Kloktat dehet

7. Mariáni. Nový věci.
Kudla, sůl a sirky. Velitelem čety!

Kuchyň byla plná ubulenejch dlouhokošiláků, který se dožadovali chleba a čaje. Margaš šel do velitelského stanoviště. Velitel Vyžlata ustanovil, že velitelské stanoviště je v pracovně sestry Leontýny.

Šťouchnul do mě Silva, bavil se s dalšíma dlouhokošilákama, povídá: Co se děje? Nás tu zamkli. Řekl jsem: Nástup k pracovní povinnosti! A Silva zamumlal: Neser bohy, ale další dlouhokošiláči se postavili do pozoru a Silva se pak taky zařadil… a já zařval: Ticho tady bude! K výdeji chleba seřadit! K výdeji čaje seřadit!

Kluci, který jsem určil, skočili za pultík s chlebem a taky k velkýmu kotli čaje, kde byla naběračka, a mrňousové se strkali, ale když jsem zařval, tak udělali řady, a chleba nebyl namazanej a ten čaj byl studenej, ale to nevadilo, já si už dávno všim, že když maj malí strach a je zmatek, je dobrý je seřvat. Oni se pak tolik nebojej, a ten co řve, se už taky tolik nebojí. Sedl jsem si na lavici.

Za chvíli se otevřely dveře a já se postavil do pozoru k hlášení, ale velitel Vyžlata si mě nevšímal a nikoho si nevšímal… rozkaz byl jít spát okamžitě. Velitel zmizel za Margašem, do velitelského stanoviště. Pracovní čety byly schlíplý a všichni byli zmrzlý zimou a vlekli se nahoru do druhýho patra bez řevů a tartasu. Akorát se pak vrátil Mikušinec a Karel a pomohli mi zahnat dlouhokošiláky do jejich ložnice a mrňousové blbli.

Jdem do schodů a já říkám Karlovi: Co bylo?

Karel otočí oči v sloup a řekne: Ty vole!

A Mikušinec mi šeptne: Šklíba má průser, blbli s Kristusem ve sklepě.

V ložnici všichni potichu mluvěj a ve svým rohu sedí na posteli Šklíba a vedle něj Martin, maj černý roucha, ale nikdo se jim nesměje, svítí měsíc, a tak na sebe vidíme a klidně mluvíme, protože cejtíme, že dneska nás velitel Vyžlata uspávat nebude. Brzo pochopim, že velitel Vyžlata kvůli pobožnejm Mariánům zuřil a že spálil jejich kradenej sklepní kříž jako hnus dvacátýho století a předtim že na kříž museli šlapat ty dva mariání zpěváčci, a to se ještě všichni chechtali. Ale Šklíba že na něj prostě nešláp, i když ho velitel Vyžlata žádal, a pak ho žádat přestal, ale vytáh pistoli. Ale Šklíba stejně na dřevo nešláp, i když se všichni divili. Teď se všichni v tý polotmě, co tekla z měsíčního světla, handrkovali, jak to bylo. A jaký to bylo, Šklíbo? ptali se kluci, bál ses?

To já bych byl strachy posranej, řekl Bajza.

Ale houby, ty bys na to šláp, řekl mu Chata.

Ty ne, vole, jo? řekl mu Bajza a začali se prát a Chata Bajzu dusil polštářem, ale ne doopravdy. Ale Šklíba mlčel, i když se ho všichni ptali, a Martin řekl: Držte huby, stejně vás neslyší. Aha! řekl někdo, von mu střelil vokolo ucha tim kanónem a vokolo druhýho pak taky… A dál o tom mluvili, že Vyžlata je s těma křížema a sestrama trochu na hlavu, vlastně blb, a co má furt s tim dvacátym stoletím, my na to serem, vodkaď jsme.

Někdo povídá: Martine, tys na to šláp? A Martin řekne: Jo.

Kluci se dál bavěj, ale já ne, já mám v hlavě uví…