Gateway

31

Za chvíli, nevím, jak dlouhá to byla chvíle, zvedám hlavu a říkám:

„Promiň, Sigfride.“

„Co ti mám prominout, Bobe?“

„Že takhle brečím,“ Jsem fyzicky na dně. Cítím se, jako bych běžel deset mil uličkou mezi Indiány kmene Choctawů, a všichni mě mlátili klackama.

„Je ti teď lépe, Bobe?“

„Líp?“ Chvíli uvažuju nad tou hloupou otázkou, pak si udělám malou inventuru a je to docela divný, je mi fakt o trochu líp. „Proč, jo. Asi jo. Nedá se říct dobře. Ale líp.“

„Zkus na to chvíli nemyslet, Bobe.“

Připadá mi to strašně hloupý a taky mu to říkám. Mám tolik energie jak artritická medúza tejden po smrti. Nemám jinou možnost, než se uklidnit.

Ale je mi líp. „Je mi, jako když si přiznám nakonec celou svoji vinu.“

„A přežil jsi to.“

Přemýšlím o tom. „Asi jo,“ říkám.

„Podívejme se na ten tvůj problém viny. Proč se cítíš vinen?“

„Protože jsem shodil devět lidí, abych se zachránil já sám, do prdele!“

„Obvinil tě z toho někdy někdo? Někdo kromě tebe?“

„Obvinil?“ zase si čistím nos a přemýšlím. „To ne. Proč by mě měli obviňovat. Když jsem se vrátil, tak mě brali jako hrdinu.“ Myslím na Sikyho, tak laskavého, tak mateřského; a na Francy Hereiru, jak mě držel v náruči a nechal mě vybrečet, přestože jsem vlastně zabil jeho sestřenici. „Ale oni tam nebyli. Neviděli mne, když jsem to odpálil, abych se z toho dostal.“

„Ty jsi to odpálil?“

„Ale sakra, Sigfride. Nevím. Chystal jsem se na to. Natahoval jsem se k tlačítku.“

„Znamená to tedy, že to tlačítko v lodi, která původně měla zůstat v díře, mohlo ve skutečnosti odpálit spojené nádrže obou přistávacích modulů?“

„Proč ne? Já nevím. V každým případě se nesnaž mi namluvit nějaké moje alibi, sám jsem o tom nikdy neuvažoval ani na chvíli. Já vím, že snad Danny nebo Klára stiskli to tlačítko dřív než já. Ale já se k tomu mýmu už napřahoval!“

„A která loď se podle tvého předpokladu měla z toho dostat?“

„Jejich! Moje,“ opravuju se. „Ne, já nevím.“

Sigfrid říká vážně:

„Vlastně to, co jsi udělal, bylo velmi důmyslné. Věděl jsi, že všichni přežít nemůžete. Na to nebyl čas. Jediná možná volba byla, že buď zahyne někdo z vás, nebo všichni. Ty jsi zvolil variantu, že by někdo mohl přežít.“

„Hovadina! Já jsem vrah!“

Pauza, Sigfridovy obvody to zpracovávají. „Bobe,“ říká opatrně, „myslím, že si odporuješ. Neříkal jsi, že v té diskontinuitě ona pořád ještě žije?“

„To žijou potom ale všichni! Čas se pro ně zastavil!“

„Tak jak jsi mohl někoho zavraždit?“

„Co?“

Znovu říká: „Jak jsi mohl někoho zavraždit?“

„…Já nevím, ale upřímně ti, Sigfride, řeknu, že na to už dneska nechci myslet.“

„Není žádný důvod k tomu, abys na to musel myslet, Bobe. Zajímá mě jenom, jestli máš představu o tom, čeho jsi dosáhl během dvou a půl uplynulých hodin. Jsem na tebe pyšný!“

A je to divný, je to absurdní, já věřím, že na mě skutečně pyšný je, ta hromada chipů, heecheeovských okruhů, hologramů a toho všeho. A dělá mi dobře věřit mu.

„Můžeš odejít, kdy budeš chtít,“ říká, vstává, vrací se do klubovky nejlidštějším možným způsobem, dokonce se na mě usmívá! „Chtěl bych ti něco ukázat.“

Nemám vůbec sílu se bránit. Jenom říkám: „A co, Sigfride?“

„Tu další tvoji schopnost, o které jsem mluvil, Bobe, tu, kterou jsme ještě nikdy nepoužili. Chtěl bych ti ukázat jednoho pacienta z minulosti.“

„Jiného pacienta?“

Něžně říká: „Podívej se do rohu, Bobe.“

Dívám se –

– a je tam ona.

„Klára!“ Jak ji vidím, tak je mi hned jasný, odkud to má; je to z toho stroje, ke kterýmu Klára chodila na konzultace na Gateway. Je tam, jednu ruku má na registratuře, nohy jí líně vlají ve vzduchu, mluví vážně; její široké černé obočí se mračí a směje, obličej se usmívá a dělá grimasy, pak se podívá sladce, svůdně uvolněná.

„Jestli chceš, tak si můžeš poslechnout, co říká, Bobe.“

„Je to nutný?“

„Ne, není to nezbytné. Ale není to nic, čeho by ses měl bát. Milovala tě, Bobe, nejvíc, jak sama dokázala. Stejně, jako ty jsi miloval ji.“

Dlouho se dívám a pak říkám: „Vypni ji, Sigfride.“

V odpočívárně na chvíli skoro usínám. Nikdy jsem nebyl tak uvolněný.

Meju si obličej, kouřím další cigaretu a potom vycházím ven do jasného denního rozptýleného světla pod Bublinou a všechno vypadá tak krásně a přátelsky. Myslím na Kláru s láskou a něhou a v srdci se s ní loučím. A potom myslím na S.Ya., s kterou mám dneska schůzku – jestli už nejdu pozdě! Ale ona počká; je to príma holka, skoro jako Klára.

________________________________________________

VÝPIS Z ÚČTU

ROBINETTE BROADHEAD:

1. Oznamujeme vám tímto, že vaše nastavení kursu na Gateway Dvě umožňuje zkrácení doby letu přibližně o sto dní ve srovnání s předchozím nastavením.

2. Z rozhodnutí Komise vám bude vyplacen honorář za objev, a to ve výši jednoho procenta ze zisku veškerých letů v budoucnosti, které použijí výše uvedené nastavení, a předem mimo honorář vám bude vyplacena částka 10 000$.

S. Z rozhodnutí Komise vám bude polovina částky sražena jako náhrada za vámi rozbitou loď.

Na váš účet jsou tedy PŘIPSÁNY následující položky:

Předběžně vyplacený honorář (číslo příkazu A-135-7)

mínus odpis (číslo příkazu A-135-8) 5 000$

Současný STAV vašeho účtu 6 192$

________________________________________________

________________________________________________

VÝPIS Z ÚČTU

ROBINETTE BROADHEAD:

Na váš účet byly PŘIPSÁNY tyto položky:

Stanovená odměna za

výpravu 88-90A a 88-90B

(celý podíl): 10 000 000$

Vědecká odměna udělená Komisí: 8 500 000$

Celkem: 18 500 000$

Současný STAV: 18 506 036$

________________________________________________

Zastavuji se uprostřed ulice a lidé do mně narážejí. Malá stará paní v krátkých kalhotách ke mě pomalu přistupuje a říká: „Stalo se ně…