Malé ženy

KAPITOLA XVIII
O MÝTINCE NAD ŘEKOU, ODKUD JE VIDĚT „VZDUŠNÉ ZÁMKY“

Tadeáš se kolébal v houpací síti, zavěšené mezi dvěma kmeny ve stínu košatých kaštanů. Listím nad jeho hlavou probleskovalo žárem vybledlé srpnové nebe a zahrada ležela v poledním slunci líně a bez hlesu.

Tadeáš spustil jednu nohu ze sítě, komíhal s ní sem a tam a síť se pohupovala jen docela nepatrně jako paluba lodi na širém moři.

Ano, bylo by lepší, kdybych téď ležel někde na palubě uprostřed Tichého oceánu a nemusel se otravovat tady, říkal si v duchu a byl mrzutý, a vlastně i rozhněvaný na celý svět. Už od rána měl mizernou náladu. Do ničeho se mu nechtělo, nejméně do učení. Poprvé za dlouhý čas se mu dneska podařilo rozhněvat pana Brooka. Ale jako by na tom nebylo dost, popadla Tadeáše chuť popudit všechny lidi kolem sebe.

Protože věděl, jak dědeček nesnáší jeho hru na klavír, schválně si sedl a nejméně celou hodinu přehrával jakousi Bachovu fugu. A pak vrátil oběd a urazil tím hospodyni. A byl zlý na psa a odmítl si hrát s kočkou, která se mu lísala k noze. A pak si lehl do houpací sítě a myslel rozmrzele na to, že v posledních dnech neudělal ani kousek pořádné práce a jenom vlastně lenoší.

Tadeášova nálada byla tak špatná, že dokonce zanedbával i své malé sousedky. Teprve teď, když se podíval směrem k jejich domu a průhledem v záplavě temnězeleného listí viděl, že všechny čtyři sestry někam odcházejí.

První, čeho si musel všimnout, bylo jejich neobvyklé vzezření.

Propánajána, co si to zase vymyslely? uvažoval. Měly na hlavách něco jako staré pánské klobouky, přes rameno si nesly plátěné brašničky – a co Tadeáše nejvíc udivilo – každá z nich se opírala o hůl. Markéta si navíc nesla podušku, Josefína knihu, Líza košíček se šitím a poslední kráčela Amy s náčrtníkem. Zdálky vypadaly jako přírodovědecká expedice, která se vydává na cestu do pralesa.

Jak to, že mě nepozvaly? napadlo ze všeho nejdřív Tadeáše. Jsou to pěkně falešné kamarádky, řekl si a měl ještě větší zlost než před chvílí. Ale protože zvědavost je mnohdy silnější než hněv, přestal se brzy houpat a rozhodl se, že půjde za děvčaty, která viděl odcházet směrem k řece.

Nejdřív ovšem zaběhl domů, vzal z věšáku hned za vstupními dveřmi dědečkův slaměný klobouk se zelenou stuhou a nasadil si jej, pak ještě vytáhl ze stojanu na deštníky hůl a teprve potom klusal směrem k pěšině.

Zdálo se mu totiž, že hra, jejíž smysl zatím nepochopil, se bez klobouku a bez hole neobejde. Když vyběhl až na stráň nad domem a prošel mladým borovicovým lesíkem, uviděl uprostřed travnatého palouku sestry ve stínu nízkého keře. Markéta seděla na polštářku a vyšívala. Měla na sobě růžové šaty a vypadala v nich uprostřed zeleně jako růžička. Líza obcházela kolem a sbírala na samém kraji borovicového lesa spadalé šišky, protože se chystala vyrábět z nich ozdobná zvířátka. Amy si kreslila kapradí a Josefína, jako největší dramatický talent, procítěně předčítala.

Vypadaly tak spokojeně, že Tadeáš dlouho nenašel odvahu mezi ně vpadnout. Ale pak se stalo, že Líza se na své cestě za borovými šiškami dostala až do jeho těsné blízkosti a málem o něj zavadila. Lekla se, chudinka, tak strašně, že ani nenašla sílu nahlas vykřiknout a jenom vypískla jak myška.

– Odpusť, Lízo, že jsem tě polekal, omlouval se Tadeáš, opustil konečně svůj úkryt a přiblížil se k sestrám.

– Nevěděl jsem, jestli se nebudete zlobit, když…

– Jen pojď dál, když už jsi tady, zamračila se na oko Josefína. – To jsem si nemyslela, že tě budou bavit holčičí hry. Ale rovnou ti říkám, najdi si nějakou zábavu a nevyrušuj, protože tady se pilně pracuje a lenoši nejsou vítáni, připomněla mu s přísným důrazem.

– Beze všeho, hrnul se mezi děvčata Tadeáš a posunul si slamák do týla. – Jen mi musíte povědět, jestli mám šít, sbírat šišky, kreslit anebo dělat všechno dohromady?

– Ze všeho nejdřív, si sundej svůj tralaláček, protože to nesnesu, tvářila se Jo jakoby namíchaně. – Přece víš, že od směšných klobouků isem tady já. To za prvé. A pak se posaď a dočti místo mě tuhle kapitolu.

– A mohl bych vědět, co jste za spolek, že se u vás nesmí sedět jen tak a koukat pánubohu do oken?

– Jestli ti to stačí, můžeš si třeba myslet, že jsme „spolek pilných včeliček“.

– Tak to je přesně spolek, ve kterém by mě viděl rád nejen dědeček, ale i pan Brooke. Velice vám děkuju za poctu, že mezi sebe přijmete i starého lenocha, řekl s úklonou Tadeáš, vzal od Josefíny knihu a začal číst.

Kapitola nebyla zaplaťpánbůh dlouhá. Když ji dočetl, začal se znovu vracet k záhadě, nač si to vlastně děvčata hrají.

– Myslím si, že je to nějaká hra, ke které patří i vaše klobouky a hole a brašny … naléhal.

První se dala obměkčit Markéta.

– Řekneme mu to? obracela se na sestty. Nejzuřivěji byla proti Amy.

– Ne ne! vykřikovala. – Určitě by se nám vysmál. To ovšem bylo zase úplně jedno Josefíně.

– Když se bude chtít smát, ať se směje! Ze to někomu může vadit? Důležité přece je, co si myslíme my.

A protože i Líza se dala slyšet, že by Tadeáš mohl docela krásně hrát jejich hru s nimi, zvlášť když už si vzal i klobouk a hůl, začala Josefína kamaráda do pravidel hry pomalu zasvěcovat.

– Už spoustu let, v zimě i v létě, si hrajeme „na poutníkovu cestu“. Dočetly jsme se o té hře v jedné krásné dětské knížce, víš?

– Vím, řekl Tadeáš a hned na samém začátku tím Josefínu úplně vyvedl z míry.

– Nemůžeš nic vědět, protože je to naše tajemství. Ledaže by to nějaká povídalka upovídaná prozradila … řekla a podívala se přísně na sestry. V tu ránu byla Líza červenější než vlčí mák.

– Prozradili mi to dobří duchové, pokoušel se zachránit situaci Tadeáš, ale to už bylo úplně zbytečné.

– Řekla jsem to já předevčírem, když jste odešly ke Gardinerům a Tadeášovi bylo smutno. Na lidi, kterým je smutno, přece máme být hodné, to taky patří ke hře, obhajovala se holčička.

– Jsi jako slepice! Všechno vykdákáš, rozčilovala se ještě chvilku Josefína, ale pak mávla rukou.

– No a co? Aspoň se nemusím zdržovat vysvětlováním, jak se hra „na poutníka“ hraje.

Týden…