Kloktat dehet

9. A Fedotkinův chlapec?
Likvidace. Šklíba

Pravda je, že někdy jsme ve tmě ložnice čekali na velitele Vyžlatu a velitel s příběhem Fedotkina vůbec nedorazil. To se stávalo!

Ale dnes nám bylo jedno, když nedorazil. Znali jsme pravdu o konci Fedotkina, vyslechli jsme ji v kuchyni dílně a ti, co zrovna kopali jámy, se o zastřelení Fedotkina dozvěděli od ostatních.

A chlapec? Co Fedotkinův chlapec? Co s ním bylo? Velitele Vyžlaty se nebylo možné zeptat.

Pravda je, že když v následujících dnech velitel Vyžlata přišel a rozezněl dřevěnou podlahu ložnice svými kročeji a vyprávěl příběh Fedotkina a syna palká, my jsme poslouchali, to jsme museli, ale stejně jsme do spánku klouzali s myšlenkami vlastních myslí a také s nesčetnými obrazy ze všech cvičení a prací, mnozí z nás si totiž teď o příběhu Fedotkina mysleli to samé, co řekl Dýha: Seru na to. Stejně zhebnul.

My všichni byli hoši z obranných, útočných a diverzních čet a Fedotkinova smrt zastřelením se nás dotkla.

Myslím, že už jsme tuhle velitelovu pohádku tolik nechtěli poslouchat!

Obdivovali jsme nebojácného Fedotkina a chtěli být stejně stateční a bojovní jako jeho chlapec.

A smrt Fedotkina nařízená tribunálem se nás dotkla, to teda jo!

To jsme nechtěli poslouchat!

Mnozí z nás po zprávě o smrti Fedotkina začali opět mluvit o útěku do cizinecké légie. Já mezi prvními.

Zima už nebyla skoro vůbec. Pak zmizel Šklíba.

Velitel Vyžlata ho neměl rád. Šklíba ani Martin se neúčastnili výcviku ani nechodili na práce, byli veliteli k ruce.

Šklíba ale utekl. To neměl dělat. Všechno pak bylo daleko horší.

Byl vyhlášen poplach. Nejprve jsme se shromáždili ke studiu map, které jsem vytáhl zpod teplákové bundy. Určil jsem pátrací směrnice. Velitel Baudyš pozorně naslouchal a občas krátce pokývl hlavou.

Pak jsme rychle opatřili nutnou výstroj a výzbroj a velitel Baudyš nás seznámil s rozkazem.

Když velitel Baudyš vyřkl rozkaz, naše řady se lekly. Já se taky lek.

Ale to nebylo tak, že by velitel Baudyš neměl Šklíbu rád! Vždyť on ho neznal! Velitel Baudyš dělal, co si přál velitel Vyžlata. Jen a jen proto vydal rozkaz k likvidaci Šklíby chladnou zbraní. On to tak nebral.

Po vyslovení rozkazu se řetězec našich čet dal do klusu ve formaci rojnice.

Brzo jsme Šklíbu uviděli. Nedostal se ani do Kupečáku. Tam by mohl zmizet. Ale nedostal se tam. Klopýtal. Pomalu šel.

V rozbahněném poli plném sněhové vody nemohl jít rychle. Ani se nevyhýbal mokrým kamenům. Po těch sklouzne každá bota.

Ty, ty a ty! Provedete přepad! Velitel Baudyš ukázal na Mikušince, Chatu a na mě a znovu vydal rozkaz k provedení likvidace chladnou zbraní bez předchozího signálu. Odložili jsme chlebníky i vzduchovky a vyběhli.

Chata předstíral, že upadl a že si bolestivě vyvrkl kotník.

Běželi jsme. Jako diverzanti jsme věděli, kudy vane vítr a že Šklíba nás může slyšet a velitel Baudyš ne. Opatrně jsme na Šklíbu volali. Neslyšel.

Palba velitelského kanónu kolem uší mu prorazila ušní bubínky a trochu zaschlé krve měl v uší…