Idea státu rakouského

III.
Národ č. 103, 16. 4. 1865.

Byloby tuším zbytečné, chtíti dokazovati, že, co do národnosti, složení čili sestavení říše Rakouské liší se podstatně ode všech jiných říší na světě. Ovšem že ku př. ohromné Rusko počítá v lůně svém ještě mnohem více národův, nežli Rakousko: ale hlavní v něm kmen, ruskoslovanský, činí tam neméně nežli 84 procentův obyvatelstva veškerého. V jiných zemích, jako ve Francii, Anglicku, Prusku atd., jest poměr ten kmenu hlavnímu ještě tuším příznivější. V Rakousku naproti tomu počítá se Němcův jen asi 23, Maďarův asi 14, Italianův a Romanův dohromady asi 17, Slovanův asi 45 procentův; Slované pak, tvoříce relativní většinu, rozpadají se opět v několikero jak nářečím tak i historickou a literarní tradicí rozdílných větví, že sotva za jedennárod považovati se mohou. Veliké stěhování se národův, počavší před patnácti stoletími, dobouřilo na půdě nynějšího státu Rakouského, vtrhmutím Maďarův do nynějších Uher před neplným tisíciletím; vtrhnutí to stalo se pro Slovany hlavní překážkou, ustrojiti se v běhu věkův, za příkladem německých svých sousedův, v jeden organický státní a národní celek.

Že utvořením říše Rakouské před více než třemi stoletími, a sice cestou dobrovolných umluv, národové tak různorodí spojili se v jeden celek státní, to já považuji za nemalé dobrodiní od prozřetelnosti božské pro ně pro všecky. Dejme tomu, že by se tak bylo nestalo a že by každý ten národ podržel byl pro sebe plné právo suverenity: v kolikerých a jak krvavých půtkách byli by od té doby octli se mezi sebou! snad i nejeden byl by v nich již dokonce zahynul. Ovšem že spojení takové neposkytovalo dosti zvůle pro ctižádost a panovačnost neboli panstvíchtivost jednotlivcův mezi nimi: ale ubylo-li proto příležitosti ke ctnému působení občanskému? Vždyť lichá čest ze provozování násilí jakéhokoli neliší se podstatně ode cti nebo-li raději hanby loupežnické, leda velikostí své míry. Řekne-li pak kdo, že ono (spojení) nevydařilo se vždy ku prospěchu a blahu jednotlivých částek celku, nebudu zapírati, že stalo se dosti mnoho, co státi se nemělo, a že všelicos mohloi mělo vedeno býti lépe: ale spravedlivý soud o minulosti náleží již pánu bohu a historii, úvahy pak politické mají sice z minulosti bráti poučení, ale zřetel svůj mají obraceti jen k nynějšku a k budoucnosti, aby aspoň odstraněno bylo z ústrojí státního, co v minulosti ukázalo se býti závadným a škodným.

Uznávaje pravdy tyto již citem více méuě jasným, když dne 11. dubna 1848 psal jsem známé své osvědčení sboru Frankfurtskému, pronesl sem byl poprvé slova: "kdyby státu Rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil." Výpověď tuto učinil takořka světoznámou světlý bán Jelačič, napsav ji na prapory, kterými hájiti jal se, v době nejpovážlivější, jednoty a samostatnosti říše Rakouské; (mámť o tom svědectví z úst jeho tehdejšího sekretáře). Nerad se chlubím, ale mohu říci v pravdě, že jsem tehdáž přispěl k zachování ce…