Vévoda a já

Prolog

Narození Simona Arthura Henryho Fitzranulpha Basseta, hraběte Clyvedona, provázely bouřlivé oslavy. Kostelní zvony celé hodiny vyzváněly, ve skvostném zámku domově novorozence teklo proudem šampaňské a celá vesnice Clyvedon dostala od novopečeného otce mladého hraběte den volna, aby se zúčastnila hostiny.

„Tohle není jen tak obyčejné dítě,“ prohodil pekař ke kováři.

Simon Arthur Henry Fitzranulph Basset totiž neprožije život jako hrabě Clyvedon. To je pouze čestný titul. Simon Arthur Henry Fitzranulph Basset nemluvně, které se pyšní více jmény, než může jakékoli dítě potřebovat je dědicem jednoho z nejstarších a nejbohatších vévodství v Anglii. A jeho otec, devátý vévoda z Hastingsu, na tento okamžik čekal léta.

Zatímco stál v síni před manželčinou komnatou a v náručí choval vřískajícího kojence, srdce mu téměř puklo pýchou. Bylo mu něco přes čtyřicet a se závistí sledoval, jak jeho staří přátelé všichni vévodové nebo hrabata plodí dědice po dědici. Někteří se sice před narozením toužebně očekávaného syna museli smířit i s několika dcerami, ale nakonec všichni zajistili pokračování rodu a postarali se, aby jejich krev kolovala v žilách další generace anglické smetánky.

Ne však vévoda z Hastingsu. Přestože se jeho ženě podařilo během patnácti let manželství pětkrát otěhotnět, dítě donosila pouze dvakrát a obě novorozeňata se narodila mrtvá. Po pátém těhotenství, které skončilo krvavým potratem v pátém měsíci, je chirurgové i lékaři varovali, aby se už o dalšího potomka v žádném případě nepokoušeli. Život vévodkyně byl ohrožen. Byla velice křehká, slabá a možná, dodávali decentně, i moc stará. Vévoda se prostě bude muset smířit se skutečností, že vévodství nebude už nadále patřit rodině Bassetů.

Ale vévodkyně, bůh jí žehnej, si uvědomovala svou životní roli. Po šestiměsíčním regeneračním období otevřela spojovací dveře mezi oběma ložnicemi a vévoda započal další úsilí o zplození syna.

Za pět měsíců sdělila vévodkyně vévodovi, že čeká dítě. Jeho okamžitou euforii poněkud kalilo neochvějné rozhodnutí, že nic zhola nic její těhotenství nepřekazí. Od okamžiku, kdy vévodkyně zjistila, že se nedostavil její měsíční cyklus, byla upoutaná na lůžko. Každý den za ní chodil doktor a v polovině těhotenství najal vévoda vysoce váženého lékaře z Londýna a platil mu královský honorář, aby opustil svou praxi a přechodně se ubytoval v clyvedonském zámku.

Tentokrát vévoda nepromešká příležitost. Bude mít syna a vévodství zůstane v rukou Bassetů.

Poněvadž vévodkyni začaly sužovat bolesti o měsíc dříve, podepřeli jí boky polštářem. Zemská přitažlivost by mohla udržet dítě uvnitř, vysvětloval doktor Stubbs. Vévoda to považoval za správný argument, a jakmile se lékař uložil večer ke spánku, vsunul pod manželku další polštář, čímž ji zvedl do dvacetistupňového úhlu. Zůstala tak měsíc.

A pak konečně nastal okamžik pravdy. Sloužící se modlili za vévodu, který tolik prahl po dědici, a několik si jich vzpomnělo i na vévodkyni, která, jak jí břicho rostlo, byla stále slabší a křehčí. Přesto se snažili příliš nedoufat, koneckonců vévodkyně už donosila a pohřbila dvě nemluvňata. A i když se jí podaří v pořádku porodit, může to být, nedej bože, i dívka.

Když výkřiky vévodkyně zesílily a staly se častějšími, vedral se vévoda do komnaty i přes protesty lékaře, porodní báby a její pomocnice. Byla to krvavá podívaná, ale vévoda se rozhodl nepromeškat okamžik, kdy se ukáže pohlaví dítěte.

Objevila se hlavička, pak ramínka. Zatímco se vévodkyně namáhala a tlačila, všichni se naklonili dopředu. A pak…

A pak vévoda poznal, že bůh se na Bassety stále usmívá. Nechal porodní bábě minutu na umytí novorozence, potom vzal chlapečka do náruče a vpochodoval do sálu, aby se jím pochlubil.

„Mám syna!“ zahřměl. „Dokonalého, malého syna!“

A zatímco sloužící výskali a prolévali slzy úlevy, vévoda se zadíval na maličkého hraběte a pronesl: Jsi dokonalý. Jsi Basset. Jsi můj.“

Vévoda chtěl vzít hocha ven, aby každému ukázal, že konečně zplodil zdravého chlapečka, ale dubnový vzduch byl ještě chladný, takže nakonec dovolil porodní bábě, aby dítě odnesla zpátky k matce. Potom nasedl na jednoho ze svých prvotřídních valachů a jel oslavovat, aby tak vykřičel své štěstí všem, kdo budou ochotní naslouchat.

Vévodkyně, která od porodu neustále krvácela, zatím upadla do bezvědomí a nakonec tiše zesnula.

Vévoda manželku oplakal. Skutečně po ní truchlil. Samozřejmě že ji nemiloval a ani ona ho nemilovala, ale pojilo je zvláštní přátelství. Vévoda nečekal od manželství nic víc než syna a dědice, a pokud šlo o to, projevila se jeho manželka jako vzorná choť. Každý týden, bez ohledu na počasí, nechal u podstavce jejího náhrobku pokládat čerstvé květiny a její portrét přestěhoval ze salonku do síně, kde mu přidělil čestné místo nad schodištěm. Potom se pustil do synovy výchovy.

První rok toho nemohl moc dělat. Dítě bylo ještě malé na přednášky týkající se řízení země a zodpovědnosti. Vévoda ho tedy nechal v péči chůvy a odjel do Londýna.

Tam jeho život plynul stejně jako předtím, než byl požehnán otcovstvím, až na to, že nutil každého dokonce i krále aby si prohlédl synův obrázek, který nechal namalovat krátce po jeho narození.

Čas od času navštívil Clyvedon a o Simonových druhých narozeninách se vrátil nadobro, připravený převzít chlapcovu výchovu. Koupil mu poníka, vybral malou pušku pro budoucí hony na lišku a najal soukromé učitele snad pro každý předmět, jaký lidé znali.

„Na tohle všechno je ještě moc malý!“ bránila hocha chůva Hopkinsová.

„Nesmysl,“ odpověděl Hastings blahosklonně. „Samozřejmě nečekám, že si všechno osvojí okamžitě, ale nikdy není brzy začít s výchovou vévody.“

„Není vévoda,“ namítla chůva.

„Bude.“ Hastings se k ní obrátil zády a sklonil se k synkovi, který si na podlaze stavěl asymetrický hrad z kostek. Vévoda nebyl v Clyvedonu několik měsíců, a tak ho potěšilo, jak Simon roste. Byl to statný, zdravý chlapec, s lesklými hnědými vlasy a průzračně modrýma očima.

„Co to stavíš, synu?“

Simon se…