak paní Marchová při všech svých starostech stihne myslet ještě na budoucnost svých dcer a jejich nápadníky. Potomek starého Laurence nebyl totiž v jejích úvahách k zahození jako nápadník ani pod střechou bohatého domu. Za hodinu už odvážel kočár srdečný dopis a pozvánku pro Tadeáše.

Celé odpoledne se v pokoji děvčat klábosilo o šatech.

– Co si večer oblečeš? chtěla vědět Anna.

– Svoje staré bílé popelínové šaty, řekla Markéta lhostejným tónem, i když měla neobyčejně stísněný pocit.

– A nemůžeš si poslat domů pro jiné? divila se Anna Moffatová.

– Já nemám žádné jiné, pokoušela se s dost velkou námahou vysvětlit Markéta.

Jenomže Anna prostě nechápala, že někdo může mít jen jedny sváteční šaty.

– Ty nemáš jiné? Ale to je smutné …

– Mám nápad, vpadla jí do řeči Bella. – Zrovna jsem dávala stranou své modré šaty, vyrostla jsem z nich, ale jsou pořád jako nové.

Uděláš mi ukrutnou radost, chérie, když si je vezmeš …

– Jsi moc milá, ale mně je opravdu jedno, že mám jen jedny staré šaty. ProČ by to mělo trápit vás? ohradila se Markéta.

– Ne ne! Musíš si vzít moje krásné modré šaty a já tě sama vystrojím. Bude z tebe dokonalá mladá krasavice. Dovedu si představit, jak všichni budou zírat, až tě přivedu do salónu, přesvědčovala ji vytrvale a s nadšením Bella. Uvedla tím Markétu do nepřekonatelného pokušení. Představa „dokonalé mladé krasavice“ byla silnější než její hrdost.

Dvě hodiny před večírkem se zamkla Bella s Markétou v pokoji. Rozhodla se nejprve natočit jí krásné hedvábné vlasy, splývající volně k ramenům, do d…