Malé ženy

KAPITOLA XXVII
O TOM, JAK SE JOSEFÍNA TOUŽILA OŽENIT S VLASTNÍ SESTROU

Člověk, který se vrátí po dlouhém odloučení domů, má na všechno čerstvý pohled a všimne si věcí, které jsou zatím ještě neznatelné.

Tak to bylo i s paní Marchovou.

– Poslouchej, Josefíno, s tebou se něco děje. Něčeho máš plnou hlavu. Nechceš mi to povědět?

Josefína hned nepromluvila. Stála u maminky, hladila ji po ruce a měla ve tváři nespokojený výraz.

– Není to náhodou Markéta, kvůli komu se trápíš? Podívejme se, jak naše maminka všechno uhodne, pomyslela si s úžasem Josefína. Ale co se dalo dělat? Teď už musela s pravdou ven.

– Ano … je to Markéta. Něco se mi na ní nelíbí… Maminka zpozorněla.

– Chodil sem Edy Moffat, když jsem byla ve Washingtonu?

– Jak si můžeš něco takového myslet? Byla bych Edyho Moffata okamžitě vyhodila za dveře a zamkla za ním na dva západy, kdyby se byl opovážil. Nemám ho ráda zrovna jako ty.

– Pak vážně nevím, co ti na Markétě vadí.

– Pamatuješ si, jak v létě zapomněla u Laurenceů rukavice? Představ si, zapomněla tam obě, ale Líza jí tenkrát přinesla jen jednu.

Druhá se ztratila … zvláštní, co?

– Ach děti, kdybych si měla lámat hlavu nad každou vaší ztracenou rukavicí, nevycházela bych ze starostí.

– Počkej. Jde o to, že rukavici naší Markéty má u sebe pan Brooke. Vím to moc dobře – od Tadeáše. Viděl ji u něho na vlastní oči, a když pan Brooke odjížděl s tebou do Washingtonu, uložil si ji do kufru jako nějakou vzácnost. Starou a zašívanou rukavici naší Markéty, chápeš to?

– Ty si zkrátka myslíš, že pan Brooke projevuje o naši Markétu zájem, ne? shrnula jednou větou maminka celé vyprávění.

Josefína měla najednou nepochopitelně vzrušený a nepřátelský výraz.

– Co můžu vědět? Vyznám se snad já ve všelijakých milostných pletkách? Je mi nanic, když takové nesmysly jenom čtu … Víš dobře, že nesnáším ani čtení milostných románků, i když všechny holky jsou po nich jak divé. Jenom jedno mi tu nehraje. V těch všech hloupých románech se vždycky zamilovaná holka ze všeho nejdřív prozradí tím, že se červená až za ušima, když na ni její drahoušek promluví, a že nejí a hubne a chová se jako blázen. Ale naše Markéta jí jako zjednaná a spí jako dudek. A když náhodou začnu o panu Brookovi mluvit, netváří se vůbec nijak. Dívá se mi klidně dál do očí a taky barvu má pořád stejnou. Zato bys měla vidět, když před ní začne Tadeáš mluvit o zamilovaných. Hned je jako růže. Už jsem mu takové věci musela zakázat.

– Ty zkrátka myslíš, že Markéta nemá o Jana zájem?

– O koho? vyděsila se na smrt Jo. – O jakého Jana?

– O pana Brooka… Nezapomeň, že jsme s ním já a tatínek byli celé dny od rána do večera a že jsme se s ním spřátelili. Blízkému člověku se špatně říká „pane Brooku“… Uznáš sama, že lepší je „Jan“.

Tak tohle neměla maminka před Josefínou vůbec říkat!

– Panebože, už je to tady! Já jsem moc dobře tušila, že se ho nakonec budete zastávat, protože byl hodný k tatínkovi. Ale snad mu nedovolíte, aby jednoho krásného dne přišel, řekl, že si chce naši Markétu vzít, a klidně ji odtud odvedl? Já už dokonce chápu, proč tebe i tatínka obskakoval a dělal vám pomyšlení. Chtěl, abyste ho měli rádi kvůli Markétě! Ale to se přece nesmí! To je podvod! No tohle! Radši bych se neviděla. Podívej, jak se třesu zlostí!

– Nerozčiluj se a poslechni, co ti řeknu, pokusila se ji uklidnit paní Marchová a vyprávěla, jak s ní pan Brooke jel opravdu především proto, že si to starý pan Laurence přál.

– A pak si taky uvědom, že jsem vůbec nemohla tušit, co mě ve Washingtonu čeká. A mohlo se stát ledacos, i to nejhorší. Dovedeš si představit, jak by mi bylo v dalekém cizím městě samotné? Ano, je pravda, že jsme si pana Brooka zamilovali pro jeho upřímnost a ochotu. Ale líbila se nám i jeho čestnost. Řekl nám rovnou, že se mu Markéta líbí, ale že ho ještě čeká řada let práce, než dostane opravdu slušné místo. Poprosil nás, aby k nám mohl chodit a zatím se s Markétou přátelit, protože i zamilovaní lidé se musí napřed spřátelit a dobře se vzájemně poznat. Měli jsme mu to odmítnout? Nechovej se dětinsky, Josefíno. Markéta je zatím ještě moc mladá, než aby se mohlo dalekosáhle uvažovat o tom, co se může stát za dva za tři roky.

Ať mluvila jak chtěla, nedokázala však paní Marchová zbavit Jo podezření, že pan Brooke nedělá nic jiného, než myslí na to, jakým uskokem z tohoto domu odvést její nejstarší sestru.

– Jestli jsem si to nemyslela! Tak nějaký pan Brooke si přijde a rozhází nám pronic a zanic celou rodinu. Sakramentská práce! zaklela si upřímně. – Kdybych se mohla s Markétou oženit já, zůstala by tu s námi a panu Brookovi bych pěkně vypálila rybník.

– No to se ti povedlo, zasmála se srdečně maminka. Ale pak zvážněla …