Idea státu rakouského

V.
Národ č. 119, 26. 4. 1865.

Jakkoli hojné staly se proměny ve veřejném a státním životě Rakouska od r. 1848, z nichžto každá zdála se ve své době rozhodnou býti pro věky budoucí: nelze přece neuznati, že vyhlášení diplomu dne 20. října 1860 důležitostí svou převýšilo je všecky vysoko daleko, a že vnitřní svou váhou rovná se známé pragmatické sankci z roku 1723-24. Veliký a pravý jeho význam leží ale více v obsahu jeho, čili v duchu a v zásadách jež prohlašuje, nežli ve formě, t. ve slovech a paragrafech, kterýmiž se to stalo. Duch ten jeví se především ve skutku, že vznešený panovník domu Rakouského, a s ním spolu celý přejasný dům jeho, dobrovolně sice, ale spůsobem co možná nejslavnějším a dokonale zavazujícím,odřekl a vzdal se nároku na panování absolutistické v zetních svých, a že tudíž absolutismus onen stal se od té doby v Rakousku na věky právně nemožným. Stalo se to pod jedinou výminkou, ku kteréž císař pán dotčené pragmatické sankce oprávněn byl: aby totiž tím neutrpěla jednota i moc státního celku. O tom ale, kterak tuto jednotu a moc státní srovnati lze se svobodou národův, rozhodovati mají napotom národové sami ve spolku a v dorozumění s panovníkem svým. Význam takového skutku zvýšuje se okolností, že stal se pouze za příčinou vnitřní, spravedlivým totiž uvážením všech potřeb státních i uznáním a "plněním panovničí povinnosti", a nikoli zevnitřním jakýmkoli donucením.

Z povšechného ducha onoho skutku plynou přirozeně dvě hlavní zásady: 1. že zákonodárná moc napotom rozdělena jest mezi panovníka i národy tak, že jí ani panovník sám bez vůle národův, ani národové bez vůle panovníkovy provozovati nemají a nemohou; 2. že při provozování moci zákonodárné má se pilně ohled bráti jak s jedné strany na prostředky, kterýmiž udržuje se jednota i moc státního celku, tak i s druhé strany na rozdílné povahy, historické tradice a potřeby národní, čili jinými slovy, že na sněmích v Rakousku má se staráno býti jak o rozmanitéživotní otázky všech různých národův, tak i o jednotu a celek říše.

Takový jest tedy výtečný duch a smysl diplomu říjnového, kterýž jakož od nikoho nemůže dáván býti v pochybnost, tak i všeobecného dochází uznání. Co se ale týče normy čili textování jeho, nelze nezpozorovati, že ono nese na sobě známky netoliko jakéhosi, nepravím unáhlení, alespoň spěchu neprospěšného, nýbrž tuším i vlivu nejednomyslného, ať nedím sobě odporuého. Na důkaz toho uvodím osudné Alinea v § 3, počínající slovy "Nachdem jedoch," jímž panovník zůstavil sobě vůli, dáti radě říšské tytýž vyjednávati také o věcech zákonodárství se týkajících, kteréž nepadají do výhradní její kompetence. Alinea to mohlo i mělo stylisováno býti zřetelněji a určitěji, aby vyloučilo ze sebe všecky neshodné, ba i sobě odporné smysly. Panovník, uznávající právo národův ke spolupůsobení při zákonodárství, a chtějící, aby práva jejich historická, pokud nepříčí se jednotě a moci říšské, došla svého uznání a platnosti, neměl jistě a nemohl míti oumyslu, zvěčniti ku př. …