Zlatovláska: Hra

IV. obraz

Před branou hradu z I. obrazu.

KRÁL (za scénou):

Šípy, luk! Sem! Luk a šípy!

Několik šípů přeletí jeviště. Za okamžik vchází KRÁL, v ruce luk, za králem se loudá PSÍK.

Tu máš, ptačí holoto!
Už je po ní, už je po ní,
už nebude na jabloni
otvírat si zobáček.
Už má ptáček dopípáno,
dozpíváno, dopískáno! –
Psíčku, pro ni! Alou pro ni!

PSÍČEK (si lehne):

Nedonesu! Sám si dojdi!
Pěnkavy nosit nebudu.

KRÁL:

I ty líná, stará psino!
Na co tě mám? Abys nosil,
abys čmuchal, abys prosil!
Dones, když pán poroučí!

PSÍČEK:

Nedonesu. Je mi stydno.
Všichni psi mnou pohrdají,
že já musím sloužit králi,
který ustavičně číhá
na vlaštovky, na pěnkavy,
na drozdy a mladé vrány.
Sloužím králi, který střílí
na mouchy a na motýly!
Vrr, haf! Pro tvé nesmysly
tebe lidi nenávidí,
já nemohu mezi psy.

KRÁL (usedne k PSÍČKOVI):

Už i ten psíček vyčítá,
už i ten psíček služebníček,
přítele nemám na zemi. –
Jediná duše nepochopí,
jaké mám, jaké trápení,
proč já střílím do jiřiček,
do pěnkavek, do motýlů. –
Od té doby, co já, psíčku,
snědl jsem tu černou rybu,
víš, tu čarodějnou rybu,
obživl mi celý svět.
Všechno šeptá, všechno mluví:
ve dne vrabci, v noci sůvy,
mluví myši, mluví kocour,
mluví v lese žežulička,
mluví ryby, mluví mloci,
mluví v skříni červotoči,
mluví hnízda, mluví úly,
mluví vážky na rákose,
mluví mladí brouci v rose,
mluví všechno, shora, zdůli,
v povětří, ve vodě, na zemi.

PSÍČEK:

Haf, haf! Cos chtěl, to teď máš.

KRÁL:

Svět je jeden otčenáš,
brebentí, mumlá, drmolí,
všechno si ke mně dovolí.
Každé to podsvinče malé –
co kvičí? Ono pomlouvá!
Pomlouvá! Mne! Svého krále!
Král je špatný! Král prý blázní!
Král se bojí mouchy na zdi!
Celý sad si čiřiká,
mravenec mravenci šeptá:
Král se chce zbavit Jiříka!
Jiřík je moudrý! A je vlídný,
Jiřík je vážen všemi lidmi,
mají ho ráda zvířata. –
Ale král – hanba hanboucí –
vždyť toho krále nemilují
hadi, ba ani pavouci!
– –
Takové řeči slyším všady.
Nikdo mě nemá v zemi rád.

PSÍČEK:

A bude tomu nejinak,
haf, dokavad se neobměkčíš
a nezmoudříš a nepolepšíš.

KRÁL:

Všichni mi, všichni křivdíte.

PSÍČEK:

Máš u mne vroubek, pane králi,
máš u nás mlíčko rozlité.
Týráš nás, týráš napořád.
Však až se bude vracet Jirka,
já sám ho půjdu varovat.

KRÁL:

Mám u vás mlíčko rozlité –
Já s Jiříkem že špatně smýšlím?
Všichni mi, všichni křivdíte!
Mám ho rád jako sebe sama.
Vidíš-li, psíčku? Tu je brána.
Zajdi se, zajdi podívat,
jakou já tam za tou branou
Jirkovi chystám uvítanou!
Zajdi tam, ať se přesvědčíš!

PSÍČEK:

Haf, haf! To jsem na to zvědav!

PSÍČEK zajde do brány, brána za ním zapadne. PSÍČEK žalostně štěkne a ticho. Pak se brána znovu pomalu otvírá.

KRÁL:

Přesvědčil se. Už to ví.
Už to ví a nepoví,
jakou já tam za tou branou
krásnou chystám uvítanou
šlechetnému Jirkovi. –
Cha – ten Jirka! Kdyby věděl,
až se vrátí domů z dálek,
co ho tu první přivítá:
katova sekera – a špalek.
Drzý psíček už to ví,
jenže to Jirk…