Jana Eyrová

Kapitola 36.

Den nadešel. Vstala jsem za svítání. Dvě hodiny jsem spěšně uklízela svůj pokojík, komodu a skříň, abych všechny své věci zanechala v takovém pořádku, v jakém bych je chtěla mít, kdybych se zanedlouho měla vrátit. Slyšela jsem, jak Jan Křtitel vyšel ze svého pokoje. Zastavil se u mých dveří a bála jsem se, že zaklepá - nikoli, ale podstrčil pod dveřmi proužek papíru. Zdvihla jsem jej. Stálo na něm:

„Včera večer jste tak náhle odešla. Kdybyste se byla zdržela trochu déle, byla byste vložila ruku na kříž křesťanův a korunu andělskou. Ode dneška za čtrnáct dní se vrátím a budu očekávat, že se do té doby pevně rozhodnete. Zatím bděte a modlete se, abyste neupadla v pokušéní - věřím, že duch chce, jen tělo je slabé. Budu se za vás neustále modlit. Váš jan Křtitel.“

„Můj duch,“ odpověděla jsem mu v myšlenkách, „chce udělat, co je správné, a mé tělo je, doufám, dost silné, aby splnilo vůli nebes, jakmile se mi ta vůle zřetelně projeví. Rozhodně budu mít dost síly, abych se pídila, pátrala a tápala po východisku z tísnivých pochybností a nalezla konečně světlo jistoty.“

Bylo prvního června, ale podmračné a chladné ráno a do okna mi prudce šlehal déšť. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a Jan Křtitel vyšel z domu. Dívala jsem se za ním z okna, jak jde přes zahradu. Pustil se v mlze přes vřesoviště směrem k Whiterossu; kde zastavoval dostavník.

„Za několik hodin půjdu v tvých stopách, bratranče,“ pomyslila jsem si. „Já také musím stihnout dostavník na té křižovatce. Také já se musím v Anglii po něčem poptat a s někým se sejít, než odjedu navěky.“

Do snídaně chyběly ještě dvě hodiny. Celou tu dobu jsem tiše přecházela po pokoji a uvažovala jsem o vnuknutí, jež dalo mým záměrům jejich nynější směr.

Připomínala jsem si to vnitřní vzrušení, jež jsem zažila - dovedla jsem si je připomenout ve vší jeho nevýslovné podivnosti. Připomínala jsem si ten hlas, který jsem slyšela; a znovu jsem se ptala, odkud se ozval, ale zas tak marně jako včera; zdálo se mi, jako by se ozval ve mně - nikoli někde venku, mimo mne.

Ptala jsem se, zda mě neklamaly smysly - zda to nebyl přelud. Tomu jsem nemohla uvěřit - spíš se to podobalo nějakému vnuknutí. Ten podivný otřesný pocit byl jako zemětřesení, jež pohnulo základy Pavlova a Sílova žaláře, otevřelo bránu kobky, kde byla uvězněna má duše, roztrhlo její pouta a vyburcovalo ji ze spánku - vyskočila, rozechvělá, a zděšeně napjala sluch: v mém překvapeném sluchu pak třikrát zazněl výkřik a projel mi vylekaným srdcem a duší, která se nevystrašila ani nezachvěla, ale zajásala jakoby radostí z toho, že se jí podařilo vykonat něco, oč se směla pokusit nezávisle na těžkopádném těle.

„Zanedloúho se už něco dozvím o tom, jehož hlas mě asi včera volal,“ řekla jsem si na konci svých úvah. „Dopisy nevedly k ničemu - teď se na něho budu vyptávat ústně.“

U snídaně jsem Dianě a Marii oznámila, že se vydám na cestu a nevrátím se nejméně čtyři dny.

„Sama, Jano?“ ptaly se mne.

„Ano, musím někoho vyhledat, nebo aspoň se něco dovědět o příteli, o kterého si už delší dobu dělám starosti.“

Mohly říci a bezpochyby si pomyslely, že se domnívaly, že nemám jiné přátele než je, jak jsem je o tom často ujišťovala. Ale byly tak jemné a šetrné, že si tu poznámku odpustily, jen Diana se mne zeptala, jestli mi je úplně dobře, abych se mohla vydat na cestu. Podotkla, že jsem velmi bledá. Odpověděla jsem, že mě nic netrápí, jen duševní úzkost, které bych se ráda brzy zbavila.

Další přípravy jsem pak už vykonala snadno, protože mě nikdo neobtěžoval otázkami ani domněnkami. Když jsem jim vysvětlila, že jim zatím nemohu povědět nic bližšího o svých plánech, spokojily se laskavě a moudře mým mlčením, protože by se ode mne nebyly stejně nic dověděly, a ponechávaly mi úplnou volnost, jakou bych já za podobných okolností ponechala jim.

Odešla jsem z domu Na blatech ve tři hodiny odpoledne a brzy po čtvrté jsem stála u sloupu na Whiterossu a čekala jsem na povoz, který mě měl dovézt k dalekému Thornfieldu. V tichu těch opuštěných silnic a pustých kopců jsem jej slyšela už z velké dálky. Byl to týž povoz, z něhož jsem před rokem jednoho letního večera-vystoupila právě na tomto místě - zoufalá, bez naděje, bez cíle!

Zamávala jsem na něj a zastavil. Nastoupila jsem do vozu - tentokrát jsem se nemusela rozloučit s celým svým jměním, aby mě svezl. Jakmile se dostavník rozjel k Thornfieldu, bylo mi jako poštovnímu holubu, když letí znovu domů.

Cesta trvala třicet šest hodin. Vyjela jsem od Whiterossu v úterý odpoledne a časně ráno ve čtvrtek dostavník zastavil, aby napojili koně, před hostincem u silnice v krajině, kde mi zelené živé ploty, rozlehlé louky a nízké pahorky s pastvinami (tak povlovné a sytě zelené ve srovnání s přísnými mortonskými vřesovíšti na severu) jako by připomínaly rysy tváře, která mi kdysi byla tak známá. Ano, znala jsem ten kraj, jistě jsem už byla blízko cíle své pouti.

„Jak daleko je odtud do Thornfieldu?“ zeptala jsem se podomka.

„Jen dvě míle, slečno, přes louky.“

„Má pouť skončila,“ pomyslila jsem si. Vystoupila jsem z dostavníku, svěřila jsem svůj kufřík podomkovi, aby mi jej uschoval, dokud si pro něj nepřijdu; zaplatila jsem jízdné, kočímu jsem dala slušné spropitné a už jsem chtěla jít: paprsky vycházejícího slunce náhle ozářily hostinský vývěsní štít a na něm zlacený nápis „U Rochesterova znaku“. Srdce mi poskočilo - byla jsem už na území svého pána. Ale hned se mi znovu sevřelo, protože mě napadla myšlenka:

„Tvůj pán je třeba už za Britským průlivem! A je-li v Thornfieldu, kam tolik pospícháš - kdo je tam s ním? Jeho šílená žena, a ty u něho nemáš co pohledávat - neopovaž se s ním setkat a mluvit! Zbytečně ses namáhala - raději ani nechoď dál,“ napomínal mě káravý hlas. „Zeptej se na něj v hostinci, tam ti o něm mohou podat zprávu, mohou tě hned zbavit pochybností. Jdi tamhle k tomu muži a zeptej se, je-li pan Rochester doma.“

Byl to rozumný nápad, a přece jsem se nemohla přimět, abych se jím řídila.

Tolik jsem se bála nějaké odpovědi, k…