Vévoda a já

13. kapitola

Koná se svatba vévody z Hastingsu a slečny Bridgertonové! Naše autorka musí využít této příležitosti, aby vám, drazí čtenáři, připomněla, že naše rubrika nadcházející svatbu předpovídala. Naší pozornosti neuniklo, že jakmile naše noviny oznámí nový klíčící vztah mezi svobodnými gentlemany a neprovdanými dámami, mění se šance sázek v pánských klubech během hodin, a to vždy ve prospěch svatby.

Přestože naši autorku nepustili k Bílé kočce, má důvod domnívat se, že oficiální pravděpodobnost sňatku vévody a slečny Bridgertonové byla dvě ku jedné.

SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 21. KVĚTNA 1813

Zbytek týdne se spěšně překulil. Daphne Simona neviděla několik dní. Kdyby jí Anthony neřekl, že byl v Hastingsově domě dojednat podrobnosti manželské smlouvy, snad by si dokonce myslela, že odjel z města.

Simon k Anthonymu překvapení nepřijal ani penny Daphnina věna. Nakonec se oba muži dohodli, že Anthony investuje peníze, které otec uložil stranou na Daphnino věno, do zvláštní nemovitosti, kterou bude spravovat. Fakticky však bude patřit Daphne a bude s ní moct nakládat, jak uzná za vhodné.

„Později to můžeš přenechat svým dětem,“ navrhl Anthony.

Daphne se jen usmála. Jinak by se musela rozbrečet.

Za několik dní odpoledne navštívil Simon dům Bridgertonů. Bylo to dva dny před svatbou.

Poté, co Humboldt ohlásil jeho příjezd, čekala Daphne v přijímacím salonu. Upjatě seděla na kraji damaškové pohovky, záda rovná a dlaně sepnuté v klíně. Byla si jistá, že vypadá jako skutečný model té nejvznešenější anglické lady. Přitom se cítila jako uzlíček nervů.

Sklouzla pohledem ke svým dlaním, do nichž zarývala nehty v půlkruhových vroubcích.

Zmocnilo se jí nepatřičné nutkání se rozesmát. Nikdy dřív se při pohledu na Simona necítila nervózní. Možná to vlastně byla ta nejpozoruhodnější stránka jejich přátelství. I když ho přistihla, jak na ni zírá doutnajícím pohledem, a byla si jistá, že její oči zrcadlí stejnou touhu, cítila se s ním naprosto uvolněně. Ano, její žaludek sebou sice házel a pokožka ji brněla, ale byly to příznaky touhy, ne znepokojení. Simon byl v první řadě její přítel a Daphne se v jeho blízkosti cítila přirozeně a šťastně.

Byla přesvědčená, že najdou cestu zpátky k onomu pocitu pohodlí a přátelství, ale po scéně v Regenťs Parku se bála, že k tomu dojde spíš později než dřív.

„Dobrý den, Daphne.“

Simonova úžasná postava se objevila ve dveřích. No, možná zas nebyla tak úžasná jako obvykle. Jeho oči stále jevily známky fialových modřin a pohmožděnina na bradě začala získávat působivý zelený nádech. Přesto to bylo lepší než kulka v srdci.

„Simone,“ pousmála se Daphne. „Ráda tě vidím. Co tě sem přivádí?“

Vrhl po ní zjevně překvapený pohled. „Copak nejsme zasnoubeni?“

Zčervenala. „Ano, samozřejmě.“

„Měl jsem dojem, že by muži měli své snoubenky navštěvovat.“ Posadil se naproti ní. „Nezmínila se lady Whistledownová o něčem v tom smyslu?“

„Neřekla bych,“ zavrtěla Daphne hlavou, „ale moje matka určitě.“

Oba se usmáli a Daphne si na okamžik pomyslela, že všechno bude zase dobré. Jakmile ale úsměvy pohasly, opět se sneslo rozpačité ticho.

„Co tvoje oči?“ zeptala se posléze. „Už nejsou tak nateklé.“

„Myslíš?“ Simon se natočil, aby se podíval do velkého zrcadla s pozlaceným rámem. „Spíš mám pocit, že získávají působivý modrý odstín.“

„Fialový.“

Mírně se předklonil. „Tak tedy fialový, ale podle mě je to dost sporné.“

„Bolí to?“

Ponuře se usmál. „Jen, když mě do nich někdo šťouchne.“

„Pak se toho radši vyvaruju,“ zamumlala a její rty sebou zrádně zaškubaly. „Bude to nepochybně těžké, ale ovládnu se.“

„Ano,“ prohodil s naprosto kamennou tváří, „často mi tvrdili, že nutím ženy k touze dloubnout mě do oka.“

Daphne se s úlevou usmála. Pokud spolu dokážou žertovat o takových věcech, jistě se všechno vrátí zpátky do vyjetých kolejí.

Simon si odkašlal. „Vlastně jsem za tebou přišel z určitého důvodu.“

Daphne se na něj s očekáváním zadívala.

Podal jí malou krabičku. „Tohle je pro tebe.“

Se zatajeným dechem sáhla po malé, sametem potažené krabičce. „Vážně?“

„Myslím, že etika vyžaduje snubní prstýnky,“ odvětil tiše.

„Ach, máš pravdu. Neuvědomila jsem si…“

„Že je to snubní prstýnek? Co sis myslela?“

„Nemyslela jsem,“ přiznala zaraženě. Ještě nikdy jí nedal dárek. To gesto ji natolik překvapilo, že úplně zapomněla, že jí dluží zásnubní prstýnek.

Dluží. To slovo se jí vůbec nelíbilo a nenáviděla se za to, že ji vůbec napadlo. Ale byla přesvědčená, že právě na to Simon při výběru prstýnku myslel. To ji sklíčilo. Přesto se donutila k úsměvu. „Je to rodinný šperk?“

Ne!“ ohradil se pobouřeně, až zamrkala.

„Hmm.“

Rozhostilo se další rozpačité ticho.

Odkašlal si. „Myslel jsem, že bys třeba ráda měla něco vlastního. Všechny šperky Hastingsů patřily někomu jinému. Tenhle jsem ale vybral jen pro tebe.“

Daphne napadlo, že je zázrak, že se tu na místě nerozpustila. „To je tak milé,“ zašeptala a jen stěží se jí podařilo potlačit sentimentální popotáhnutí.

Simon se zavrtěl na židli, což ji nepřekvapilo. Muži nesnášeli, když je někdo nazýval milými.

„Nechceš to otevřít?“ nadhodil.

„Ach ano, ovšem.“ Daphne se vytrhla ze sentimentálního rozpoložení a mírně potřásla hlavou. Lesklýma očima zírala na krabičku. Pak několikrát zamrkala, aby viděla jasněji, a opatrně krabičku otevřela. Nedokázala vydechnout víc než: „Ach můj bože.“

Uvnitř ležel nádherný kroužek z bílého zlata, zdobený velkým smaragdem broušeným do zašpičatělého oválu, po obou stranách doplněný jedním, dokonalým diamantem. Byl to nejkrásnější šperk, jaký kdy viděla, skvostný, elegantní, očividně vzácný, ale ne příliš okázalý.

„Je nádherný,“ zašeptala. „Moc se mi líbí.“

„Opravdu?“ Simon si stáhl rukavici, naklonil se k Daphne a vytáhl prstýnek z krabičky. Je tvůj. Ty ho budeš nosit, a proto by měl vyjadřovat tvůj vkus, ne můj.“

Daphne se mírně zachvěl hlas: „Pak je vidět, že se naše vkusy shodují.“

Simon se s úlevou nadechl a zvedl její ruku. Až do téhle chvíle si neuvědomil, jak moc mu záleží, …