Šógun

Kniha pátá

52/

Když po dlouhé plavbě na galéře vpluli do ruchu ósackých vodních cest, Blackthorne znovu pocítil zdrcující tíhu tohoto města, tak jako když ho spatřil poprvé. Celé velké pruhy území byly zpustošené tajfunem a některé oblasti dosud zčernalé od ohně, ale ohromným rozměrům města to nic neubralo a hrad zůstal hlavní dominantou. Dokonce i odtud ze vzdálenosti dobrých tří mil mohl vidět kolosální rozměry vnější zdi i čnící hradby, a nad tím vším se zlověstně tyčil hradní palác.

„Kristepane,“ utrousil neklidně Vinck, jenž stál vedle něj na přídi. „To snad ani není možný, aby to bylo takhle velký. Amsterdam by vedle toho vypadal jako mušinec.“

„Máš pravdu. Ta vichřice sice město poškodila, ale ne zas tak zle. A hradu nemůže nic ublížit.“

Tajfun se přihnal přede dvěma týdny od jihozápadu. Varování přišlo s dostatečným předstihem, nebe se zatahovalo, přišel déšť a první poryvy větru. Pospíšili si s galérou do bezpečného přístavu, aby tam vichřici přečkali, a setrvali v něm pět dnů. Blackthorne ještě nikdy nezažil tak silnou a zběsilou vichřici, volný oceán za přístavem bičovala s takovou silou, až zbělel pěnou.

„Kristepane,“ opakoval Vinck. „Kéž bychom byli konečně doma. Už jsme tam mohli dorazit tak před rokem.“

Blackthorne vzal Vincka z Jokohamy s sebou. Ostatní poslal zpátky do Eda a Erasmus nechal bezpečně zakotvený a střežený pod Nagovým dohledem. Posádka byla šťastná, že se může vrátit – stejně jako byl šťastný on, když měl posledního z nich z očí. Té noci se zase přeli a nejostřejší hádka vypukla kvůli lodnímu stříbru. Peníze náležely společnosti, ne jemu. Jejím nejvyšším zástupcem a pokladníkem výpravy byl van Nekk, jenž měl nad penězi pravomoc spolu s kapitánem. Když je opakovaně přepočítali a zjistili, že chybí přesně tisíc mincí, van Nekk – podporován Janem Roperem – se začal hádat, jakou částku si Blacktkorne smí vzít s sebou, aby najal novou posádku.

„Chceš strašně moc, lodivode! Budeš jim muset nabídnout míň!“

„Ježíšikriste! Musíme zaplatit, ať to stojí co to stojí. Bez námořníků a dělostřelců se neobejdu.“ Praštil pěstí do stolu ve velké kajutě. „Jak jinak se máme dostat domů?“

Nakonec je přesvědčil a směl si vzít dost. Byl znechucen, že se dal takhle vyvést z míry jejich malicherností. Příštího dne je vypravil zpátky do Eda, desetinu pokladu mezi ně rozdělil jako dlužnou splátku, zbytek nechal pod stráží na lodi.

„Jak máme vědět, že to tu bude v bezpečí?“ mračil se Jan Roper.

„Tak tu zůstaň a hlídej si to sám!“

Avšak nikdo z nich na palubě nechtěl zůstat. Vinck souhlasil, že popluje s ním.

„Proč zrovna on, lodivode?“ zeptal se van Nekk.

„Protože je námořník a já budu potřebovat pomoc.“

Blackthorne byl rád, když mu zmizeli z dohledu. Jakmile byli na moři, začal Vincka přetvářet podle japonského vzoru. Vinck to bral se stoickým klidem, Blackthornovi věřil, strávil s ním na moři dost let na to, aby chápal, že ví, co dělá. „Lodivode, pro vás se budu koupat a mejt třeba denně, ale budu z toho zatraceně na větvi, jestli mám nosit podělanou noční košili!“

Neuplynulo ani deset dnů a Vinck šťastně komíhal olovnicí polonahý, přes břicho měl široký kožený pás, dýku zasunutou vzadu v pochvě. Jednu z Blackthornových pistolí měl bezpečně schovanou v čisté, i když rozedrané košili.

„Nemusíme chodit do toho hradu, že ne, lodivode?“

„Ne.“

„Ježíši – odtamtud bych se radši držel zpátky.“

Byl jasný den, vysoké slunce se odráželo od klidné hladiny. Veslaři byli stále ukáznění a měli dost sil.

„Vincku – tamhle se odehrálo to přepadení!“

„Panebože – podívejte se na ty mělčiny!“

Blackthorne už Vinckovi vyprávěl o onom krkolomném útěku, o signálních ohních na hradbách, hromadách mrtvol na břehu, o tom, jak se k němu hrozivě blížila nepřátelská fregata.

„Á, Andžin-san.“ Jabu se k nim připojil. „Dobré, že?“ Ukázal směrem ke zkáze na pobřeží.

„Špatné, Jabu-sama.“

„Jsou to přece nepřátelé, ne?“

„Lidé nejsou nepřátelé. Jenom Išido a samurajové nepřátelé.“

„Hrad znamená nepřátele,“ odpověděl Jabu. Byl na něm vidět neklid, jenž se na lodi zmocňoval všech. „Tady je všechno nepřátelské.“

Blackthorne pozoroval, jak Jabu došel na příď. Vítr muži odhrnoval kimono z houževnatého těla.

Vinck ztišil hlas. „Nejradši bych toho neřáda oddělal, lodivode.“

„Ano. Neboj se, já jsem na starého Pieterzoona taky nezapomněl.“

„Já teda určitě ne, Bůh je mi soudcem! Zaráží mě, když mluvíte tou jejich řečí. Co říkal?“

„Jen pár zdvořilostí.“

„Co vůbec máme v plánu?“

„Zakotvíme a počkáme. On půjde na den dva na břeh a my schováme hlavy a budeme čekat. Toranaga sice říkal, že odeslal zprávy, abychom dostali potřebný bezpečný doprovod, ale stejně se nebudeme ukazovat a zůstaneme na palubě.“ Blackthorne bedlivě pozoroval pohyb lodí v okolních vodách, zda odněkud nehrozí nebezpečí, ale nic nezjistil. Přesto řekl Vinckovi: „Začni radši měřit hloubku, pro každý případ!“

„Jo!“

Jabu chvilku sledoval, jak Vinck komíhá olovnicí, pak kráčel zpět k Blackthornovi. „Andžin-san, možná byste měl s galérou pokračovat do Nagasaki. Nečekat. Co myslíte?“

„Tak dobrá,“ souhlasil Blackthorne. Neskočil mu na tu návnadu.

Jabu se rozesmál. „Vy se mi líbíte, Andžin-san! Ale nezlobte se, sám byste brzy zahynul. Nagasaki je pro vás velmi zlé.“

„Ósaka zlá – všude je to zlé!“

„Karma.“ Jabu se znovu usmál. Blackthorne předstíral, že se tím vtipem také baví.

Podobná rozmluva se mezi nimi odehrávala během plavby mnohokrát. Blackthorne se o Jabuovi mnohé naučil. Nenáviděl ho teď ještě víc a věřil mu ještě míň. Ale také si ho více vážil a uvědomil si, že jejich karmy jsou navzájem skutečně propletené.

„Jabu-san má pravdu, Andžin-san,“ řekl mu nedávno Uraga. „On vás v Nagasaki muže ochránit, já ne.“

„Kvůli vašemu strýci, knížeti Harimovi?“

„Jistě. Možná, že strýc už mě prohlásil za psance. Je křesťan – i když já si myslím, že jenom rýžový křesťan.“

„Co to znamená?“

„Nagasaki je jeho léno. Je tam velký přístav na kjúšském pobřeží, ale ne zas nejlepší. Takže je mu hned jasné, odkud vítr vane, že? S…