Gateway

23

„Jaký máš z Daneho doopravdy pocit, Bobe?“

„Jakej z něj, do háje, asi můžu mít pocit? Odloudil mi holku.“

„Říkáš to, Bobe, strašně staromódně. A stalo se to strašně dávno.“

„No, to jo.“ Jako by Sigfrid nehrál fér. Stanoví pravidla a pak podle nich nehraje. Rozhořčeně mu říkám: „Nech toho, Sigfride, všechno se to stalo strašně dávno, ale pro mně to zase tak dávno není, protože to v sobě pořád nosím. Pro mě je to pořád čerstvý, uvnitř. Není tohle to, co bys pro mě měl dělat? Vytáhnout tyhle všechny starý věci ven, tak, aby vyschly, aby je vítr odvál a aby mě dál nemrzačily?“

„Stejně bych chtěl vědět, proč ti to uvnitř pořád zůstává tak čerstvé, Bobe.“

„Pane bože, Sigfride!“ Sigfrid má zase svůj blbej den. Řek bych, že si nedokáže poradit s nějakým souborem vstupních informací. Když se nad tím tak zamyslíte, je to jenom stroj a neumí dělat nic jinýho, než na co je naprogramovanej. Většinou odpovídá jen na klíčová slova – ale určitě věnuje trochu pozornosti i jejich významu. A o nuancích mého hlasu přebírá informace ze senzorů v matraci a ze řemínků má informace o aktivitě svalů.

„Kdybys byl člověk a ne stroj, tak bys to pochopil.“

„Možná, Bobe.“

Abysme se dostali k původnímu tématu, říkám: „Je pravda, že už se to stalo strašně dávno. Ale nechápu, co z toho chceš ještě vytřískat.“

„Ptám se tě, abych si vyjasnil rozpor v tom, co říkáš. Říkal jsi, že ti nevadí, že tvoje děvče, Klára, měla pohlavní styk s jinými muži. Proč je tedy na závadu, že ho měla s Danem?“

„Dane se k ní nechoval hezky!“

A to byla, panebože, pravda. Nechal ji jako mouchu přilepenou na jantaru.

„Je to proto, jak jednal s Klárou, Bobe? A nebo je něco mezi tebou a Danem?“

„Nikdy! Mezi mnou a Danem nikdy k ničemu nedošlo!“

„Ale tys mi říkal, že byl na obě strany, Bobe. A co při tom letu s ním?“

„Na hraní měl další dva chlapy! Ale mě ne, chlapečku, přísahám! Mě ne.“ Snažím se ovládnout hlas natolik, aby vyjádřil můj mizivej zájem o tohle hloupý téma. „No, abych řekl pravdu, jednou nebo dvakrát se o mě pokusil. Ale já mu řek, že na to nejsem.“

„Bobe, ve tvém hlasu je slyšet víc podráždění, než slova vyjadřují.“

„Houby, Sigfride!“ Teď už jsem fakt naštvanej, to připouštím. Těžko se mi to říká. „Sereš mě s tím věčným obviňováním. Tak jo, jednou nebo dvakrát jsem mu dovolil, aby mě obejmul. Tak daleko jsme se dostali. Prostě jsem zneužil sám sebe, aby mi líp ubíhal čas. Docela se mi líbil. Byl velkej, hezkej. Člověk se cítí osaměle, když – a teď teda co?“

Sigfrid vydává zvuk, jako by si odkašlával. To je způsob, jak mě přeruší, aniž by to v podstatě udělal. „Co jsi teď říkal, Bobe?“

„Co? Kdy?“

„Když jsi říkal, že mezi vámi nebylo nic vážného.“

„Sakra, já nevím, co jsem říkal. Nebylo to nic vážnýho…