Kloktat dehet

Jáchym Topol

69 

Elektronická kniha: Jáchym Topol – Kloktat dehet (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: topol-jachym01 Kategorie:

Popis

Jáchym Topol: Kloktat dehet

Anotace

Jáchym Topol – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kloktat dehet“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4. Zase sklep. Moje hlídka. Přijdou

Ve sklepě teď bylo spousta svíček a spousta hochu i dlouhokošiláků a propletený stíny na zdi se namáhaly.

Šli jsme k samotce a Dýha zařval: Bulí?

A Mikušinec zařval: Ne, je vožralej jako prase!

Všichni kluci, natěsnaný ve sklepě u samotky, kde byl zavřenej Dýha, se teď strašně smáli, chechtali se i malí dlouhokošiláci, který na sobě teďka měli většinou svetry a bundy, navlíkli je přes dlouhý košile… Ale Šklíba a Martin se nesmáli, byli uvězněný v jedný kóji. Seděli na hromadě lejster a pod nima byla myší říše a všema těma prolejzačkama s cestama, co tam myši prohrabaly, si pro ně mohly přijít a mohly prolízt i mřížema, to myši můžou… ale nikdo z hochů ne.

Neměli tam deku, ani kýbl, ani žárovku.

Šklíba na hromadách papíru klečel v kostelní poloze a říkal: Zdrávas Maria milostiplná… a Martin neříkal nic, ten bulel.

Teďka je vodsoudíme, řekl mi do ucha Karel.

Dýha zařval: Ticho! Zahajuju schůzi Psanců, protože strčili Iljova Vopičáka do bubnu. Šklíbo, ty drž hubu!

Ale vůbec jsem neslyšel, jestli se Šklíba přestal modlit, a vůbec nikdo to nemohl slyšet, protože zase práskly domovní dveře a Domovem se rozlehly hlasy a dupot, někdo dusal do schodů, a mě popadla šílená radost, že se to vrátilo! že to bude jako dřív! A možná i ostatní si mysleli, že se vracejí sestry, protože najednou malí dlouhokošiláci vydali křik, všichni teď křičeli a naráz se hrnuli ven ze sklepa. Mrňousové odstrčili mě i Karla, jak pádili sklepní vodou ven, běželi jsme za nima a já se trochu motal, byl jsem poslední, stíny kluků skákaly, Mikušinec a Chata rychle zhasínali svíčky, vždyť to si nikdo ani neuměl představit mít svíčku ve sklepě, to bylo zakázáno! Ve tmě jsem slyšel Šklíbu, jak huhňá kostelní slova, vlekl jsem se ze sklepa poslední, nikde nikdo nebyl, pomalu jsem vyšel schody do patra, opustil sklep… a pak jsem otevřel dveře Domova, šel jsem pro svýho Vopičáka a jak jsem se divil!

Venku stál koník zapřažený do saní a v těch byla hromada dek, přijeli na sáních! Lidi z vesnice… Nakouk jsem i pod sáně, ale Vopičák tam nikde neležel, já ho hledal! zvrátil jsem hlavu a uviděl to rozbitý okno a šlapal jsem po střípcích ve sněhu… Tam už ani nebyly stopy, bylo tam ze sněhu černý bahno, všichni tam šlapali. Šel jsem ke koníkovi a vtom mě napad nesmysl… napadlo mě, že koníka se sáněma mi poslal Vopičák, když tu nikde neleží, což je nemožný!, že si mám sednout do saní a ty pojedou do Země stínů a tam bude brácha čekat… A vtom slyšim: Tak co tomu všemu říkáš, hochu? a vzhlédl jsem a v sáních seděl pan Cimbura zabalený v dekách. Kouká na mě, ale už mě asi nezná. To já ho poznám vždycky, i když teďka je strašně starej.

Tos koukal, co? Že ty černoprdelnice vodvezli, co? No, dočkali sme se! Já sem stavu selskýho, synku, a sloužil sem těm černoprdelnikum leta. A teď vláda lidu dorazila konečně i k nám do Siřemi a rolník s dělníkem budou jíst ze zámeckejch talířů. Hele, kde maj ty nány schovaný ciboria a zlatý kříže? Ornáty a tak…