Blízká zvířátka

Někdy jsem měl na rybách společníka, který za mnou přicházel až ze vzdálenějšího konce městečka, a chytání oběda se stávalo neméně společenskou záležitostí než oběd sám.

Poustevník: Rád bych věděl, co se zrovna teď děje ve světě. Už tři hodiny jsem nezaslechl ani cikádu tamhle v keřích postopčáku. Všichni holubi spí na svých hřadách – ani křidélko se tam nezatřepetalo. Nezahoukal teď někde za lesem farmářům polední roh? Z pole se scházejí robotníčci k solené hovězině a moštu a kukuřičnému chlebu. Proč se lidé tak trmácejí? Kdo nejí, nemusí pracovat. Kolikpak asi sklidili? Komu by se chtělo žít někde, kde pro štěkání nějakého Alíka člověk ani myslet nemůže? A co teprv někde hospodařit! Oj! Ustavičně leštit nějaké zatracené kliky a v tomhle nádherném dni drhnout necky! Raději se s žádnou domácností nepárat. Co takhle nějaký dutý strom, hm? A pak ty ranní návštěvy a večerní dýchánky! Stačí mi bubnování datla. Ach, a to jejich hemžení! Slunce tam příliš pálí. Život, do kterého se narodili, je příliš daleko od mého života. Vodu mám ze studánky, na polici bochník černého chleba. Slyšíte? V listí něco zašustilo. Je to nějaký vyhladovělý vesnický pes, kterého přemohl lovecký pud? Anebo prase, které se prý tady v lesích zaběhlo, a jehož stopy jsem po dešti zahlédl? Už se sem žene – mé škumpy a šípkové keře se třesou. – Á, pan básník! Jste to vy?

Jak se vám dnes líbí svět?

Básník: Vidíte tamhlety mraky, jak se vznášejí na obloze? To je to nejúžasnější, co jsem dnes viděl. Nic podobného nenajdete na starých obrazech, ani v cizích zemích – leda kdybychom byli na březích Španělska. Je to pravá středomořská obloha. Napadlo mě, když už se musím nějak živit – a dnes jsem ještě neměl v ústech –, že bych si zašel na ryby. Pro básníka je to činnost jako stvořená. Jediné, co jsem se kdy naučil. Nuže, dejme se do toho!

Poustevník: Tomu neodolám. Chleba už mám namále. S radostí s vámi co nejdřív půjdu, ale právě dokončuji jednu vážnou meditaci. Mám dojem, že už mi mnoho nezbývá. Nechte mě tedy ještě chvíli o samotě. Ale abychom se pak nezdržovali, můžete zatím vyhrabat nějakou návnadu. V těchhle končinách se červi moc nevyskytují, půdu totiž nikdo nehnojí, a tak už tu málem vyhynuli. Vyhrabávat žížaly je skoro stejně zábavné jako chytat ryby, když člověk zrovna nepadá hlady; a to si dnes můžete dopřát výhradně vy sám. Radil bych vám, abyste zaryl rýč tamhle mezi ořeší, kde na vás kývá ta třezalka. Mohu vám myslím zaručit, že po každém třetím drnu přijdete na jednu žížalu, jestli se budete rozhlížet mezi kořínky trávy tak pozorně, jako byste plel. Anebo kdybyste měl chuť pustit se dál, patrně byste nepochybil, neboť jsem zjistil, že dobré návnady přibývá téměř se čtvercem vzdálenosti.

Poustevník sám: Chvilku přemýšlejme – kde jsem to přestal? Mám dojem, že jsem už byl téměř v tomhle rozpoložení mysli; svět mi dával na uváženou: Mám vystoupit do nebe, nebo jít na ryby? Kdybych své rozjímání ukončil předčasně, naskytne se mi ještě tak vábná příležitost? Nikdy v životě jsem nebyl tak blízko rozluštění samé podstaty všech věcí. Obávám se, že se mi mé myšlenky už nevrátí. Kdyby to bylo co platné, zahvízdl bych si na ně. Když se nám jednou nabídnou, není bláhové říci: Já si to rozmyslím? Mé myšlenky zanechaly po sobě jedinou stopu a cestu k nim už hledám marně. O čempak jsem to přemýšlel? Bylo velice zamlženo. Zkusím ještě tyto tři výroky Konfuciovy; snad mi přivolají můj dřívější stav. Nevím, zda to byla sklíčenost nebo klíčící extáze. Pamatuj! Jedinečná příležitost nikdy nepřichází podruhé.

Básník: Co to má znamenat, poustevníku? Není to moc brzo? Mám dohromady třináct slušných kousků, kromě několika nedomrlých nebo pod míru; ale hodí se na menší potěr; aspoň tolik neobalí udici. Tyhle venkovské žížaly jsou až moc tlusté; taková vranka je ožeře a háčku se ani nedotkne.

Poustevník: Dobrá, pojďme tedy – co třeba k jiné vodě? Na Concordu se hezky loví, když hladina nestoupne moc vysoko.

Proč právě ty předměty, které kolem sebe spatřujeme, tvoří svět? Proč má člověk zrovna ty a ty druhy zvířat za své sousedy – jako kdyby žádná jiná potvůrka než myš nemohla vyplnit tamhletu škvírku? Mám takové tušení, že východní bájkaři v pověstném souboru Bidpai přisoudili zvířatům ten nejpříhodnější úděl – všechna jsou v něm totiž v jistém smyslu soumary, jimž je dáno nosit aspoň zčásti tíhu našich myšlenek.

Myši, které se zabydlily v mém domku, nebyly obyčejné myši, jež k nám prý byly dovezeny, ale divoký domorodý druh, jaký se v městečku nevyskytuje. Poslal jsem jeden exemplář jistému věhlasnému přírodovědci a ten o něj projevil neobyčejný zájem. Když jsem budoval své stavení, jedna z nich měla naspodu své hnízdo, a než jsem položil druhé podlaží a vymetl všechny hobliny, vylézala pravidelně v době, kdy jsem obědval, a vyjídala mi u nohou drobty. Zřejmě předtím jakživa neviděla člověka a brzy začala být velice přítulná: běhala mi přes boty a lezla po šatech. Dovedla hbitě šplhat po stěnách světnice, úplně jako veverka, které se svými mrštnými, impulsívními pohyby podobala. Posléze, když jsem se jednou opíral loktem o svůj ponk, vyběhla mi vzhůru po šatech a dál po rukávu a začala rejdit kolem papíru, v němž jsem měl zabalený oběd, a já jsem jí jej přistrkoval k nosu a zase ucukával a hrál si s ní na schovávanou; a když jsem konečně podržel mezi palcem a ukazovákem kus sýra, přiskočila a oždibovala jej sedíc mi na dlani, a potom si jako moucha utřela čumáček a tlapky a odkráčela.

Zakrátko si v mé kůlně postavil hnízdo lejsek, kdežto drozd stěhovavý se pro jistotu usídlil v sosně, která rostla hned za domem. V červnu se tu objevila koroptev lesní, jinak velice plachý pták podobný tetřívku; vyváděla svá mláďata z lesní houštiny vzadu za domem, vedla je přímo pod mými okny, kvokala a přivolávala je jako slepice a celým svým chováním dávala najevo, že je slepicí lesačkou. Když se k nim blížíte, kuřata se na matčino znamení okamžitě rozutekou, jako kdyby je rozprášila vichřice, a připodobní se tak věrn…