Walden aneb Život v lesích

CO NA SEBE

Do zmíněného obchodu jsem se musel pustit bez obvyklého kapitálu a tak se asi stěží domýšlíte, kde jsem sehnal všechny ty prostředky, které jsou k takovému podnikání stále ještě nezbytné. Pokud jde o šatstvo – abych rovnou přikročil k praktické stránce problému –, býváme při výběru možná častěji ovlivňováni zálibou v novotách a soudy svých bližních než jeho skutečnou účelností. Nechť si ten, koho čeká nějaká práce, připomene, že oděv slouží předně k tomu, aby člověka jak náleží hřál, a za druhé, aby v této etapě společenského vývoje zakrýval jeho nahotu, a potom ať soudí, kolik potřebné či důležité práce je schopen odvést, aniž by doplňoval svůj šatník. Takoví králové a královny, kteří každé šaty, byť ušité na míru jejich dvorním krejčím či švadlenou, navléknou na sebe jen jednou, zdaleka netuší, co je to za pohodlí nosit šaty, které dobře padnou. Nejsou na tom líp než krejčovské panny, na které se věší vyžehlené obleky. Každým dnem se nám náš oděv víc a víc připodobňuje, přijímá naše příznačné rysy, jež mu vtiskujeme, až se jej posléze zdráháme odložit, zacházejíce s ním s takovými okolky a přímo lékařskými ohledy a obřadností jako s vlastním tělem. Nikdy jsem na nikoho nehleděl s menší úctou jen proto, že měl na kabátě záplatu, nicméně jsem přesvědčen, že lidem zpravidla mnohem víc záleží na tom, aby měli módní nebo aspoň nezáplatované a čisté šaty, než aby měli čisté svědomí. Ale i kdyby trhlinu neměli vyspravenu, nejhorší hřích, jaký na sebe prozradí, je snad jejich zaslepenost. Někdy zkouším své známé otázkou, zda by chodili se záplatou anebo jen s pár stehy na koleně. Většinou se zatváří, jako by se jim měly zhatit veškeré vyhlídky do budoucnosti, kdyby něco takového dopustili. Bylo by pro ně přijatelnější dobelhat se do města s rozbitou nohou než s rozbitou nohavicí. Když přijdou k úrazu pánovy nohy, dají se většinou spravit; přijdou-li však k podobnému úrazu nohavice jeho kalhot, je s nimi amen, neboť takový pán má na zřeteli ne to, co je hodno opravdové úcty, ale co se ctí všeobecně. Známe málo lidí, zato spoustu kabátů a kalhot. Oblečte hastroše do svých nejnovějších šatů a sám se jen tak ledabyle postavte vedle – dřív než vás pozdraví hastroše. Když jsem onehdy v obilném poli míjel klobouk a kabát navléknuté na kůlu, rozpoznal jsem v nich majitele farmy. Byl jen o maličko ošumělejší, než když jsem ho viděl naposled. Slyšel jsem o psu, který štěkal na každého řádně oblečeného cizího člověka, který se blížil k pánovu stavení, ale svlečený zloděj ho snadno utišil. Bylo by zajímavé zjistit, do jaké míry by si lidé zachovali svou náležitou společenskou příslušnost, kdyby byli zbaveni svých svršků. Mohli byste v takovém případě o jakékoli skupině civilizovaných občanů s jistotou říci, která z nich patří ke skutečné honoraci? Když se madam Pfeifferová na svých dobrodružných cestách kolem světa od východu na západ dostala tak blízko domova, jako je asijské Rusko, pocítila prý potřebu vzít si na jednání s úřady lepší, nikoli cestovní oblečení, neboť „vstoupila do civilizované země, kde jsou lidé posuzováni podle toho, jak se šatí“. Dokonce i v našich demokratických novoanglických městech může náhodně nabytý majetek, neprojevující se jinak než okázalým oblékáním, zjednat svému majiteli téměř všeobecnou úctu. Ovšem ti, kdo takovou úctu prokazují, ať je jich sebevíc, jsou stále ještě pohani a potřebovali by misionáře, aby je osvítil. Kromě toho šaty zavedly šití, druh práce, který se dá nazvat nekonečný; aspoň ženské šaty nebývají nikdy hotovy.

Člověk, který si posléze najde nějakou práci, nepotřebuje si pořizovat nové šaty, v kterých by ji vykonával; na to mu postačí ty staré, na které se už kdovíjak dlouho prášilo na půdě. I staré boty vydrží našemu hrdinovi déle, než vydržely jeho sluhovi – má-li ovšem hrdina nějakého sluhu – , bosé nohy jsou starší než boty a měl by si na ně zvyknout. Jenom ti, co chodí na společenské večírky a do sněmovních síní, musí mít nové kabáty, tedy kabáty, které se dají měnit tak často, jako se člověk mění v nich. Jestliže však moje sako a kalhoty, můj klobouk a střevíce jsou dost dobré na to, abych v nich sloužil Bohu, budou jistě dost dobré i jinak – nebo snad ne? Prohlédli jste si vůbec někdy své staré šaty – třeba svůj starý plášť, vpravdě už obnošený, rozpadlý na své prvotní částice, takže by už nebylo milosrdným skutkem obdarovat jím nějakého chudého chlapce, aby jím možná obdaroval chlapce ještě chudšího či spíš bychom řekli bohatšího, protože mu stačí ještě méně? Uvarujte se, pravím, veškerého podnikání, jež si vyžaduje nové šaty víc než nového nositele šatů! Jak to zařídit, aby člověku, který v ničem není nový, sedly nové šaty? Máte-li v úmyslu právě něco podniknout, zkuste to ve starých šatech. Lidem nejde o to mít s něčím co dělat, všichni touží něco vykonat anebo spíš něčím být. Snad bychom si nikdy neměli pořizovat nový oblek dřív – byť by ten starý byl kdovíjak rozdrbaný a špinavý –, dokud bychom nedovedli vystupovat, ohánět se, zvládat všechno tak samozřejmě, až bychom se cítili jako noví lidé v starých hadrech, a nosit je dál by nám připadalo jako chovat nové víno ve starých sudech. Období našeho pelichání musí být v našem životě, podobně jako u ptáků, obdobím kritického zvratu. Potápka se na tu dobu uchyluje na opuštěné rybníky. I had svléká svou kůži a housenka svůj larví povlak s niterným i rozpínavým vypětím sil – vždyť ša…