Jana Eyrová

Kapitola 23.

Nad Anglií zářilo nádherné léto - tak čistá obloha a tak slunné počasí jen zřídka oblaží i na jediný den naši zem obklopenou mořem, natož tak dlouho a nepřetržitě jako tehdy. Jako by k nám z jihu zavítala tlupa italských dní - hejno báječných stěhovavých ptáků - aby si odpočala na skalních útesech Albionu. Seno už bylo svezeno domů; posečené zelené louky kolem Thornfieldu, bílé vypečené cesty, potemnělé a zkošatělé koruny stromů, živé ploty a les, zahalené hustým listím s tmavým nádechem, se pěkně odrážely od světlých palouků zalitých sluncem.

Večer před svatým Janem se Adélka uložila k spánku zároveň se slunkem - byla unavená, protože celé odpoledne sbírala jahody u cesty k Hay. Počkala jsem u ní, dokud neusnula, a pak jsem si vyšla do zahrady. Byla to nejlahodnější hodina celého dne - chladná rosa padala na žíznivou rovinu a vyprahlé kopce.

Tam, kde prostě a velebně zapadlo slunce - bez slavnostního doprovodu oblaků - prostírala se vznešená nachová zář, z níž na jediném místě, v dálce na vrcholku kopce, vyšlehla jiskra, třpytící se jako rubín a žhavá jako plamen z výhně - ta zář se šířila vysoko a daleko až do půle nebeské klenby a čím dál a výš, tím byla bledší a bledší. I na východě měla obloha své kouzlo - krásnou sytou modř, a svůj skromný klenot - osamělou vycházející hvězdu;-brzy se měla pochlubit i měsícem, ale ten byl ještě pod obzorem.

Chvíli jsem se procházela po chodníčku; z jednoho okna zavanula známá jemná vůně - hořícího doutníku; okno knihovny bylo vytažené na šířku dlaně - věděla jsem, že se odtamtud na mne někdo možná dívá, a proto jsem se vzdálila do sadu. Po celé usedlosti by se nenašel tak skrytý a rajský koutek; byla tam spousta stromů a květů; na jedné straně jej hodně vysoká zeď oddělovala od dvora a na druhé jej zaclánělo bukové stromořadí. Na konci sadu byl povalený plot a hned za ním se prostírala opuštěná luka; k plotu vedla klikatá pěšinka, lemovaná vavříny, a na jejím konci stál obrovský kaštan, kolem jehož kmene bylo sedátko. Tam jsem se mohla procházet nepozorovaně. Padala kýžená rosa, bylo úplné ticho, začínalo se smrákat - a měla jsem pocit, že bych v tom stinném sadě mohla prodlévat věčně. Ale když jsem se přiblížila k záhonům s květinami a zakrslými ovocnými stromky na druhém konci sadu, protože mě do té nezacloněné části přilákalo světlo, které vrhal vycházející měsíc, najednou jsem se zastavila - nezaslechla jsem nic, ani nespatřila, ale znovu jsem ucítila varovnou vůni.

Šípkové květy, boží dřevce, jasmíny, karafiáty a růže už dlouhou chvíli zbožně uctívaly podvečer svým kadidlem, ale takhle nevoní žádný keř ani květ; já vím, co to je - doutník pana Rochestera! Rozhlížím se a naslouchám. Vidím stromy obtížené zrajícím ovocem. Slyším slavičí klokotání v lese vzdáleném půl míle, ale nevidím pohybující se postavu, neslyším blížící se kroky, jenže ta vůně se zesiluje - musím prchnout. Zamířím k vrátkům do zahrady a spatřím v nich pana Rochestera. Ustoupím do výklenku obrostlého břečťanem - vždyť tam snad nezůstane dlouho stát, vrátí se zpátky, odkud přišel, a když budu tiše sedět, jistě mě neuvidí.

Kdepak - jemu se ten letní podvečer líbí právě tak jako mně a zrovna tak ho láká starý sad; jde dál, a tu nadzdvihne větve angreštového keře a prohlíží si plody veliké jako švestky, jimiž jsou obtíženy; tu sebere se zíďky zralou třešni nebo se skloní nad trsem květin a vdechuje jejich vůni, nebo s obdivem pozoruje korálky rosy na květinových plátcích. Kolem mne s bzukotem proletí veliký lišaj a usedne na květino u nohou pana Rochestera, který se shýbne a prohlíží si jej.

„Teď je ke mně obrácený zády,“ řekla jsem si, „a je zaujatý lišajem - když půjdu hodně potichu, snad se odtud vytratím nepozorovaně.“

Našlapovala jsem na měkký okraj záhonu, aby mě neprozradilo skřípání kroků v písku. Pan Rochester stál mezi záhony asi tři nebo čtyři kroky od místa, kudy jsem musila projít, lišaj ho zřejmě zaujal. „Dostanu se tudy docela dobře,“ pomyslila jsem si. Pan Rochester vrhal dlouhý stín, protože měsíc stál ještě nízko - ale sotva jsem jeho stín překročila, řekl tiše, ani se neotočil:

„Jano, pojďte se podívat na toho chlapíka!“

Nemohl mě přece slyšet a nemá oči vzadu - copak mě ucítil jeho stín? Zprvu jsem sebou polekaně cukla a pak jsem se k němu přiblížila.

„Podívejte se, jaká má křídla,“ řekl, „připomíná mi skoro jednu západoindickou odrůdu. V Anglii málokdy vidíme tak veliké a tak pestře zbarvené noční tuláky. Tak - uletěl!“

Lišaj vskutku uletěl a já jsem se rovněž dala zbaběle na ústup, ale pan Rochester se pustil za mnou, a když jsme došli k vrátkům, řekl:

„Vraťte se - je takový krásný večer, je to škoda zůstat doma, když se západ slunce snoubí s východem měsíce.“

Mimo jiné mám tu vadu, že můj jazyk, ačkoli je někdy dost mrštný a neotálí s odpovědí, přece mi občas vypoví službu, zvlášť když jde o nějakou výmluvu; stává se to bohužel zejména v rozhodujících chvílích, kdy by mě několik obratně volených slov nebo nějaká přijatelná záminka mohly vysvobodit z trapných rozpaků. Neměla jsem chuť procházet se v tuto hodinu v setmělém sadě sama s panem Rochesterem; ale nemohla jsem si vymyslit, jak bych odůvodnila, že s ním nepůjdu. Šla jsem váhavě za ním a lámala jsem si hlavu, jak bych se měla vymluvit. Vypadal velice klidně a vážně, takže jsem se za své zmatené pocity zastyděla; bylo-li na tom něco zlého či hrozilo-li něco zlého, zřejmě to záleželo jen na mně - on byl klidný a nic takového mu ani nenapadlo.

„Jano,“ začal, když jsme vstoupili na pěšinku lemovanou vavříny a zvolna jsme se blížili k povalenému plotu a k velikému kaštanu, „v létě je v Thornfieldu hezky, viďte?“

„Je, opravdu.“

„Jistě jste si to tady aspoň trochu zamilovala, ne? Máte přece smysl pro krásu přírody a jste hodně příchylná, že?“

„Vskutku jsem si Thornfield zamilovala.“

„A zdá se mi, ačkoli to nedovedu pochopit, že jste si dost oblíbila i pošetilou a dětinskou Adélku, a dokonce i prostoduchou paní Fairfaxovou.“

„Ano, mám je obě ráda, každou svým způsobem.…