Malé ženy

KAPITOLA XXXIII
NAZNAČUJE, ŽE V NEJLEPŠÍM SE MÁ PŘESTAT…

Tetička Marchová byla už dávno pryč a v domě panovalo naprosté ticho. Josefína po špičkách sešla ze schodů a zastavila se přede dveřmi velkého pokoje. Přiblížila k nim ucho, ale neslyšela nic. Zamnula si radostně ruce.

Zaplať pánbůh! Markéta je báječná holka a konečně tedy řekla panu Brookovi, aby se neráčil obtěžovat docházením do rodiny.

Pro všechny případy stiskla Jo kliku, aby se podívala dovnitř. To, co uviděla, zničilo veškeré její naděje.

Nepřítel číslo jedna – Jan Brooke – seděl na pohovce a objímal její sestru. Byli tak zaujati sami sebou, že Josefínin příchod přehlédli Děvče tedy došlo až k nim.

– Doufám, že vám řekla, abyste k nám už nechodil, zeptala se přísně. – Dneska odpoledne mi to aspoň slíbila.

Pan Brooke i s Markétou vyskočili, ale vůbec se netvářili tragicky.

– Ano, před hodinou mi řekla něco podobného, potvrdil vesele Jan Brooke.

– No a? rozhodila nechápavě rukama Jo.

– Pak bohužel přišla vaše tetička, vysvětlila vaší sestře, jaký jsem ničema, a to přivedlo Markétu k názoru, že mě musí napravit.

– Tak tomuhle vy říkáte napravování! řekla učiteli nanejvýš dotčeně Jo a ukázala na Markétinu ruku v jeho dlani.

Drzý učitel nejen že nelitoval svého činu, ale dokonce se smál.

– Sestřičko Josefíno, mohl bych se o Markétu ucházet?

– Nemám chuť poslouchat mizerné vtipy, rozkatila se Jo, práskla dveřmi a uháněla nahoru do matčina pokoje, kde seděli všichni ostatní. Vypadala jako bůh pomsty, když se před nimi objevila.

– Pojďte se, prosím, podívat, jak vzorně se chová pan učitel Brooke a vaše dcera! Budete žasnout.

Pan March s paní Marchovou se na sebe podívali, ale nakonec vstali od stolu a šli.

Josefína se zoufale i vztekle vrhla na maminčinu postel a v slzách svěřovala mladším sestrám, jaké nehoráznosti se dějí pod střechou tohoto domu. Čekala od nich souhlas a morální útěchu, ale úplně jí vyrazila dech poznámka, kterou pronesla Amy.

– Škoda že nejsem starší, hned bych se taky za pana Brooka provdala. Umí se tak docentně chovat.

– Huso! Ty huso jedna hloupá! Ještě mi začni vykládat, že má kufanditní povahu a nádherně semetrický obličej. Ne! Já opravdu nemám v rodině zastání! prohlásila usouzené a šla se vyplakat do podkrovní komůrky na třínohou pohovku. Když se konečně navečer odhodlala sestoupit ze svého vyhnanství do velkého pokoje, našla tam v nejlepším rozpoložení tatínka s maminkou, ale i pana Brooka a své tři sestry.

V tomhle domě snad opravdu všem přeskočilo a jediná soudná osoba jsem já, napadlo Josefínu. Ale její zuřivý hněv pomalu uhasínal a proměňoval se postupně v tichou hořkost nad tím, že tentokrát se už její milovaná Markéta začíná neodvratně vzdalovat.

Proč se mám o své nejmilejší dělit s cizími lidmi? opakovala si v duchu, ale čím déle hleděla do rozzářené tváře Jana Brooka, tím méně cizí jí připadal. Zbývala vlastně jedin…