Gaidžin

22

Pátek, 17. října

Toho rána se na edoském hradě Misamoto, rybář, falešný samuraj a Jošiho vyzvědač, třásl na kolenou před konsternovanou radou starších a v rukou svíral anglickou verzi odpovědi sira Williama. Vedle něho se krčil úředník bakufu.

“Mluv nahlas, rybáři,” opakoval Andžó, hlava rady. V přijímací místnosti vládlo napjaté ticho a strach. “Nevadí, že nerozumíš každému anglickému slovu. Chceme jen vědět, zda úředníci bakufu přeložili dopis správně. Opravdu to gaidžinové napsali takto? Přesně takto?”

“Je to… víte, víceméně ano, Výsosti,” breptal Misamoto, vyděšený tak, že sotva mluvil. “Je to, jak pan činovník… víceméně, Výsosti… nebo snad…”

“Copak máš místo jazyka mořské řasy a místo mozku rybí hovna? Tak honem! Pan Toranaga tvrdí, že umíš číst anglicky, tak čti!” Před hodinou probudil Andžóa vyděšený činitel bakufu a přinesl listinu od sira Williama v holandštině a angličtině. Andžó okamžitě svolal schůzku rady, na níž před chvilkou hodnostář přečetl svůj překlad z holandštiny. “Co se tam píše v angličtině?”

“Ano, Výsosti, víte, je to, hmm…” Misamoto se odmlčel. Panický strach mu zase sevřel hrdlo.

Andžó se vyčerpaně obrátil k Jošimu. “Tahle rybí hlava je váš čmuchal,” poznamenal s přesně odměřeným nepřátelstvím. “Vás napadlo ho sem přivést, a tak ho, prosím, donuťte mluvit sám.”

“Pověz nám, co se píše v dopise, Misamoto,” promluvil Joši laskavě, přestože se skoro dusil nespokojeností a vztekem. “Nikdo ti neublíží. Pověz nám to svými slovy. Pravdu.”

“Ano, Výsosti, je to skoro, jak tady pan činitel říká, Výsosti,” koktal Misamoto, “ale tady, tady v tom dopise, neznám všechna slovíčka, Výsosti, ale některá z nich…” Obličej se mu zkřivil strachem.

Joši chvíli vyčkal. “Pokračuj, Misamoto, neboj se, mluv pravdu, ať je, jaká chce. Nikdo ti neublíží. Potřebujeme znát pravdu.”

“Tak, pane, pohlavár gaidžinů,” zalykal se Misamoto, “píše, že za jedenáct dní pojede do Ósaky, ale ne na zdvořilostní návštěvu…” Zachvěl se pod jejich pohledem. Byl tak vystrašený, že mu teklo z nosu a na bradě se mu zaleskly sliny. Pak vychrlil: “Není vůbec potěšený, ale naopak je velmi vzteklý a… Pojede do Ósaky se svým válečným loďstvem a do Kjóta s sebou vezme děla, šedesátilibrová, jízdní vojsko a pěchotu, aby navštívil Syna nebes a pana šóguna. Dokonce uvádí jejich jména, Výsosti, císaře Komeie a chlapce šóguna, Nobusady.”

Všichni zalapali po dechu, dokonce i stráže, obvykle netečné, protože měly zakázáno poslouchat. Misamoto přitiskl hlavu k tatami a nezvedal ji.

Joši ukázal na úředníka bakufu, který zbledl, protože se pozornost všech obrátila k němu. “Tak jak je to doopravdy?”

“Zdvořilostní návštěva, Výsosti? Tak je to správně přeloženo pro váš vznešený sluch… Barbaři neumějí formulovat a jsou sprostí. Jsem nezvratně přesvědčen, že správně měli napsat zdvořilostní, státní návštěva a…”

“Píše se tam o dělech, jízdním vojsku a podobně?”

“V podstatě, Výsosti, v dopise…!

K překvapení všech Joši zaburácel: “Ano, nebo ne?”

Hodnostář naprázdno polkl, vyděšený, že poprvé v životě musí hovořit takhle otevřeně, i uražený, že se pochybuje o jeho slovech a nebere se v potaz zdvořilost, předpisy ani diplomatická vytříbenost. “S politováním vám sděluji, že se v podstatě o tom zmiňují, ale tato drzost vznikla nesporně omylem a…”

“Proč jste to nepřeložil přesně?”

“Pro vznešený sluch, Výsosti, je nutné překládat…”

“Jsou tam ty urozené osobnosti jmenovány nebo ne?”

“Jejich jména tam obsažena jsou, ale…”

“Jsou tam jmenováni správně?”

“Zdá se, Výsosti, že jejich jména jsou spr…”

“Okamžitě to přeložte přesně, slovo od slova!” Pronesl ta slova tiše, ale tak výhrůžně, že se odrážela od holých hradních zdí. “Přesně! Kdykoli od nich něco dostanete nebo jim budete posílat, musíte překládat stejně přesně. Slyšíte? Přesně! Jestli uděláte ještě jednu chybu, vaše hlavy se budou válet na smetišti. Vypadněte! Ty ses, Misamoto, zachoval velmi správně. Prosím, počkej venku.”

Oba muži utekli. Misamoto proklínal svou smůlu a den, kdy se nechal zlákat, aby doprovázel Perryho do Japonska a uvěřil, že ho bakufu uvítá s otevřenou náručí pro jeho jedinečné znalosti a zahrne ho bohatstvím. Hodnostář si zase přísahal, že se Jošimu a tomu prolhanému rybáři pomstí ještě dřív, než rada vynese rozsudek, kterému teď on, moudrý a spořádaný úředník, nemůže ujít.

Joši prolomil mlčení, ale horečně přemýšlel, jak formulovat příští krok v tomto nekonečném konfliktu. “Za žádnou cenu nesmíme připustit příjezd ozbrojené návštěvy do Kjóta! To jen dokazuje, co neustále opakuji. Musíme mít lidi, kteří hovoří anglicky, překladatele, na které bychom se mohli spolehnout a kteří nám nebudou tajit, co se v těch odporných papírech píše doopravdy.”

“To není nutné,” zavrčel Tojama, jehož těžké laloky se otřásaly vztekem. “Drzost gaidžinů je tak neuvěřitelně urážlivá, že se to rovná vyhlášení války. Na takovou drzost se dá odpovědět jenom krví.” Strážci si něco zašeptali. “To je vyhlášení války. Tak dobrá. Za tři nebo čtyři dny provedu překvapivý útok na cizineckou čtvrť a jednou provždy skoncuji s tímhle nesmyslem.”

“To by byla baka. Toho se nemůžeme odvážit. Baka!” opakoval Andžó víc pro strážce než pro kohokoli jiného, protože by se snadno mezi nimi mohl najít tajný obdivovatel šiši nebo přívrženec sonnó džoi. “Kolikrát to mám opakovat? Zatím žádný útok, dokonce ani překvapivý.”

Tojama zrudl ještě víc. “Joši-san,” řekl, “copak bychom je nedokázali rozdrtit a Jokohamu vypálit? Na to bychom přece ještě stačili, že ano? Já tu pohanu nesnesu, je na mě příliš velká.”

“To určitě, samozřejmě bychom snadno dokázali zničit Jokohamu, ale Andžó-dono má pravdu - na jejich loďstvo nestačíme. Navrhuji, abychom pokračovali stejně jako dřív,” hovořil Joši klidně, přestože se ovládal jen s největším sebezapřením. “Dáme jim polévku, hodně vody, ale bez masa. Můžeme jim navrhnout setkání s radou starších za třicet dní a při jednání ustoupit na osm dní a zdržovat, dokud to jen půjde.”

“Já se s těmi psy sejdu jenom na bojišti!”

Joši potlačil zlost. “…