Vévoda a já

3. kapitola

K naší autorce se doneslo, že Nigel Berbrooke byl viděn v Moretonově klenotnictví, jak kupuje prsten s diamantem. Že by se na scéně už brzy objevila nová paní Berbrooková?

SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHLSTLEDOWNOVÉ, 28. DUBNA 1813

Ten večírek, usoudila Daphne, zjevně nemohl dopadnout hůř. Nejdřív byla donucena strávit večer v nejtmavším koutě tanečního sálu (což nebylo tak snadné, poněvadž lady Danburyová si očividně potrpěla na dobré osvětlení), a když se snažila uniknout, podařilo se jí podrazit nohu Philipě Featheringtonové. Ta, jelikož nikdy nebyla nejtišší dívkou v místnosti, vykřikla: „Daphne Bridgertonová! Nezranila jste se?“ To nejspíš přitáhlo Nigelovu pozornost, protože chvatně zvedl hlavu jako vyplašený pták a okamžitě vyrazil na druhou stranu tanečního sálu. Daphne doufala, vlastně se modlila, že mu uteče a uchýlí se do dámského salonku, ale Nigel ji dostihl a začal jí naříkavě vyznávat lásku.

Už tak to bylo dost trapné a teď se navíc ukázalo, že svědkem celé záležitosti se stal úžasně pohledný a znepokojivě sebejistý cizinec. A co hůř, smál se!

Zatímco se bavil na její účet, vrhla po něm planoucí pohled. Ještě nikdy ho neviděla, takže musel být v Londýně nový. Její matka se postarala, aby dceru představila všem žádoucím mužům, nebo o ní aspoň všichni takoví věděli. Samozřejmě, tenhle mohl být ženatý, a tudíž by se neobjevil na Violetinu seznamu potenciálních obětí, ale Daphne instinktivně cítila, že nemůže být dlouho v Londýně, aniž by si o tom nešeptalo celé město.

Měl naprosto dokonalý obličej. Trvalo pouhý okamžik, než si uvědomila, že by zahanbil všechny Michelangelovy sochy. Jeho zvláštní pronikavé oči byly tak modré, že téměř žhnuly. Měl husté tmavé vlasy a byl vysoký stejně jako její bratři, což bylo poměrně neobvyklé.

Takový muž, pomyslela si Daphne jízlivě, by od nich jistě odloudil houf štěbetajících mladých dam jednou provždy.

Netušila, proč ji to tak podráždilo. Možná věděla, že někdo takový by se nikdy nezajímal o ženu, jako je ona. Snad se, sedící na podlaze v jeho okázalé přítomnosti, cítila jako ta nejobyčejnější cuchta. Nebo to bylo prostě tím, že tam stál a smál se, jako by byla nějaká cirkusová atrakce.

Ať už ale byly důvody jakékoli, zvedla se v ní netypická nevrlost, když zachmuřeně stáhla obočí a zeptala se: „Kdo jste?“

Simon nevěděl, proč na její otázku neodpověděl přímo, ale nějaký šotek uvnitř něj ho přiměl k odpovědi: „Chystal jsem se vás zachránit, ale je vidět, že moje služby nepotřebujete.“

„Hmm,“ zabručela dívka, jako by ji to trochu uklidnilo. Sevřela rty a zatímco přemýšlela, co říct, mírně je zkřivila. „Pak vám nejspíš musím poděkovat. Jen škoda, že jste se neobjevil o vteřinu dřív. Byla bych radši, kdybych ho nemusela udeřit.“

Simon sklouzl pohledem k muži na podlaze, kterému na bradě tmavla modřina a sténal: „Laffy, ach Laffy. Miluju vás, Laffy.“

Jste Laffy, předpokládám?“ utrousil Simon a znovu se na dívku zadíval. Byla vlastně docela přitažlivá a její výstřih mu připadal z tohoto úhlu až neslušně hluboký.

Zamračila se na něj. Bylo jasné, že neocenila jeho snahu o jemný humor a také si očividně neuvědomila, že jeho pohled spočinul na zcela jiných partiích jejího těla, než byl obličej. „Co s ním uděláme?“ zeptala se.

„My?“ nechápal Simon.

Vrásky na jejím čele se prohloubily. „Říkal jste, že jste mě chtěl zachránit, ne?“

„To ano.“ Simon si založil ruce v bok a posoudil vzniklou situaci. „Mám ho vyvléct na ulici?“

„Samozřejmě že ne!“ vykřikla. „Proboha, vždyť venku pořád ještě prší!“

„Moje drahá slečno Laffy,“ poznamenal Simon, aniž by se nějak zajímal o blahosklonný tón vlastního hlasu, „nemyslíte, že vaše starost je trochu nemístná? Ten chlap se vás pokusil napadnout.“

„Nesnažil se mě napadnout,“ bránila ho. Jen… jen… Tak dobře, snažil se mě napadnout. Ale nikdy by mi doopravdy neublížil.“

Simon nadzvedl obočí. Jen si tím znovu potvrdil, že ženy jsou dost rozporuplná stvoření. Jste si tím jistá?“

Všiml si, jak opatrně volila slova. „Nigel by mi neudělal nic zlého,“ řekla pomalu. Jen mylně odhadl situaci.“

„Pak jste mnohem velkorysejší než já,“ utrousil Simon.

Dívka si znovu povzdechla. Ten tichý a udýchaný zvuk projel celým Simonovým tělem. „Nigel není zlý,“ prohlásila s tichou důstojností. Jen není vždycky nejbystřejší, a tak možná mou vlídnost omylem pokládal za něco víc.“

Simon k ní pocítil zvláštní obdiv. Většina žen, které znal, by se chovala hystericky, ale ona ať už byla kdokoli měla situaci pevně v rukou a právě teď dávala najevo překvapující šlechetnost. To že vůbec pomyslela na Nigelovu obranu, bylo zcela nad jeho chápání.

Vstala a oprášila si ruce o zelenou hedvábnou sukni. Vlasy měla vyčesané tak, že jí jeden silný pramen spadal přes rameno a svůdně se jí stáčel na prsou. Simon věděl, že by jí měl naslouchat žvatlala, jak to ženy obvykle dělávaly ale nemohl od toho tmavého pramene vlasů odtrhnout oči. Táhl se jako hedvábná stuha kolem jejího labutího krku a Simon pocítil silné nutkání přistoupit k ní a přejet po něm svými rty.

Nikdy neflirtoval s nevinnými dívkami, ale svět už ho ocejchoval nálepkou flamendra. Čemu by to tedy mohlo uškodit? Nechystal se ji přece znásilnit. Jen polibek. Jediný malý polibek.

Bylo to lákavé, rozkošné, nesnesitelně svůdné.

„Pane!“

Velmi zdráhavě zvedl oči. Měla líbezný obličej, ale teď, když se mračila, jen těžko si dokázal představit, že by ji svedl.

„Poslouchal jste mě vůbec?“

„Samozřejmě,“ zalhal.

„Neposlouchal.“

„Ne,“ přiznal.

Z hloubi hrdla se jí vydral zvuk, který zněl spíš jako zavrčení. „Tak proč jste tvrdil, že ano?“

Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že to chcete slyšet.“

Fascinovaně pozoroval, jak se zhluboka nadechla a tiše si něco zamumlala. Nerozuměl sice slovům, ale pochyboval, že by se některé z nich dalo chápat jako lichotka. Konečně vyrovnaným hlasem prohlásila: Jestli mi nechcete pomoct, bude lepší, když okamžitě odejdete.“

Simon usoudil, že je na čase, aby se přestal chovat jako křupan. „Omlouvám se. Samozřejmě že vám pomůžu.…