Kloktat dehet

6. O Fedotkinovi. Hanka.
Čištění. Novej kluk

Ráno jsme v kuchyni topili v kamnech a myli se u lavorů tak jako vždycky v zimě a někdo povídá: Myslíte, že už dovezli vzduchovky? A Páta zařval: Jupí!, a pak slyšíme velitele Vyžlatu: K výcviku ve zbrani dojdeme později, hoši… Velitel nás vyvedl před domov Domov a na ostrém vzduchu spustil rozcvičku… sám měl jen tílko a trenýrky a předcvičoval, a když ti nejmenší dlouhokošiláci popadali do sněhu, tak určil mě a Pátu a novýho kluka Margaše a my cvičili s nejmenšíma a dbali jsme o ně, a když sebou některý praštil, tak jsme ho zvedli… Mrňousům se líbilo padat do sněhu, když jsme je já nebo Páta nebo Margaš chytali, takže myslím, že my tři jsme toho rána cvičili nejvíc. Pak jsme Margaš a já najednou hmátli po jednom dlouhokošilákovi, kterej obzvlášť rád zběsile padal, a srazili jsme se čelama. Zvedali jsme se ze země a já koukal na jeho zpomalený pohyby a připadalo mi, že se dívám do zrcadla, a řekl jsem: Bacha! a on řekl: Jasně! Takže mluvil česky.

Po rozpohybování rozcvičkou teprv nastala práce.

Začali jsme čistit domov Domov od hald papíru.

Naštěstí jsme začali v patrech, protože kdybychom začali ve sklepě, velitel Vyžlata by hrob na dně sklepa našel, to já věděl.

Naše čety se střídaly ve vynášení starého papíru a v jeho pálení na místě, které jsme vyčistili od sněhu, před dveřmi domova Domova. Čety se střídaly, aby byli všichni hoši dostatečně dlouho na čerstvém vzduchu.

Oheň se nám líbil. Hořící haldy papíru jsme převraceli bidly.

Každý den jsme čistili domov Domov od balíků papíru, podávali jsme je jeden druhému a sbírali jsme i lejstra, která v domově Domově porůznu popadala, hnaná větrem průvanu. Průvan byl teď v domově Domově pořád, vítr svištěl všude po chodbách a patrech, třískal dveřmi. Také jsme ze stěn posráželi svaté obrazy a dali je na oheň. Velitel je na chodbách mít nechtěl.

Již prvního dne velitel Vyžlata oznámil, že my starší nemusíme v poledne spát, což jsme uvítali bouří řevu, to sestry nás spát nutily. Šli jsme do učebny jídelny třídy a sledovali, jak Margaš kreslí a pak i vymalovává na bílé místo po svaté malbě postavu vojína Fedotkina.

Dny nového života zasvěceného práci a později i učení šly jeden za druhým a portrét vojína Fedotkina byl na zdi vymalován v barvách velmi brzy a velitel Vyžlata malbu drobnými štětci ještě vylepšoval.

Večer jsme se už mezi sebou nebavili. Velitel nás uspával, abychom po večerech nemrhali silami a ráno vstali odpočatí a plni chuti k práci a učení.

Velitel Vyžlata nás uspával stejně, jako uspával bezprizórnyje ve čtyřicetistupňových mrazech v barácích Vorkuty. Velitel Vyžlata nám vyprávěl o synovi pluku.

Přecházel po naší ložnici a vyprávěl příběh vojína Fedotkina a opuštěného bezprizorného chlapce a já měl oči zavřené, pod víčky jsem si pevně držel obrazy každého toho dne, hořící papíry a vznášející se hořící papíry stahované k zemi bidly, nástup našich řad do jídelny třídy k výuce a jídlu, vlnění našich řad z patra do patra a…