Malé ženy

KAPITOLA II
O VESELÝCH VÁNOCÍCH A HRŮZOSTRAŠNÉ TRAGÉDII, PROVOZOVANÉ PODOMÁCKU A UKONČENÉ ZMRZLINOVÝMI HODY

Konečně přišel Štědrý den.

Jo se probudila už za svítání. Její první pohled padl na římsu u krbu, kde o každých vánocích ležely dárky a punčochy plné dobrot.

Nic. Tentokrát neviděla Josefína nic. Teprve za chvilku si vzpomněla na maminčin slib a honem vsunula ruku pod polštář. Ano, maminka sliby plnila. Pod poduškou opravdu ležela knížka v tmavočervených plátěných deskách. Bylo to krásné staré vyprávění „O spravedlivém životě“. Jak dobře je Josefína znala a kolikrát je slyšela od maminky! A přece byla šťastná, že od téhle chvíle bude knížka pořád s ní a vyprovodí ji při dlouhé hře „na poutníka“, které se říká život.

Josefína vzbudila Markétu.

– Šťastné a veselé vánoce, řekla sestře a zamávala na ni knížkou. Markéta okamžitě obrátila svůj polštář a našla pod ním stejně velkou knížku se stejnou povídkou a stejnými obrázky. Jen desky byly tentokrát jasně zelené. Když se pak probudily Amy a Líza, přibyla k prvním dvěma knížkám ještě jedna šedá a jedna chrpově modrá. Všechny sestry se nastěhovaly do postele k Josefíně, prohlížely a obdivovaly maminčin dárek a venku za oknem se zatím rozsvítilo růžové zasněžené ráno.

– Poslyšte, řekla zničehonic Markéta a hladila přitom zamyšleně dlaní zelený obal knížky, – dokud byl tatínek doma, byly jsme hodnější a pořádnější. Ale teď už takové nejsme. Je to možná tím, že máme daleko víc práce. Myslete si co chcete, ale já si tuhle knížku dám na noční stolek a vždycky ráno si kousek přečtu a pokaždé, když mě pak něco rozzlobí nebo když budu mít chuť se vším praštit, vzpomenu si na maminku a na ten přečtený kousek a už teď vím, že mi to pomůže přečkat i nejhorší den.

Hned potom Markéta otevřela knížku a začala číst nahlas první odstavec. Josefína sestru poslouchala a měla přitom tak klidný a mírumilovný výraz, že si toho musela všimnout Amy i Líza. Když Markéta odstavec dočetla, ztichla, všechny se zamyslely a hleděly k oknu na pěkné a růžové ráno.

– Jsem ráda, že moje knížka je modrá, řekla Amy. – Modrá barva se hodí k růžové barvě dnešního rána.

– Kdepak je asi maminka? napadlo najednou Markétu. – Šla nejspíš něco nakoupit. Pojďte a prohlídneme si ještě naše dárky pro ni.

Dárky pro maminku byly zatím v košíku pod pohovkou. Amy ovázala lahvičku kolínské pentličkou. Líza se nemohla nabažit kapesníků, které obroubila a ozdobila vyšíváním.

– Ukaž, co jsi vyšila? chtěla vědět Jo, která v rohu kapesníku zahlédla nějaká křivá písmenka.

– Monogram … řekla pyšně Líza a rozložila krásně vypraný a nažehlený kapesník.

Jenomže v jeho rohu nebyl žádný monogram, ale kostrbatě vyšitý nápis „maminka“.

– Tohle je u tebe monogram? křižovala se Josefína. – V životě jsem neviděla, aby se na kapesník vyšívalo „maminka“ nebo „dědeček“. Zbláznila ses?

– Nezbláznila … bránila se zaraženě Líza a měla tváře červené, jako by měla shořet. – Ale kdybych na kapesník vyšila jenom velké písmeno M, mohla by ho třeba nosit tady Markéta. A já chci, aby moje kapesníky nosila jenom naše maminka.

Skoro se zdálo, že má Líza v očích slzy.

– Náhodou je to bezvadný nápad, utěšovala sestřičku Markéta. – Nikdo si nesplete svůj kapesník s maminčiným. Jsi chytrá holka, Lízo, a moc dobře jsi svůj dárek vymyslela.

Líza byla hned veselejší a také tváře už neměla tak červené jako předtím. Jen Amy byla pořád jaksi nesvá a obracela v ruce svou lahvičku kolínské. Najednou šla k prádelníku, otevřela jej a ze své přihrádky až od kudsi zezadu vytáhla ještě druhou, navlas stejnou lahvičku voňavky.

Zabalila obě do jednoho hedvábného papíru a vložila balíček do košíku s dárky.

– Nesmějte se mi… řekla sestrám. – Napřed jsem koupila za svůj dolar jednu voňavku pro maminku a druhou pro sebe, ale teď je mi hanba, že jsem to udělala.

– Holka, já tě nepoznávám, vrtěla hlavou užasle Jo. – Vidím, že začínáš mít charakter, řekla ještě uznale a na důkaz obdivu tak pleskla sestru přes záda, že Amy div neztratila dech. Vtom se kdesi u dveří domu ozvalo bouchnutí a košík hned zmizel pod pohovkou.

Maminka se vracela zvenku ověšená nákupními taškami a balíčky.

– Ahoj, mami, veselé vánoce! volala na ni Josefína a také ostatní hlaholily jedna přes druhou: – Veselé vánoce, veselé vánoce! A děkujeme ti za knížky, jsou moc krásné a budeme si z nich číst každý den!

Maminka vypadala toho rána ještě líp než jindy. Byla růžová mrazem a na obrubě klobouku měla celou závěj drobounkého sněhu.

– Šťastné vánoce, děti. Představte si, co jsem zrovna teď zažila. Znáte přece paní Hummelovou z vedlejší ulice, tu, co má pět dětí a tatínka mají také ve válce?

– Co je s paní Hummelovou? ulekla se Líza a hned zrudla až ke kořínkům vlasů.

– Dostala chřipku, leží doma v horečce a její malé děti si s ní vůbec nevědí rady. Nedovedou samy ani poklidit, ani zatopit, a tak jsem paní Hummelové slíbila, že hned teď přijdem a’ všechno připravíme, aby taky ona a její děti měly nějaké vánoce. Co tomu říkáte? Napřed se samozřejmě nasnídáte, ale hned potom vyrazíme.

– Jakápak snídaně. Snídat se může třeba i v poledne nebo večer, rozhodla se naráz Josefína. – Nejsme lakové chudinky, abychom nevydržely bez snídaně. Na můj rozkaz ať jste za pět minut oblečené! zavelela děvčatům.

Shon, který nastal, se nedá popsat. Než se maminka stačila otočit, stály už Markéta, Josefína, Líza i Amy u dveří v zimních kabátech a čapkách. Josefína dokonce držela v ruce smeták.

– U Hummelů mají jistě jen jeden a práce by trvala zbytečně dlouho. Jsem pro to, abychom vzaly náš smeták navíc…

Ach, to byl průvod, jaký se na Štědrý den ráno jen tak nevidí. V čele kráčela mílovými kroky Jo se smetákem, za ní spěchala Markéta a nesla košík se zavařeninou, kompoty a cukrovím. Líza měla tentokrát vzrušením červené i uši a cupitala opatrně, aby neuklouzla a nerozbila konev s mlékem pro Hummelovy děti, Amy držela jednou paží maminku a v druhé třímala velkou, zlatově upečenou vánočku.

Chudáček paní Hummelová, celá rozpálená teplotou jenom užasle spínala r…