Panský dům 1

PONDĚLÍ

5.16

Skoro už svítalo, když kolem brány č. 16, na východním konci terminálu, přejel džíp s dvěma mechaniky v kombinézách a zastavil těsně vedle hlavního podvozku letounu Yankee 2. Přistávací plošina tam pořád ještě stála a hlavní dveře byly nepatrně pootevřené. Oba mechanici byli Číňani. Vystoupili a jeden začal zkoumat hlavní podvozek s osmi koly, zatímco druhý stejně pečlivě ohledával nosníky. Metodicky prohlédli pneumatiky, kola i hydraulické brzdové spojky, pak nakoukli do prostoru mezi nosníky. Oba si svítili baterkami. Mechanik u hlavního podvozku vyndal příčnou vzpěru a postavil se na jedno kolo, aby lépe viděl. Hlavu a ramena měl ponořená do vnitřku letadla. Za krátkou chvíli tiše zavolal v kantonském nářečí: „Á je! Hej, Lime, mrkni se na to.“

Druhý muž se přikolébal, bílou kombinézu mokrou od potu a natáhl krk, aby lépe viděl. „Jsou tam nebo ne. Odtud nic nevidím.“

„Brácho, nacpi si svůj kolík do huby a skoč do kanálu. Samozřejmě že tam jsou. Jsou z nás boháči. Budeme jíst rýži do konce života! Ale buď zticha, ať nevzbudíš ty zasrané cizí ďábly nad náma! Tady…“ Muž mu podal dlouhý balíček, zabalený v plátně a Lim ho vzal a rychle a tiše uložil do džípu. Za ním další a ještě jeden malý. Oba muži se potili a byli strašně nervózní. Pracovali spěšně, ale nehlučně.

Další balík. A ještě jeden…

Vtom Lim viděl, že se kolem rohu řítí policejní džíp a současně z brány č. 16 vyběhli uniformovaní policisté. Někteří z nich byli Evropané. „Podraz,“ zašeptal a vyrazil pryč v marné snaze se zachránit. Džíp ho v pohodě dohnal a muž, vyděšený k smrti, se zastavil. Pak si odplivl a proklel Bohy a stáhl se do sebe.

Druhý muž, který okamžitě seskočil a snažil se nastartovat svoje auto, byl přemožen a dostal želízka dřív, než se mu to podařilo.

„Tak, umaštěný pusinky,“ zasyčel seržant Lee, „kam myslíte, že jedeme?“

„Nikam, šéfe, to byl on, jenom on, ten zparchantělej hajzl. Přísahal, že mě podřízne, když mu nepomůžu. Při hrobu svý matky, já nic nevím!“

„Prolhanej parchante, nikdy jsi žádnou matku neměl. Jestli nebudeš mluvit, zavřeme tě na padesát let!“

„Pří všech Bozích, důstojníku, přísa –“

„Kašlu na tvoje lži, lumpe. Kdo tě za tohle platí?“

Armstrong zvolna přicházel přes letištní plochu, hořkosladkou chuť zabíjení v ústech. „To se podívejme,“ řekl anglicky, „copak to tady máme seržante?“ Tahle noční pohotovost byla dlouhá a on byl unavený, neoholený a vůbec neměl náladu poslouchat Číňanovy naříkavé protesty, že je nevinen, a proto měkce řekl perfektním kantonským slangem: „Ještě jeden idiotskej žvást, ty roznašeči morových hoven a mí muži skočí po tvém svatém pytlíku.“

Muž ztuhl.

„Prima. Jak se jmenuješ?“

„Tan Šu Ta, pane.“

„Lháři! Jak se jmenuje tvůj kamarád?“

„Lim Ta-Čeung, ale není to můj kamarád, pane, viděl jsem ho prvně dnes ráno.“

„Lháři! Kdo ti za tohle zaplatil?“

„Nevím, kdo mu zaplatil, pane. Víte, on přísahal, že mi podříz –“

„Lháři! Tvá huba je tak plná hnoje, že musíš být sám bůh sraček. Co je v těch balíčkách?“

„Nevím. Přísahám při hrobech mých před –“

„Lháři!“ Armstrong to řekl automaticky, protože věděl, že nic jiného než lži čekat nemůže.

„John Číňák není stejný jako my,“ řekl mu jeho první školitel, který měl mnohaletou zkušenost s Číňany. „Nemyslím, že má tři nohy nebo něco takového – je prostě jiný. Policajtovi zalže nos mezi očima, a i když ho načapáš při činu, bude lhát dál, kluzký jako kolík v hromadě hnoje. Je prostě jiný. Vezmi si jen ta jejich jména. Každý Číňan má čtyři různá jména. Jedno dostane při narození, druhé v pubertě, další v dospělosti a čtvrté si zvolí sám. A kdykoli nějaké z těch jmen zapomene, vymyslí si jiné. A ta jména – jen Bůh se v tom vyzná! Číňani tomu sami říkají lao-ci-sing – jedno sto dávných jmen. V celé Číně není víc jako sto různých příjmení a z těch zní dvacet Ju, osm Jen, deset Wu a spousta Ping, Li, Lí, Čen, Čin, Čing, Wong a Fu a každé z nich se dá vyslovit pěti různými způsoby, takže nikdo neví, kdo je kdo!“

„Takže identifikovat zločince bude těžké, pane?“

„Sto bodů, Armstrongu! Sto bodů, chlapče. Můžeš mít padesát Liů, padesát Čangů a čtyři sta Wongů a žádný nebude něčí příbuzný. Jen Bůh může trestat! Takhle to chodí v Hongkongu. To je náš problém.“

Armstrong vzdychl. Po osmnácti letech byla pro něj čínská jména stejnou záhadou jako předtím. A kromě toho každý měl přezdívku, pod kterou ho všichni znali.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se znovu a ani se neobtěžoval čekat na odpověď. „Lháři! Seržante, rozbalte jeden z těchhle balíků! Podívejme se, co to tu máme.“

Seržant Lee sundal poslední obal. Uvnitř byla automatická puška M 14 patřící armádě Spojených států. Nová a dobře naolejovaná.

„Za tohle, ty ničemnej odkojenče levého cecku kurvy,“ zavrčel Armstrong, „budeš hnít padesát let v base!“

Muž vyjeveně zíral na pušku, bledý hrůzou. Pak vydal slabý sten. „Mor na všechny Bohy, nevěděl jsem, že tam jsou zbraně.“

„Ale věděl!“ odtušil Armstrong. „Seržante, zavřete tuhle schránku hoven do vozu a obžalujte ho z pašování zbraní.“

Muž byl bez velkých cavyků odvlečen. Jeden mladý čínský policista začal rozbalovat další balík. Malý a čtverhranný. „Počkejte!“ přikázal mu náhle Armstrong anglicky. Policista a všichni okolo ztuhli. „Mohla by v tom být bomba. Ustupte všichni od džípu.“ Muži vyvstal pot na čele a poslechl. „Seržante, zavolejte naše specialisty na bomby. Teď už není žádný spěch.“

„Ano, pane.“ Seržant Lee spěchal k vysílačce v policejním voze.

Armstrong přistoupil k letadlu a nahlédl do prostoru v hlavním podvozku. Neviděl nic, co by tam nepatřilo. Pak si stoupl na jedno kolo. „Kristepane!“ zalapal po dechu. Pět nacpaných pytlů bylo úhledně přivázáno k vnitřní straně přepážky. Jeden už byl skoro prázdný, ostatní dosud plné. Podle velikosti a tvaru balíků usuzoval, že půjde vesměs o pušky M 14 a náboje nebo granáty.

„Je tam něco, pane?“ zeptal se inspektor Thomas. Byl to mladý Angličan s tříletou praxí u policie.

„Podívejte se sám! Ale na nic nesahejte.“

„Dobrý Bože! To by stačilo několika po…