Hněvy a smutky

Před boloňskou kartouzou

Och, drahé je slunce těm, kdož vycházejí z bílých
ztichlých příbytků mrtvých! Přichází jako polibek jakéhosi boha:

polibek světla, jež zaplavuje zemi, zatímco cikády
zpívají vysoký, nezměrný hymnus messidoru.

Pláň podobá se pyšnému moři, plnému chvění a vln:
vily a města a hrady se z něj jak ostrovy noří.

Dlouhé cesty se rozbíhají mezi uprášenou zelení a topoly:
štíhlé mosty překračují v úprku oblouků řeku.

Všechno je plamen a blankyt. Tam od Verony z hor
dívají se sem dva osamělé bělavé mráčky.

Kvůli vám, Delio, přichází vánek ze zbožného chlumu Guardia,
který z vrcholků Apenin do pláně sbíhá,

vzdouvá vám bělostný závoj, cuchá vám kadeře,
splývající v černých prstencích po pyšném čele.

Zatímco krotíte ty vzpurné ohleduplně rukou,
klopíc oči, v nichž tolik rozkoši slibuje Amor,

poslyšte! (duch Múz vám promlouvá v srdci)
slyšíte zpod země, co říkají mrtví.

Dřímají pod úpatím vršku umbrijští předkové, ti, co jako první
údery sekyr porušili, Apeniny, kdys vaše ticho:

spí tam i Etruskové, kteří sem přišli s lituy, oštěpy, s očima
upřenýma vzhůru k tajemným zeleným svahům,

a urostlí ryšaví Keltové, kteří sem přišli omýt se z krvavých řeží
ve chladných horských vodách, jež zdravili jako svůj Rýn,

i povýšené plémě římské a Langobard s dlouhou hřívou,
který tu poslední tábořil v lesnatých vršcích.…