Panský dům 2

14.45

Gornt seděl na burze vedle Josefa Sterna, svého makléře, a s potěšením sledoval velkou tabuli. V obrovské hale, plné hluku, zvonění telefonů, zpocených makléřů, čínských úředníků a obchodních zástupců, bylo horko a strašné vlhko. Jindy tu byl klid. Dnes ne. Každý byl napjatý a soustředěný. A nejistý. Většina mužů si sundala sako.

Gorntovy vlastní akci šly dolů o jeden bod, ale z toho si nic nedělal. Struani spadly o 3,50 a Ho-Pak byl na dně. Struani to mají spočítané, říkal si, všechno je načasované, útok začal. Bartlett nechal převést peníze do jeho švýcarské banky do hodiny, neuvedl přitom nic, co by ho nějak kompromitovalo – čistě převedl dva miliony z neznámého účtu na jeho. Sedm telefonních hovorů stačilo, aby vznikly pomluvy. Další hovor do Japonska potvrdil správnost údajů o splatnosti dluhů Struanů. Ano, říkal si, už to začalo.

Jeho pozornost se opět vrátila k Ho-Paku, kam makléř napsal další nabídky na koupi akcií. Nikdo se o ně zatím nezajímal.

Od okamžiku, kdy začal tajně prodávat pod cenou akcie Ho-Paku, což bylo v pondělí těsně před zavřením burzy ve tři hodiny – dávno před tím, než útok opravdu vypukl – měl už v kapse několik milionů. V pondělí se akcie prodávaly za 28,60 a teď, přes všechnu snahu Richarda Kwanga, spadly na 24,30 – největší pokles, jaký banka kdy zaznamenala od doby svého vzniku před jedenácti lety.

4,30 krát 500 000 dělá 2 150 000, říkal si Gornt blaženě, všechno v poctivé hongkongské měně, kdybych chtěl koupit všechno hned teď zpátky, což není tak špatné na osmačtyřicet hodin práce. Ale já ještě zpátky kupovat nebudu, kdepak. Ještě ne. Jsem přesvědčený, že akcie se zhroutí, když ne dnes, tak zítra, ve čtvrtek, anebo v pátek – nejpozději v pondělí, protože takovýhle nájezd nemůže žádná banka přežít. A potom, až krachne, začnu kupovat zpátky za pár centů a vydělám dvacetinásobek půl milionu.

„Prodejte 200 000,“ řekl, začínaje prodávat pod cenou další akcie, pečlivě rozdělené mezi tajné pověřence.

„Kristepane, pane Gornte,“ vydechl makléř, „Ho-Pak bude muset sehnat pět milionů, aby to pokryl. To rozkolísá celý trh.“

„Ovšem,“ řekl žoviálně.

„Bude to pěkná makačka, půjčit si ty akcie.“

„Tak se do toho dejte.“

Makléř se začal váhavě zvedat, ale v tom zazvonil jeden z telefonů. „Ano? Jé nazdar, denní sluho Čangu,“ řekl obstojnou kantonštinou. „Co pro tebe mohu udělat?“

„Doufám, že můžete zachránit moje peníze, ctihodný makléři. Za kolik se prodává Panský dům?“

„25,30.“

Ozval se znepokojený povzdech. „Wou, wou, wou, už nezbývá ani celá půlhodina, wou, wou, wou! Prosím, prodejte hned všechny společnosti Panského domu, Golden Ferry, Výnosné nemovitosti a… za kolik se prodávají akcie Druhé velké společnosti?“

„23,30.“

„Ajííja, klesly o jeden bod od rána? Všichni bozi dosvědčí, jakou mám smůlu! Prodat. Prosím prodat všechno okamžitě!“

„Ale, denní sluho Čangu, trh je silný a ne–“

„Ihned! Neslyšel jste, co se povídá? Panský dům se zhroutí! Íííí, prodávejte, neztrácejte čas! Ještě moment, kolegyně Fung-tat chce s vámi taky mluvit.“

„Ano, třetí záchodová služko Fung?“

„Chci to samé jako denní sluha Čang, ctihodný makléři! Prodat! Dřív než budu na mizině! Prodejte a zavolejte nám ceny, och, och, och! Prosím, spěchejte!“

Zavěsil. Tohle byl pátý hysterický telefonát od starých zákazníků a vůbec se mu to nechtělo líbit. Je to nesmysl takhle panikařit, pomyslel si a ověřil si velikost jejich podílů. Společně uložili denní sluha Čang a třetí záchodová služka Fung 40 000 HK do různých akcií. Když je ihned prodá, budou mít docela slušný zisk, s výjimkou ztrát, způsobených Struany, ty je o většinu zisku připraví.

Josef Stern byl v čele firmy Stern a Jones, která působila v Hongkongu padesát let. Jako makléři pracovali teprve od války. Předtím půjčovali peníze, dělali dealery ve směnárnách a loďařských společnostech. Josef byl menší, tmavovlasý muž, z větší části plešatý, bylo mu něco přes šedesát a mnoho lidí věřilo, že má v žilách čínskou krev, která sahá už několik generací zpátky.

Přišel k přední straně tabule a zastavil se před sloupcem, který uváděl Golden Ferry. Napsal dolů společný počet akcií Čanga a služky Fung jako nabídku k prodeji. Nebylo to moc.

„Koupím to se slevou 30 centů za kus,“ řekl jeden makléř.

„Golden Ferry nemá žádné problémy,“ namítl ostře.

„To ne, ale patří společnosti Struanů. Ano nebo ne?“

„Víš moc dobře, že zisky Golden Ferry šly nahoru.“

„Paličáku! Sakra, není tu děsné horko? Nemyslíš, že by nám sem měli zavést klimatizaci? Tak ano nebo ne, kamaráde?“

Josef Stern chvíli přemýšlel. Nechtěl přispívat k celkové hysterii. Právě včera akcie Golden Ferry stouply o dolar, protože všichni obchodníci věděli, že příští týden mají výroční schůzi, že tenhle rok byl pro ně dobrý a šuškalo se, že počet akcií se zvýší. Znal ale také zásadu všech burziánů: včerejšek nemá s dneškem nic společného. Klient si to přál, takže prodat.

„Minus dvacet centů?“ navrhl.

„30. Poslední nabídka. Co je ti ksakru do toho, stejně dostaneš zaplaceno. Takže minus třicet?“

„Dobrá.“ Stern se propracovával sloupkem na tabuli, většinu jejich akcií prodal bez problémů, i když pokaždé musel trochu slevit z ceny. Jen s potížemi si vypůjčil akcie Ho-Paku. Teď přešel ke sloupci pod Ho-Pakem. Bylo v něm mnoho nabídek k prodeji. Většinou se jednalo o malé částky. Napsal do sloupce prodeje 200 000. Sálem proběhla vlna šoku. Nevšímal si toho, jen se díval na Forsytha, makléře Richarda Kwanga. Dnes kupoval akcie Ho-Paku jen on.

„To Quillan se snaží zruinovat Ho-Pak?“ zeptal se makléř.

„Už je stejně na dně. Chceš ty akcie koupit?“

„Ani za nic! Struany prodáváš taky pod cenou?“

„Ne. Já ne.“

„Kristepane, tohle se mi nechce líbit.“

„Uklidni se, Harry,“ řekl kdosi. „Burza konečně trochu ožila, to je dobře.“

„Velký den, co?“ poznamenal další makléř. „Už krachli? Já jsem teď samé peníze, všechny akcie jsem ráno prodal. Bude bankrot?“

„Nevím.“

„S těmi Struan je to šok, že?“

„Věříš všemu, co se povídá?“

„Ne, ovšem že ne, ale moudrému napověz!“

„Já tomu…