Kde jsem žil a pro co jsem žil

Jsou určitá údobí v našem životě, kdy s oblibou uvažujeme o kdejakém místě, kde by případně mohl stát náš dům. Tak se stalo, že jsem všemi směry prozkoumával krajinu v okruhu dvanácti mil od svého bydliště. Ve svých představách jsem postupně skupoval všechny farmy, neboť všechny byly na prodej a já jsem znal jejich cenu, zbrouzdal jsem pozemky každého farmáře, ochutnával jeho planá jablka, bavil se s ním o zemědělství, kupoval jeho farmu za cenu, kterou sám udal, za jakoukoliv cenu, v duchu ji zatěžoval hypotékou, dokonce jsem i nadsazoval cenu, bral jsem cokoli kromě úpisu – dal jsem víc na jeho slovo než na kus papíru, neboť strašně rád mluvím –, jeho hospodářství a doufám tak trochu i jeho samého jsem vzdělával, a když jsem se toho dosti nabažil, vytratil jsem se ponechav všechno jeho další péči. Tato zkušenost mi u mých přátel zjednala pověst jakéhosi realitního zprostředkovatele. Kdekoliv jsem usedl, tam jsem rovnou mohl žít, a krajina kolem mne se začala kruhovitě rozprostírat. Co jiného je dům než sedes – sedátko? Nejlépe venkovské sedátko. Objevil jsem tu a tam vhodnou parcelu, která by nemusela tak brzy stoupnout v ceně, ale která by podle některých byla asi příliš daleko od vesnice, kdežto podle mého soudu by vesnice byla příliš daleko od ní. No dobrá, tady bych mohl žít, řekl jsem si, a taky jsem tu za hodinu prožil letní i zimní čas: představil jsem si, jak by mi roky ubíhaly, jak bych přetloukl zimu a viděl přicházet jaro. Ať si budoucí obyvatelé téhle končiny postaví dům kdekoli, ujišťuji je, že jsem je předešel. Stačilo mi odpůldne, abych si rozvrhl, kde bude sad, kde remízka, kde pastvina, a určil, které pěkné duby a sosny nechám stát přímo přede dveřmi a odkud na každý ten sakulentský strom bude nejkrásnější podívaná; ale pak jsem všechno nechal ležet tak, jak to bylo, třeba i ladem, neboť člověk je tím bohatší, čím víc je věcí, kvůli kterým si nemusí dělat hlavu.

Svou představivostí jsem se dal unést tak daleko, že jsem získal předkupní právo na několik farem – nic jiného než předkupní právo jsem ovšem nechtěl –, ale skutečnou držbou jsem si nikdy prsty nespálil. Nejblíž ke skutečné držbě jsem se dostal, když jsem kupoval usedlost Hollowell a začal třídit zásoby semen a sehnal si materiál, z kterého bych si stloukl kolečko, na němž bych to všecko přivážel nebo odvážel; ale než mi majitel stvrdil prodej písemné, jeho žena – každý muž má takovou ženu – si to rozmyslela, a že prý si farmu nechají, a tak mi nabídl deset dolarů, když od koupi odstoupím. Tedy já – mám-li se přiznat – jsem měl v kapse všeho všudy deset centů a bylo nad mé počtářské schopnosti sesumírovat, zda jsem vlastníkem deseti centů nebo farmy nebo deseti dolarů nebo toho všeho dohromady. Nicméně jsem mu těch deset dolarů nechal a farmu taky, beztak jsem zašel až příliš daleko, anebo – jak už jsem velkorysý – jsem mu farmu prodal právě za tolik, kolik jsem za ni dal, a protože to nebyl žádný boháč, daroval jsem mu deset dolarů a ještě mi zbylo mých deset centů a k tomu semena a materiál na kolečko. Takže jsem byl vlastně boháč, aniž to jakkoli odnesla má chudoba. Ale krajinu jsem si ponechal a od té doby jsem si z ní rok co rok bez kolečka odvážel, co urodila. Co se krajin týká –

„jsem vládcem všeho, co změřím pohledem a právo to mi nikdo upřít nemůže.“

Nejednou jsem pozoroval, jak básník opouští farmu poté, co se potěšil vším, co na ní našel nejhodnotnějšího, zatímco nerudný farmář si myslel, že to bylo jen pár planých jablek, které si tam utrhl. A vidíte, hospodář se celá léta nic nedovtípí, přestože básník sevřel zatím jeho farmu do té nejnádhernější neviditelné ohrady, totiž do veršů, krásně ji tam vtěsnal, vše, co se dalo, podojil, mléko odstředil, slízal všecku smetanu a farmáři nechal jen mléko sbírané.

Na hollowellské usedlosti mne nejsilněji přitahovalo následující: byla to úplná samota, ležící asi dvě míle od vesnice a půl míle od nejbližšího souseda, a od silnice ji oddělovalo široké pole; obtékal ji potok, který ji podle mínění majitele svými výpary ochraňoval před jarními mrazíky, ačkoli to mi bylo celkem jedno; stavení a stáje, obojí šedé barvy, vypadaly na spadnutí a s pobořenými ploty svědčily o tom, že mezi mým příchodem a pobytem posledního uživatele uplynulo mnoho vody; vykotlané, lišejníkem obrostlé a králíky ohryzané jabloně mi naznačovaly, jaká verbež se zdržuje nablízku; ale především mě k ní poutala vzpomínka z dávných dob, kdy jsem si vyjížděl nahoru po řece a stavení se skrývalo kdesi za hustým hájem červených javorů, jimiž se ke mně nesl štěkot domácího psa. Hleděl jsem koupi uspíšit, ještě než majitel odvalí některé kameny, než zporáží vykotlané jabloně a vytrhá pár mladých břízek, jež vyrazily na louce, zkrátka než provede další své vylepšovací zásahy. V naději, že tyto přednosti výhodně využiji, byl jsem ochoten ujmout se hospodaření, vzít jako Atlas svět na svá bedra – jakživ jsem neslyšel, jak se mu za to odměnili – a pustit se do toho bez jakékoli jiné pohnutky či záminky, než abych za farmu mohl zaplatit, a pak, až mi bude patřit, se z ní v klidu a míru radovat; neboť jsem celý ten čas věděl, že se mi na ní všecko podle mého gusta bohatě urodí, jen když dokáži neplést se jí do toho. Jenže zvrtlo se to tak, jak jsem pověděl.

Pokud jde o mé hospodaření ve velkém (vždycky jsem obdělával jen zahradu), mohu říci jen tolik, že jsem měl semena přichystána k setí. Mnozí se domnívají, že čím jsou semena starší, tím jsou lepší. Nepochybuji o tom, že čas už rozliší, co je dobré a co špatné; a až jednou zaseji, že pravděpodobně nebudu zklamán. Ale rád bych řekl svým bližním jednou provždy: Pokud jen můžete, žijte volně, neupoutáni k ničemu! Je v tom jen malý rozdíl být upoután k farmě nebo k mřížím okresního vězení.

Starý Cato, v jehož díle „De re rustica“ nacházím nemenší poučení než v novější literatuře o zemědělství, říká: „Máš-li v úmyslu pořídit si hospodářství, dobře si vše rozvaž a nekupuj dychtivě, nelituj námahy a dobře si je pro…