Malé ženy

KAPITOLA XXIII
ZJIŠŤUJE, ŽE „SLIBY JSOU CHYBY“, A VYPRÁVÍ NAVÍC O TOM, JAK AMY MUSELA DO VYHNANSTVÍ

– Nikdy bych byla nevěřila, že máme tolik báječných vlastností, libovala si Amy první týden po maminčině odjezdu. A skutečně. V domě bylo uklizeno jako v klícce, v kuchyni ani jeden špinavý talíř, všude utřený prach a zametená podlaha.

– Taky si myslím, že jsme nejhodnější děti v okrese, a jestli to tak bude pokračovat, mělo by se o nás učit ve Škole, mínila Josefína.

Její obavy ovšem byly zbytečné. Sotva trochu ubylo starostí o nemocného otce, už ubylo i dobrých předsevzetí a slibů.

– No co? hájila všechny rozšafně Markéta – braly jsme si tu práci až moc vážně. Teď si potřebujeme odpočinout a pak zase přidáme.

Ke všemu Josefína nastydla, když šla od tetičky Marchové ve strašné plískanici a neměla nic na své ostříhané hlavě. Dostala rýmu jako trám, kýchala v jednom kuse, a protože stará paní neměla chuť poslouchat zamilované romány předčítané hlasem jak struhadlo, zůstala Josefína doma a léčila se lipovým čajem a knihami.

Markéta sice denně docházela ke svým žákům, ale když přišla domů, stačila už vlastně jenom vzdychat nad tím, jak je unavená.

Občas se ještě pokoušela něco vyžehlit nebo vyspravit, ale spíš si namlouvala, že něco žehlí a zašívá, než to ve skutečnosti dělala. Ze všeho nejradši ještě tak pročítala dopisy od pana Brooka, nebo naopak odepisovala mamince. Jediná Líza jakžtakž dodržovala počáteční sliby a snažila se nejen plnit svoje úkoly, ale mnohdy zaskakovala i za sestry, které měly jaksi příliš krátkou paměť. Hlavně pokud šlo o dobrá předsevzetí. Zkrátka a dobře, dům vypadal jako hodiny, jejichž kyvadlo odjelo na návštěvu ke vzdáleným příbuzným.

Jednoho dne přinesla Markéta od kohosi zprávu, že paní Hummelové, u které vypomáhaly o vánocích, tentokrát onemocněly děti.

– Měly bychom se k ní zajít podívat, řekla sestrám. – Maminka by to jistě udělala, kdyby byla doma… Jenomže jsem dneska tak uhoněná, že sotva stojím na nohou. Nezašla bys k paní Hummelové ty, Josefíno?

– Blázníš? ohradila se Jo chraptivým hlasem a ještě kýchla a vysmrkala se. – S mou rýmou se nedá chodit ven …

– Ale s Tadeášem na procházku můžeš, viď? neodpustila si poznámku Markéta.

– A co takhle Líza? Vždycky chodí k Hummelovům Líza, proč by k nim nezašla taky dneska?

– Víte, co mám práce s domácností? hájila se holčička. – A ke všemu mě bolí hlava jak střep. Myslela jsem, že k nim zaběhne některá z vás. Třeba Amy …

– Dobře, počkáme na Amy, až se vrátí ze školy. Je to pravda. Amy má nejmíň práce ze všech.

A tak se čekalo na Amy. A protože čas vesele ubíhal, na Hummelovu rodinu se zapomnělo. Markéta odešla do kursu šití, Jo zapadla do komůrky na půdě, lehla si na třínohou pohovku a dala se do psaní zbrusu nové a geniální povídky.

Nedá se nic dělat, za paní Hummelovou musím tedy já, řekla si nakonec Líza, oblékla se, naskládala do košíčku všelijaké dobroty dětem a vydala se do škaredé podzimní plískanice. Už když odcházela, nebylo jí zvlášť dobře, bolest v hlavě neustávala a oči jí pálily. Když se navečer vrátila, našla ji Josefína v koupelně u lékárničky. To už měla oči opuchlé a zarudlé a vypadala náramně utrápeně.

– Copak? zeptala se Jo. – Stalo se něco?

– Měla jsi už někdy záškrt? pípla nesměle Líza.

– To se ví, že měla, já i Markéta. Záškrt je nejhnusnější choroba pod sluncem. A proč se ptáš?

– Představ si, přišla jsem k Hummelům, doma byly jen děti a říkaly, že maminka běžela pro doktora, protože nejmenší chlapeček moc stůně. A chlapeček opravdu ležel v postýlce s vysokou horečkou, a když začal plakat, vzala jsem ho do náruče a pochovala…

Když pak přišla paní Hummelová a přivedla doktora, řekl jí, že Jindřich má záškrt a Mina že jej nejspíš taky co nejdřív dostane. A potom se pan doktor zeptal mě, čí jsem, poslal mě hned domů a nařídil mi, abych kloktala a hned si lehla.

Josefíně se hrůzou div srdce nezastavilo. Objala sestru a pořád musela myslet na to, že ona sama vlastně způsobila všechno, co možná přijde, jestli i Líza dostane záškrt.

– Nikdy si to neodpustím. Proč jsem jenom nešla k Hummelovům sama?

– Ale ne, ničeho se neboj, Jo. Vykloktám si krk touhle fialovou vodičkou, uvařím si čaj a půjdu spát. Až se vyspím, všechno bude v pořádku, uvidíš… uklidňovala sestru Líza a položila si její studené dlaně na své horké čelo.

Josefína sestru uložila do postele a běžela do knihovny hledat maminčinu lékařskou knihu. Podívala se do ní a dočetla se, že záškrt se projevuje bolením hlavy a krku a únavou.

– Jsi unavená? Řekni, Lízo, zdá se ti, že jsi unavená?

– Chce se mí spát. Chce se mi strašně spát a bolí mě hlava, opakovala vytrvale a horečnatě Líza a zavírala oči.

Panebože, proč je zrovna v tuhle chvíli maminka tak daleko, napadlo Josefínu. Už neměla ani chvilenku klid a vyhlížela z okna, kdy se bude vracet Markéta.

– Jak jsme mohly být tak líné a sobecké a klábosit o tom, co máme práce? Jakápak práce? Markéta si šila svou parádu a já jsem škrábala mizerné slátaniny, zatímco naše chudinka malá šla k Hummelům, vyčítala si Jo.

Když konečně zahlédla přicházející Markétu, běžela jí naproti a vzrušením skoro nemohla souvisle mluvit.

– Co myslíš, Markéto? Neumře Líza, jestli dostane záškrt? Řekni, že ne…, opakovala neustále a třásla se hrůzou.

– Ze všeho nejdřív musíme zavolat pana doktora Bangse, vždycky k nám chodí, když stůněme, rozhodovala se rychle Markéta. – A naši Arny musíme poslat z domu, třeba k tetě Marchové, aby nedostala záškrt od Lízy.

Nám dvěma se už nestane nic, my jsme přece záškrt měly. Jedna z nás nebude chodit do práce a bude se o Lízu starat… Myslím, že bych to měla udělat já, jsem přece nejstarší, řekla kajícně Markéta.

– Ne, ty ne! Já ji budu ošetřovat! Byla to moje vina, že šla k Hummelům místo mě. Když si vzpomenu, jak jsem mamince slibovala, že budu hodná a dám pozor na mladší sestry, radši bych se neviděla! Jsem hnusná a líná holka, zoufala si Jo.

Pak se šly obě na Lízu podívat. Měla určitě horečku, ale zatím pokojně a trpělivě ležela.

– Chceš,…