Panský dům 3

18.15

Suslev byl nepohodlně shrbený na předním sedadle malého auta, které patřilo Ernie Clinkerovi a šplhalo se do kopce. Všechna okna byla zamlžená, déšť stále sílil. Bláto a kameny, které spláchl z prudkých úbočí, činily povrch silnice nebezpečným. Už viděli dvě menší bouračky.

„Psa by nevyhnal, možná bys měl přespat u mne, kámo,“ řekl Clinker a jen s námahou řídil dál.

„Ne, dnes ne,“ řekl Suslev podrážděně. „Už jsem ti říkal, že dnes mám volný poslední večer a slíbil jsem ho Ginny.“ Od té doby, co na loď vpadla policie, byl Suslev rozpálený doběla a jeho vztek rostl, protože se bál – bál se, co ho čeká ráno na policejní stanici, bál se trestu za poškozenou radiostanici, bál se, že Ústředí nelibě ponese ztrátu Voranského, bál se, že bude vykázán z Hongkongu, že ztráta té jedné dálnopisné zprávy bude mít nepředvídatelné následky, byl nervózní z Metkinovy aféry, z příjezdu Koronského a chystaného únosu Dunrosse. Příliš mnoho věcí se na tomto zájezdu nevyvedlo, přemýšlel a mrazilo ho – byl příliš dlouho v téhle hře, než aby si dělal iluze. Ani telefonní rozhovor s Crossem během pátého závodu ho neuklidnil.

„Nedělej si starosti, jde o běžnou rutinu, Gregore. Jen pár otázek ohledně Voranského, Metkina a podobně,“ řekl Crosse změněným hlasem.

„Kristos, co znamená ‚a podobně‘?“

„Nevím, nařídil to Sinders, ne já.“

„Měl bys mě radši krýt, Rogere.“

„Kryju tě. Podívej, ten nápad s tím únosem, to není dobré.“

„Máme to připravit, tak Arthurovi laskavě se vším pomůžeš, ano? Pokud se ti nepodaří zdržet můj odjezd, provedeme to, protože je to rozkaz.“

„Já jsem proti. Tohle je můj rajon a já–“

„Ústředí je pro a my poslechneme příkaz!“ Suslev měl chuť říct Rogeru Crossovi, ať drží hubu, ale měl se na pozoru, aby neurazil jejich nejcennějšího agenta v Asii. „Můžeme se dnes večer sejít?“

„Ne, ale já ti zavolám. Co takhle ve čtyřce? V půl jedenácté?“ Čtyřka bylo kódové slovo pro Sinclair Towers č. 32. Půl jedenácté znamenalo půl desáté.

„Je to rozumné?“

Odpovědí mu byl suchý, povýšený smích. „Velmi rozumné. Myslíš, že ti blázni přijdou ještě jednou? Ovšemže je to rozumné. Ručím za to!“

„Dobře. Arthur tam bude. Musíme si domluvit solidní plán.“

A já musím dostat ty složky – nebo Dunrosse – než odjedu. Buď jedno nebo druhé. Je to má jediná ochrana před Ústředím.

Bartlett a Casey vystoupili před Hiltonem z limuzíny Struanů a indický vrátný v nádherné livreji, s turbanem na hlavě, jim podržel nad hlavami deštník, i když to bylo zbytečné, protože široká střecha je chránila před proudy vody.

„Budu tady, pane, kdybyste mě potřeboval,“ řekl šofér Lim.

„Výborně. Díky,“ odpověděl Bartlett. Vyšli po schodech do přízemí a zdviží vyjeli do hotelové haly.

„Jsi nějaká tichá, Casey,“ řekl. Celou cestu ze závodiště skoro nepromluvili, oba pohrouženi do vlastních myšlenek.

„Ty taky, Linku, myslela jsem, že si nechceš povídat. Vypadal jsi tak odtažitě.“ Zkusmo se usmála. „Možná to bylo z toho všeho vzruchu.“

„Byl to bezvadný den.“

„Myslíš, že to taj-pan zvládne? Že převezme síť prodejen?“

„V pondělí se to ukáže.“ Bartlett šel k recepci. „Pan Banastasio, prosím?“

Pohledný Eurasijec ve funkci šéfa recepce řekl: „Okamžik, prosím. Ach ano, znovu změnil pokoj. Teď je v čísle 832.“ Přistrčil mu místní telefon a Bartlett vytočil číslo.

„Ano?“

„Vincenzo? Tady Link, jsem dole.“

„Ahoj, Linku, jsem rád, že tě slyším. Casey je s tebou?“

„Ovšem.“

„Chcete zaskočit?“

„Už jsme na cestě.“ Bartlett šel zpátky pro Casey.

„Víš určitě, že chce, abych u toho byla?“

„Ptal se na tebe.“ Bartlett šel napřed ke zdvižím a přemýšlel o Orlandě a o jejich schůzce ještě ten večer, a jestli by se měl Dunrosse zeptat, může-li ji vzít s sebou, myslel na Biltzmanna a Gornta a výlet do Tajpeje. Ksakru, život je najednou složitý. „Bude to jen pár minut,“ řekl, „pak máme koktajly s taj-panem. Tenhle víkend bude zajímavý. A příští týden taky.“

„Večeříš dnes mimo?“

„Ano. Ale měli bychom spolu zítra posnídat. Seymour potřebuje usměrnit, a jelikož teď budu pár dní pryč, měli bychom si radši všechno ujasnit.“

Vedrali se do výtahu. Casey se obratně uhnula a šlápla podpatkem na nohu ženě, která se na ni tlačila. „Och, promiňte,“ řekla sladce, a pak zamumlala ‚Dew ne lo mo‘ tak, jak ji to odpoledne naučil Petr Marlowe. Dost hlasitě, aby to žena zaslechla. Všimla si, jak najednou zrudla a spěšně se vydrala ven v mezipatře a Casey pochopila, že vyhrála. Pobaveně se podívala na Bartletta, ale ten byl zamyšlený a díval se do prázdna, až ji napadlo, jak vážný je jeho problém. Orlanda?

V osmém patře vystoupili. Šla za Bartlettem po chodbě. „Víš, o co jde, Linku? Co Banastasio chce?“

„Prý nás chce jen pozdravit a trochu se pobavit.“ Bartlett stiskl tlačítko. Dveře se otevřely.

Banastasio byl hezký člověk s vlasy šedými jako ocel a velmi tmavýma očima. Srdečně je přivítal. „Nazdar, Casey, vidím, že jsi zhubla – vypadáš skvěle. Dáte si drink?“ Mávl ruku k baru, který byl bohatě zásobený. Casey si nalila martini, když předtím otevřela plechovku s pivem pro Bartletta. Byla zamyšlená. Petr Marlowe má pravdu. Taj-pan taky. Stejně jako Link. Záleží jen na mně, jak se rozhodnu. Ale kdy? Hodně brzy. Dnes, zítra? Určitě do úterního oběda. Je to úplně jasné a do té doby musím provést pár záškodnických akcí.

„Jak se máte?“ ptal se zrovna Banastasio.

„Dobře. A ty?“

„Prima.“ Banastasio upil kolu, pak se natáhl dopředu a zapnul malý magnetofon. Ozvala se změř hlasů, jaké je možno slyšet na rušném koktejlovém večírku.

„Síla zvyku, Linku, Casey. Dělám to, když si chci s někým nerušeně pohovořit,“ řekl Banastasio nevzrušeně.

Bartlett na něj zíral. „Myslíš, že to tu odposlouchávají?“

„Možná. Možná ne. Člověk nikdy neví, kdy ho někdo poslouchá, ne?“

Bartlett se rychle podíval na Casey, pak znovu na Banastasia. „O co ti jde, Vincenzo?“

Banastasio se usmál. „Jak se má Par-Con?“ zeptal se.

„Jako vždycky – skvěle,“ řekl Bartlett. „Stoupáme na ceně víc, než jsme čekali.“

„O sedm procent,“ dodala Casey a byla najednou ve střehu.

„Jdete se Stru…