Gateway

14

Vymanil jsem se z pytle, abych se uhnul Klářinu kolenu, a narazil jsem do lokte Sama Kahaneho. „Promiň,“ řekl a ani se nepodíval, kdo mu má prominout. Ruku měl pořád na startovacím výstupku, i když už jsme letěli deset minut. Pečlivě si prohlížel barvy probleskující na heecheeovském přístrojovém panelu a oči zdvihl, jen když se zběžně podíval na obrazovku nad hlavou.

Posadil jsem se a chtělo se mi zvracet. Celé týdny mi trvalo, než jsem si na Gateway zvykl na skutečnou nulovou gravitaci. Kolísající gravitační síly v kabině, to bylo něco úplně jinýho. Výkyvy byly sice minimální, ale měnily se jednou za minutu a moje vnitřní ucho to nesnášelo dobře.

Jen tak tak jsem se prodral do prostoru kuchyňky s očima upřenýma na dveře na záchod. Byl tam ještě Ham Tayeh. Nevycházel pěkně dlouho a moje situace už začínala být kritická. Klára se smála, vymotala se ze svého pytle a objala mě. „Ubohej Bobbie. A to je teprve začátek.“

Polkl jsem tabletu, bezmyšlenkovitě jsem si zapálil cigaretu a soustředil jsem se na to, abych nezvracel. Těžko říct, jak dalece to byla jenom mořská nemoc. Z velký části to byl strach. Bylo děsivý vědět, že mezi vámi a okamžitou hnusnou smrtí není nic než tenká kovová skořápka, kterou vyrobili podivní cizinci před půl miliónem let. A vědět, že jste se zavázali letět někam, kde už nebudete moci nic ovládat a kde se všechno může pěkně sepsout.

Vplul jsem zase do svého vaku, zamáčkl jsem cigaretu, zavřel oči a soustředil jsem se na plynoucí čas.

Muselo ho ještě uplynout spousta. Cesta trvá průměrně asi čtyřicet pět dní jedním směrem. Ani tak moc nevadí, jak daleko letíte. Deset nebo deset tisíc světelných let: do jistý míry to důležitý je, ale ne bezprostředně. Říkají, že lodě postupně zrychlujou a zrychlujou průměrnou akcelerací po celou dobu. Ta delta není lineární, dokonce ani exponenciální, aspoň se to nikomu nepovedlo spočítat. Rychlosti světla dosáhnete strašně rychle, ani ne za hodinu. Potom se zdá, jako by se na chvíli všechno zklidnilo, než ji hodně překročíte. Pak to fakt frčí fofrem.

To se pozná (prý) když se díváte na hvězdy na navigačním monitoru Heecheeů, co máte nad hlavou (prý). Během první hodiny začnou hvězdy měnit barvu a proplouvat kolem. Když překročíte rychlost světla, poznáte to, protože se všechny seskupují ve středu monitoru, který je při letu před lodí.

Ve skutečnosti se hvězdy nepohybují. Doháníte světlo ze zdrojů za vámi nebo na jedné straně. Fotony, které zasahují přední průhled, byly vyprodukovány včera, před týdnem nebo před sto lety. Za den nebo za dva už dokonce ani jako hvězdy nevypadají. Jsou to jenom takové skvrny na šedém podkladu. Vypadá to, jako když osvítíte hologram světlem, ale u holografického filmu s bleskovým světlem máte pocit, že je to skutečné, ale nikdo nikdy nevyrobil něco tak šedýho jako to, co je vidět na displejích Heecheeů.

Konečně jsem se dostal na záchod, naléhavost už tak naléhavá nebyla; a když jsem vyšel, Klára byla v kabině sama, zkoumala podobu hvězd teodolitickou kamerou. Otočila se, upřeně se na mě podívala a pak přikývla. „Už nejsi tak zelenej,“ řekla uznale.

„To přežiju. Kde jsou kluci?“

„Kde by byli? Jsou dole v přistávacím modulu. Dred si myslel, že to uděláme tak, že ty a já bysme tady po určitou dobu byli sami a oni zatím budou tam a pak se vystřídáme.“

„Hm.“ Znělo to dobře; fakt, vrtalo mi hlavou, jak to zařídíme s takovou věcí, jako je soukromí. „Príma. Co mám teď udělat?‘1

Přišla ke mně a jen tak mimochodem mi dala pusu. „Jenom nepřekážej. Víš co? Vypadá to, že letíme skoro přímo ke galaktickýmu severu.“

Přijal jsem tuhle informaci se značnou dávkou ignorance. Pak jsem se zeptal: „To je dobře?“

Usmála se. „Kdo ví?“

Lehl jsem si na záda a díval jsem se na ni.

Měla stejný strach jako já, o tom jsem nepochyboval, ale nedala to na sobě ani trochu znát.

Byl jsem zvědavej, co to znamená blížit se ke galaktickýmu severu – a, což bylo důležitější, jak dlouho nám bude trvat, než tam doletíme.

Nejkratší cesta k jinému hvězdnému systému byla v záznamech uvedena jako osmnáctidenní. Byla to Barnardova hvězda – a byl to krach, nic tam nebylo. Nejdelší, nebo aspoň doposud nejdelší – kdo ví, kolik lodí s posádkou prospektorů je ještě na cestě k, třeba, M-31 na Andromedě? – trvala sto sedmdesát pět dní jedním směrem. Vrátili se mrtví. Těžko říct, kde byli. Nafocený snímky nic moc neprozradily a prospektoři sami už samozřejmě nemohli říct naprosto nic.

Když vyrážíte, máte pěkně nahnáno, dokonce i veteráni. Víte, že se zrychlujete. Nevíte, jak dlouho ta akcelerace potrvá. Ale ten zlom pak cítíte. Především, formálně to poznáte podle zlatý spirály, co v každý lodi Heecheeů trochu bliká. (Nikdo neví proč.) Ale vy poznáte, že se otáčíte, i když se nedíváte, protože pseudogravitační síly, co vás tlačily dozadu, vás naopak začínají táhnout dopředu. Obrací se to vzhůru nohama.

Proč Heecheeové prostě neobrátili své lodi uprostřed letu, aby mohli využít tutéž hnací sílu pro posun zrychlení a zpomalení? Nevím. Museli byste být Heechee, abyste se to dozvěděli.

Možná je to proto, že veškeré pozorovací přístroje jako by byly vpředu. Možná je to proto, že přední část lodi je vždycky dobře opancéřovaná, dokonce i u odlehčených lodí – domnívám se, že to bylo proti účinku rozptýlených molekul plynu nebo prachu. Ale některé z větších lodí, pár Trojek a skoro všechny Pětky, jsou opancéřované celé. A stejně se neotáčejí.

V každém případě, když začne spirála blikat a vy cítíte obrat, je jasné, že máte za sebou čtvrtinu cesty. Ale samozřejmě to není čtvrtina celého času letu. Úplně jiná věc je, jak dlouho zůstanete v cíli cesty. To si stanovíte sami. Ale máte polovinu automaticky řízeného letu.

Takže znásobíte uplynulé dny čtyřikrát a pokud je výsledné číslo nižší než počet dní, na které máte zásoby pro přežití, pak je vám jasný, že přinejmenším neumřete hlady. Rozdíl mezi těmito dvěma čísly znamená, jak dlouho můžete zůstat v cíli své cesty.

Základní dávka jídla, vody a vzduchu je určená na dvě stě padesát dní.…