Malé ženy

KAPITOLA V
O TOM, ŽE TEN, KDO SI ŘÍKÁ O KRÁSNOU POHÁDKU, MŮŽE SLYŠET I HORŠÍ VĚCI O SOBĚ

– Nevíte něco zajímavého? začala obvykle Markéta, když se po večeři posadily s maminkou k šití nebo háčkování a pletení. – Dneska jsem měla tak mizerný den, že jsem ze všeho mrtvá.

– Zato já jsem měla s tetičkou Marchovou povyražení, začala se chichotat Josefína. – Už čtrnáct dní jí musím předčítat největší pitomost pod sluncem, nějaký zamilovaný román, který se jmenuje „Karolína“. Schválně čtu tak skomíravým hlasem, aby teta usnula. A když vidím, jak zavírá oči, hned si vezmu nějakou bezvadnou knížku, kterou si schovávám pod polštářem na židli, a zuřivě čtu, dokud se tetička neprobere. Jenomže dneska jsem četla „Karolínu“ tak uspávacím způsobem, že šly mrákoty nejen na tetu, ale taky na mne. A jako z udělání, zrovna ve chvíli, kdy sebou teta trhla a otevřela oči, jsem zívala na celé kolo. Víte, co se mě zeptala? Jestli náhodou nechci tu knížku spolknout… Tak jsem tetě řekla, že chci, aby už byl konec trápení s nemožnou Karolínou.

Neumíte si představit, jak se teta rozlítila. Kázala mi půl hodiny, že bych se měla nad sebou trochu zamyslet. To, co mi říkala, byla taková nuda, že během svého vlastního mravoličného kázání usnula znovu. Hned jsem vvtáhla zpod polštáře „Vikáře Wakefieldského“ a četla ho tak rychle, jako by nade mnou bičem práskal. A přitom jsem pořád jedním očkem zírala do knížky a druhým na tetu. Když jsem přišla k místu, kdy směšnou náhodou všichni spadnou do vody, úplně jsem zapomněla na tetu a začala jsem se nahlas smát. V tu ránu byla tetička vzhůru. Ale možná tím, že si zdřímla, měla lepší náladu a povídá: Nechceš mi přečíst kousek z té pochybné a směšné knížky? Četla jsem jako pánbůh. Když jsem přišla na hodně napínavý odstavec, schválně jsem zvedla hlavu a docela nevinně se ptám:

Neměla bych přestat? Bojím se, tetičko, že vás to unavuje.

Hned vám chytla do ruky pletení, které jí při napjatém poslouchání vypadlo z ruky, podívala se na mne přes brejle a zavrčela: Dočti kapitolu, děvenko, a nebuď hubatá …

– To jsem zvědavá, jestli teta dokáže přiznat, že se jí pořádná knížka líbí víc než „Karolína“? napadlo Markétu.

Josefínu to rozveselilo.

– Spadly jste z višně, jestli myslíte, že teta připustí svůj špatný vkus! Neprozradí se slovíčkem, ale snad už bude pokoj s „Karolínou“. Když jsem odcházela domů, musela jsem se vrátit zpátky do pokoje pro zapomenuté rukavice. A co vidím? Teta byla tak začtená do „Vikáře“, že si mě zapomněla všimnout. Jak nádherně by si naše tetička mohla žít, kdyby byla trochu rozumnější. K čemu jsou jí peníze, když se neumí zasmát a zaradovat? Jsme vlastně mnohem bohatší než ona.

Jak se daly sestry do povídání, nevěděly obvykle kdy přestat. Markéta souhlasila s Josefínou, že mít peníze neznamená vždycky štěstí. V rodině, kde pracovala, jeden z nejstarších synů se dostal do otcovy zásuvky a vzal odtud vkladní knížku. Když se pak na věc přišlo, pan King se tak rozčilil, až jej mohla ranit mrtvice. Kdekdo v domě lomil rukama, paní Kingová plakala a děti se bály promluvit. Pan King nakonec zabalil synovy věci do kufříku a vyhodil jej z domu. Stál prý na schodech a křičel: – Jsme bohatá a vážená rodina a nemůžeme si dovolit nějakou ostudu!

– Náš tatínek by takovou věc nikdy neudělal, mínila Líza. – Musí být hrozné odejít s kufříkem z domu a nevědět kam.

– Jenomže u nás by nikdo nesáhl na tatínkovy peníze, dokazovala Jo. – Za prvé proto, že vůbec žádné nemáme. A pak taky proto, že je hnusné vzít si cizí peníze. To radši budu do zhloupnutí předčítat tetě Marchové a pár dolarů si sama vydělám.

Amy měla jako vždycky na věc vlastní názor. Zdálo se jí, že ostuda doma je mnohem snesitelnější, protože se o ní veřejnost nedozví.

– Daleko horší je ostuda před třídou, řekla a tak vážně přitom pokyvovala hlavou, jako by ostudy doma i ve třídě měla za sebou celý kopec.

– Tak třeba co se dneska stalo Zuzaně! Přišla vám do školy a měla strašně krásný prstýnek s červeným srdíčkem. Pořád jsem se jí musela dívat na prst a říkala jsem si, bože, ten prstýnek je nádherný! Jak bych si přála být Zuzana Parkinsonová! Ale dlouho jsem si to nepřála, protože v hodině matematiky Zuzana nakreslila pana učitele Davise, udělala mu nos jako meloun a nad to napsala: Milé žačky, moje oko a můj nos nad vámi bdí… Ale pan učitel Davis to uviděl a řekl Zuzaně, aby mu papír hned odevzdala. Bylo to strašné, mohla jsem hanbou omdlít. A víte, co pan Davis Zuzaně udělal? Před celou třídou jí vynadal a pak ji zatahal za ucho. Ke všemu musela do konce hodiny stát na hanbě a držet na rukou pravítko. Už jsem jí vůbec nezáviděla, protože bych takovou ostudu ani nepřežila.

Do zamyšleného ticha, které na chvilku zavládlo, se ozval něžný hlásek Lízy.

– Já jsem taky měla dneska jeden zážitek, zapípala nesměle. – Chtěla jsem vám to povědět už před večeří, ale pak jsem zapomněla. Byla jsem dopoledne nakoupit maso a u řezníka jsem viděla starého pana Laurence. On mě neviděl, protože jsem stála stranou.

Vtom přišel k pultu malý kluk a přinesl zpátky maso, které předtím koupil. Řekl, že jeho maminka vzkazovala, aby maso bylo libové, a že to, které poslal pan Cutter, je tučné a že je ho taky o pěkný kus míň.

Neumíte si představit, jak pan Cutter řádil. Mlátil balíčkem masa o řeznický špalek a křičel na toho chlapce: Vyřiď mamince, že za málo peněz je málo muziky. Já se kvůli vašemu kousku masa nezblázním, hulákal tak strašně, až jsem se třásla a ten chlapeček se mnou. A víte, co udělal starý pan Laurence? Podal chlapci svůj balíček masa, které si předtím koupil, a řekl mu: Jdi a…