Městečko

Po dopoledním okopávání, nebo někdy také po čtení a psaní, jsem se šel obvykle znovu vykoupat do rybníka, přeplavat – jako své denní penzum – jednu z malých zátok, prostě smýt ze své tělesné schránky prach usilovné práce nebo vyhladit poslední vrásku, jež se mi vryla studiem, abych pak měl celé odpoledne úplně volné. Každý den nebo obden jsem procházkou zamířil do Concordu, abych si poslechl nějaké klípky, které tam bez ustání kolují, přenášeny buď od úst k ústům nebo od novin k novinám, a které – požívány v mírných homeopatických dávkách – byly svým způsobem stejně oblažující jako šustění listí a kuňkání žab. Tak jako jsem chodil po lesích, abych pozoroval ptáky a veverky, tak jsem se toulal i městečkem, abych pozoroval místní lidi a kluky; místo větru v sosnách jsem slyšel hrkot povozů. Jedním směrem od mého domu sídlila v poříčních lukách kolonie pižmových ondater; pod shlukem jilmů a platanů na protější straně obzoru byla obec přičinlivých lidiček, pro mne tak bizarních, jako kdyby to byli prérijní psouni, vysedávající každý před dírou do svého doupěte, anebo přebíhající k sousedově noře na kus drbu. Chodil jsem tam často pozorovat jejich zvyky. Městečko mi připadalo jako ohromná čítárna novin a časopisů, a zároveň, aby podnik prosperoval, jak to kdysi vedli v bostonském knihkupectví Redding a spol., měli tu na skladě ořechy a hrozinky nebo sůl, mouku a různé jiné poživatiny. Některým jde tak nezřízeně k duhu to první zboží, totiž novinky, a mají tak zdatné zažívací ústrojí, že vydrží nekonečně dlouho nehnuté dřepět venku na ulici a nechat se jimi jako prohřátým, ševelícím monzunem provívat, anebo, jako by vdechovali éter, dát se jimi jen otupovat a umrtvovat proti bolesti, aby nic z toho nezasáhlo vědomí – často by totiž bylo bolestné něco se doslechnout. Jak jsem tak brouzdal městečkem, skoro pokaždé jsem míjel řadu takových vašnostů, kteří buď posedávali na schůdkách, tvář vystavenou slunci, trup v mírném předklonu, oči chvílemi požitkářsky těkající hned na tu, hned na druhou stranu ulice, anebo se s rukama v kapsách, podobni karyatidám, opírali o stěnu stáje, jako by se ji snažili podepřít. Protože se zdržovali povětšině pod širým nebem, slyšeli hned, kde se co šustlo. Tohle jsou ty nejhrubší stoupy, v kterých se všecky klevety nejprve nahrubo stráví či semelou, než se později vysypou do jemnějších a přebíravějších korčáků doma. Všiml jsem si, že pro život obce nejdůležitější místa jsou obchod se smíšeným zbožím, hospoda, pošta a spořitelna; a jako nezbytnou součást obecního soustrojí tu v pohotovosti chovají zvon, velký kanón a požární stříkačku; a domy jsou uspořádány tak, aby si jich obyvatelé pěkně užili, totiž do úzkých soutěsek a proti sobě, takže každý chodec musí projít jakousi potupnou uličkou – oblíbeným trestem v armádě –, kde si na něm může každý muž, žena i dítě hezky smlsnout. Samozřejmě ti, kteří měli stanoviště u samého vstupu do této řady, kde nejlépe viděli a byli viděni a mohli udeřit první, platili nejvyšší cenu za své místo; a těch několik obyvatel roztroušených na obvodu obce, kde se mezi domy začaly objevovat značné mezery a chodec mohl prchnout přes nějakou tu zídku nebo zahnout na postranní cestičku, platili velice mírnou pozemkovou či takzvanou okenní daň. Ze všech stran ho lákaly vývěsní štíty: některé se ho snažily nachytat na chuťové požitky – do krčmy nebo k lahůdkáři, některé na módní záliby – do galantérie a klenotnictví, jiné jako by ho chytaly za vlasy, za nohu nebo za šos – ke kadeřníkovi, k ševci či krejčímu. Kromě toho hrozilo přibližně v tuto dobu ještě strašnější pozvání, a to z těch domů, kde se očekávala „společnost“. Většinou jsem zázračně unikl těmto hrozbám, buď že jsem směle a bez dlouhého rozmýšlení zamířil za svým cílem, jak se to doporučuje těm, co mají proběhnout tím trestným kordonem, anebo že jsem svou mysl upínal k něčemu vyššímu jako Orfeus, který „k doprovodu své lyry pěl hlasitě chvály bohům a přehlušil tak hlasy Sirén a vyvázl z nebezpečenství“. Někdy jsem vyrazil, jako když do mě střelí, a nikdo nevěděl, kde jsem – na ladnost jsem si totiž moc nepotrpěl a nikdy jsem nezaváhal před dírou v plotě. Měl jsem dokonce ve zvyku občas vtrhnout do některého z domů, kde mě vlídně přijali, a když jsem se dozvěděl tresť nejposlednějších novinek, jež přišly na přetřes, o vyhlídkách na válku či mír, a zda svět ještě nějaký čas bude držet pohromadě, propustili mne zadními vrátky a já jsem se mohl znovu uchýlit do lesů.

Když jsem se někdy déle zdržel ve městě, bylo pak velice příjemné vydat se do noci, zvlášť když byla temná a bouřlivá, vyplout z nějakého prosvětleného salónu nebo přednáškové síně, s pytlíkem režné nebo kukuřičné mouky přes rameno, namířit si to do svého útulného přístavu v lesích, jen co jsem si na palubě všechno řádně uklidil a stáhl se se svou veselou posádkou myšlenek do podpalubí, zanechav u kormidla pouze své zevnější já anebo dokonce kormidlo jen uvázav, jestliže plavba probíhala hladce. V kajutě u ohně mě napadla nejedna bohulibá myšlenka, jak jsem tak „plul v dál“, kterak se zpívá v jedné baladě. Ani v nejhorším nečase jsem neztroskotal a nepropadl zoufalství, i když mi bylo překonávat nejednu zběsilou bouři. V lese bývá i za klidných nocí větší tma, než si lidé většinou myslí. Často, abych si ověřil směr své chůze, jsem musel vzhlížet světlinou mezi stromy nad stezkou, a kde nebyla vyjetá cesta, našmátrat nohama sotva znatelnou pěšinku, kterou jsem předtím vyšlapal, anebo se orientovat podle vzájemné polohy jednotlivých stromů, jak jsem je už znal, nahmatat je ru…