Panský dům 3

12.32

Brian Kwok křičel a byl hrůzou bez sebe. Věděl, že je ve vězení a v pekle a že to trvá věčnost. Šílený svět, který ho obklopoval a oslepoval, byl krvavě rudý, stěny, podlaha, strop, všechno barvy krve, žádné dveře, žádná okna, podlaha zalitá krví a přitom všechno pokroucené a převrácené, jako by ležel na stropě, celé tělo v mukách a zoufale se snažil dostat zpátky do normálního světa, ale zatím jen pokaždé znovu spadl do svých zvratků, načež se propadl do černé tmy, z které se smály pulzující hlasy a topily jeho přítele, topily Roberta, který prosil ďábly, aby pro lásku Boží přestali, pak znovu oslepující krvavé světlo, záplava krve nad ním, která neodtékala, zoufalý boj dostat se dolů k židlím a stolu stojícím v té krvavé louži, ale pokaždé pád a všechno stále převrácené jako v šíleném, šíleném ďábelském bludišti…

Krvavé světlo a tma a smích a zápach a znovu krev, pořád dokola a dokola…

Věděl, že začal naříkat už dávno, prosil je, aby přestali, aby ho pustili, přísahal, že udělá cokoli, jen když ho nechají jít, že on není ten, koho hledají, že nepatří do pekla… Je to omyl, omyl, ne, není to omyl, já byl nepřítel, kdo byl nepřítel, jaký nepřítel? Och, prosím, ať se svět postaví zase na nohy, ať si můžu lehnout tam, kam bych měl, tam dolů, kde, ach Ježíši Kriste, Roberte, Kristepane, pomozte, pomóóóc…

„V pořádku, Briane. Jsem tady. Dám všechno do pořádku. Opravdu. Dám všechno do pořádku!“ Slyšel, jak soucitná slova přehlušila ďábelský smích. Krev zmizela. Cítil přítelovu chladnou ruku, chladnou a jemnou a sevřel ji, vyděšený, že to je jen další sen ve snu jiného snu, ach Bože, neopouštěj mě, Roberte…

Och Ježíši, to není možné! Nevěřím svým očím! Strop je na svém místě a já ležím tady, na posteli, kde mám ležet a pokoj je matně osvětlený, ale příjemný, všechno je čisté, květiny, zatažené rolety, ale květiny s vodou ve váze a já na správné straně pokoje. Ležím správně. „Ach Bože, Roberte…“

„Nazdar, kamaráde,“ řekl Robert Armstrong vlídně.

„Ach Bože, Roberte, díky, děkuju ti, ležím na správné straně, díky, díky…“

Těžko se mu mluvilo a cítil se slabý, jeho síla byla pryč, ale bylo úžasné být tam, pryč z toho pekla, tvář jeho přítele v mlze, ale skutečná. A kouřím, vážně kouřím? Ach, ano. Ano, vzpomínám si, že mi Robert nechal balíček cigaret a ti ďábli přišli, našli je a odnesli… díky Bohu za ten kouř… Kdy to bylo, minulý měsíc, minulý týden, kdy? Vzpomínám si, ano, Robert se pak vrátil a nechal mě zakouřit si, bylo to minulý měsíc? „Och, chutná to výborně, výborně a ten klid, už žádné noční můry, Roberte, žádná krev, strop čistý, už neležím nahoře, ale tady dole, už nejsem v pekle, děkuju ti, děkuju…“

„Už budu muset jít.“

„Proboha, nechoď, mohli by se vrátit, nechoď, posaď se, prosím, zůstaň. Podívej, můžeme si povídat, to jsi chtěl, povídat… nechoď pryč. Prosím, povídej…“

„Dobře, starý kamaráde, tak si budeme povídat. Když si budeme povídat, nepůjdu pryč. Co bys mi chtěl říct? Rozhodně zůstanu, jestli mi chceš něco říct. Můžeš vyprávět o Ning-toku a o svém otci. Nevrátil ses, abys ho viděl?“

„Ach, ano, jednou jsem se na něj byl podívat, ano, těsně předtím než zemřel, mí přátelé mi pomohli, pomohli mi a stihli jsme to za den, přátelé mi pomohli… to, to bylo dávno…“

„Ian byl s tebou?“

„Ian? Ne, to… to byl Ian? Nemůžu si vzpomenout… Ian, taj-pan? Někdo se mnou jel. Nebyl jsi to ty, Roberte? Ach, nebyl jsi se mnou v Ning-toku? Ne, to jsi nebyl ty ani Ian, to byl John Chancellor z Ottawy. Taky nenávidí Sověty, Roberte, vidí v nich velkého nepřítele. Už ve škole a ďábel Čankajšek a jeho zabijáci Fong-fong a… ach, jsem tak unavený a tak rád, že tě vidím…“

„Řekni mi o Fong-fongovi.“

„Jo ten. Byl to špatný člověk, Roberte, on a jeho skupinka špionů byli proti nám, proti ČLR, byli pro Čankajška. Teď už si vzpomínám, jak jsem četl… Co jsi se mě ptal?“

„To ten zatracený Grant, viď?“

„Ano, to bylo ono, málem jsem omdlel, že on ví, že já jsem… co jsem to jen… ale podařilo se mi okamžitě Fong-fonga zarazit… Ach, ano.“

„Komu jsi o tom řekl?“

„Cu-janovi. Pošeptal jsem to Cu-janovi. Ten je teď zpátky v Pekingu… Och, byl moc vysoko, i když nevěděl, kdo já doopravdy jsem, Roberte, já byl moc utajený… Ano, pak jsem byl ve škole, kam mě poslal můj otec, když zavraždili starého Šchina… ti surovci přišli a zbičovali ho k smrti na vesnickém náměstí, protože byl jeden z nás, jeden z lidí vůdce Maa, a v Hongkongu jsem bydlel se… se strýčkem… chodil jsem do školy… a on mě taky školil, v noci… můžu už spát?“

„Kdo byl tvůj strýc, Kar-šuen, a kde žil?“

„Už si… už si nevzpomínám…“

„V tom případě už musím jít. Příští týden zase přij–“

„Ne, počkej, Roberte, počkej, byl to Wu Ca-fing, ve… ve Čtvrté ulici v Aberdeenu… číslo osm, šťastné číslo 8, páté podlaží. Vidíš, vzpomněl jsem si! Nechoď!“

„Výborně, kamaráde. Výborně. Chodil jsi dlouho do školy v Hongkongu?“ Robert Armstrong mluvil jemně a vlídně a srdce ho bolelo pro člověka, který býval jeho přítelem. Překvapilo ho, že se Brian dal tak snadno a tak rychle zlomit.

Klientova duše byla teď úplně otevřená, mohl si s ní dělat, co chtěl. Udržoval pohled na tělesné schránce muže, který ležel na posteli, povzbuzoval ho, aby vzpomínal, aby ostatní, kteří poslouchali ve skrytu, mohli zaznamenat všechna fakta, čísla, jména a místa, aby mohli objasnit pravdy a polopravdy, jejichž tok se zastaví, až Brian Kar-šun Kwok bude úplně vyždímaný. O sobě věděl, že bude dál střídavě kamarádský anebo nahněvaný, že bude vyhrožovat odchodem anebo proklínat žalářníka a zahánět ho, bude-li to zapotřebí. Crosse a Sinders monitorovali tento hloubkový výslech a on byl stejný nástroj jako Brian Kwok, jehož nadání a inteligence využili jiní pro své vlastní cíle. Jeho úkolem bylo dělat prostředníka, udržet klienta ve sdílné náladě, zasáhnout, když by mluvil z cesty, být jeho jediným přítelem v absurdním světě, jediným, kterému se dalo věřit – takovým, jakým byl John Chancellor z Ottawy. Kdo to je? Jak do toho zapadá? Zatím to ještě nevím.

Teď můžeme zjistit všech…