Hněvy a smutky

Carducci:
Poslední básník risorgimenta?

Soukromý osud bývá v díle básníka přítomen jinak než v díle romanopisce, který může události svého života opomenout, zatímco básníkovi jsou nezbytným tvůrčím popudem, živnou půdou tvorby, a vyznačují často nejen její vnitřní tkáň, ale i vnější hranice. Giosue Carducci, když 16. února 1907 v Bologni zemřel, měl za sebou život nebohatý vnějšími dramatickými událostmi, příznačně spjatý s rodnou zemí, ze které se nikdy nevydal na cestu, která by mu přinesla nové zážitky: ty nacházel výlučně ve vlasti, v jejích lidech a v její historii, a především v literatuře. Několik měsíců před smrtí obdržel jako první italský spisovatel Nobelovu cenu: byla to pocta básníkovi, který dokázal osobitým básnickým jazykem tlumočit vznešené ideály své doby. Byl už řadu let ochrnutý po druhém záchvatu mrtvice (1899) a nepříliš zámožný: italská královna Margherita, které věnoval několik obdivných básní, dokonce odkoupila v roce 1902 jeho knihovnu a v roce 1906 dům v Bologni, aby mu pomohla.

Narodil se 27. července 1835 ve Valdicastello v Toskáně. Jeho otec, obvodní lékař, byl karbonář, špatně zapsaný u velkovévodského dvora; posílali ho z místa na místo a nakonec byl propuštěn. Rodina se přestěhovala do Florencie, Carducci však vystudoval v Pise. Jeho disertační práce pojednává o provensálském vlivu na italskou lyriku XIII. století. V roce 1855 publikoval básnickou antologii Harfa lidu (L’arpa del popolo) a dostal místo profesora rétoriky na gymnáziu v San Miniatu, kde založil literární spolek „Pedantští přátelé“. Vydali společně protiromanticky založený pamflet volající po „pohanské plnosti žíti“; Carducciho tato „nemravná a rebelantská“ činnost stála místo a těžko se pak živil drobnými literárními pracemi ve Florencii. O to tíživěji naň dolehla smrt bratra Danta. Došlo k ní za tajemných okolností po prudké hádce s otcem, který půl roku poté (1858) zemřel v naprostém osamění rovněž. Carducci se ujal matky a mladšího bratra a oženil se se svou sestřenicí Elvirou Menicucciovou, s níž byl už dlouho zasnouben. Měl s ní čtyři děti: syna Danta, který zemřel tříletý, a tři dcery, Beatrici, Lauru a Libertu; té říkali Tittí a Carducci se o ní zmiňuje ve své slavné básni Před svatým Quidonem. Po připojení Toskány k nově utvořenému italskému státu se Carducciho společenské postavení prudce změnilo: jako osvědčenému vlastenci mu byla nabídnuta hned v roce 1868 katedra italštiny na boloňské univerzitě; místo přijal a setrval v něm (třebaže se mu časem dostalo nabídek výhodnějších) až do roku 1903, tedy přes třicet let.

Carducciho slabikářem byly tragédie Alfieriho, na kterých ho matka učila číst, a jejich vznětlivost a patos silně a snad navždy poznamenaly jeho poezii; příklonem k Alfierimu se však bránil i vlivu otce, který byl stoupencem Manzoniho a jeho katolického moralismu. Jiným jeho vzorem byl Leopardi se svým bolestným prožitkem světa. Své první básně z roku 1856 Carducci shrnul do sbírky Juvenilia a další, z let 1861 až 1871 do sbírky Levia Gravia. Byly silně zatíženy neoklasickou rétorikou, vznětlivý básnický temperament však naznačoval, že dříve či později dojde ke sváru mezi klasicky cítěnou formou, poetickou výzbrojí, a moderním básnickým cítěním. Došlo k němu, když mu bylo třicet let, a byl to vzmach tak výrazný a pro poezii natolik vítězný, že si ho ihned všimla italská literární kritika, takže Vrchlický mohl napsat v předmluvě k svému prvnímu výboru z Carducciho, který vyšel v roce 1890: „Carducci jest bez odporu nejmohutnější zjev současné poesie vlaské. První jeho význačnou vlastností je síla; lví spár je vidět na všem, co vyšlo z jeho pera. (…) Poesie Carducciho nebyla vždy stejná. První jeho díla nesla na sobě prach studovny, byla poněkud chladná, řekl bych akademicky dokonalá, málo moderní. Zhusta filolog poutal ruce poetovi. Od let sedmdesátých pozorujete v poesii jeho velký šťastný obrat…“

Kritika byla a je dodnes zajedno v tom, že k tomuto obratu došlo díky vášnivému zájmu Carducciho o politické dění, spojenému s usilovnou četbou děl francouzských revolucionářů a liberálů a francouzských, německých a anglických básníků. Setkání s Micheletem, Proudhonem a pak s Victorem Hugem, Baudelairem a Heinem zpochybnilo řadu jistot předchozích a vytvořilo nové, především víru v demokracii, která pak znamenala přilnutí k aktuální společenské problematice; ta do jeho díla vnesla konkrétnost výrazovou a pomohla mu zbavit se klasicizující filologické zátěže. Jamby a epody (Giambi ed epodi) z let 1867 až 1879 a Nové rýmy (Rime nuove) z let 1861 až 1887 jsou knihami jeho nejopravdovějšího hněvu a nejskutečnějších smutků. Carducciho vznětlivá básnická přirozenost tu konečně nachází svůj pravý výraz, zbavuje se formálních, předsudků, je schopna pozvednout historické události a děje na úroveň symbolu a přirovnat je, stejně jako současnost, k tušené ideální civilizaci. Tento…