Jana Eyrová

Kapitola 18.

V Thornfieldu nastaly veselé časy, plné shonu, docela jiné než ty tři měsíce tichého, jednotvárného a osamělého života, které jsem tam strávila! Smutná nálada jako by odtamtud byla zahnána, všechny chmurné vzpomínky jako by upadly v zapomnění - všude bylo po celé dny živo a rušno. Člověk ani nemohl přejít po galerii, kdysi tak tiché, aby nepotkal vyšňořenou komornou nebo šviháckého komorníka těch dam a pánů, kteří byli ubytováni v předních pokojích, kdysi tak opuštěných.

Stejně živo bylo i v kuchyni, v přípravně za jídelnou, v jídelně pro služebnictvo i ve vstupní hale a v salónech bylo prázdno a ticho jen tehdy, když modré nebe a klidné jarní slunné počasí vylákalo společnost ven. Pak nastala změna počasí a několik dní neustále pršelo, ale nezdálo se, že by to tlumilo dobrou náladu hostů - když se nemohli veselit venku, oddávali se zábavám doma, ještě živějším a rozmanitějším.

Kdosi jednou večer navrhl, že by se pro změnu měli bavit zas něčím novým, a mluvilo se o tom, aby si zahráli „šarády“ - byla jsem zvědavá, co to vlastně je, protože jsem ten výraz neznala. Služebnictvo dostalo rozkaz, aby odšouplo jídelní stoly, svíčky rozestavilo jinak a židle do půlkruhu proti vchodu do salónu.

Zatímco pan Rochester a ostatní pánové řídili tyto přípravy, běhaly dámy po schodech nahoru a dolů a zvonily na své komorné. Zavolaly si paní Fairfaxovou, aby jim ukázala všechny šátky, šaty, závěsy a podobně, co jich je v domě; prohrabaly se skoro všechny skříně v druhém patře a jejich obsah v podobě brokátových krinolín, přiléhavých empírových toalet z atlasu, smutečních šatů, krajkových fižátok a tak dále nosily komorné dolů v plných náručích. Pak nastalo vybírání a to, co se panstvu hodilo, odnášelo se do budoáru za salónem.

Pan Rochester si pak svolal dámy a vyvolil si z nich ty, které měly účinkovat v jeho výstupech. „Slečna Ingramová je samozřejmě má,“ řekl a jmenoval ještě obě slečny Eshtonovy a paní Dentovou. Pohlédl na mne - náhodou jsem stála nablízku, právě jsem zapínala paní Dentové náramek, u něhož se jí rozepjala spona.

„Budete také hrát?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Nenaléhal, jak jsem se obávala - naopak, dovolil mi, abych se zas tiše vytratila na své sedátko.

Zmizel s vyvolenými dámami za závěsem a ostatní společnost v čele s plukovníkem Dentem se posadila na židle rozestavené do půlkruhu. Pan Eshton si mne povšiml a patrně navrhl, aby mě pozvali mezi sebe, ale lady Ingramová jeho návrh okamžitě zamítla.

„Ne,“ slyšela jsem ji, jak odpověděla, „vypadá moc hloupě, ta se pro takovou hru nehodí.“

Zanedlouho zacinkal zvonek a závěs se rozhrnul. Za obloukem seděl u stolu statný sir Jiří Lynn (kterého si pan Rochester rovněž vyvolil), zahalený do bílého prostěradla; na stole před ním ležela otevřená veliká kniha a vedle něho stála Amy Eshtonová v pláštěnce pana Rochestera a s knihou v ruce. Někdo, koho nebylo vidět, vesele zacinkal zvonkem: skokem se přihnala Adélka (chtěla mermocí účinkovat ve výstupech se svým opatrovníkem) a začala kolem rozhazovat květiny z košíčku, který měla zavěšený na ruce. Pak se objevila velkolepá postava slečny Ingramové, celá bílá, s dlouhým závojem na hlavě a s věnečkem růží kolem čela; po jejím boku kráčel pan Rochester a oba přistoupili ke stolu. Klekli si a paní Dentová a Luisa Eshtonová, také v bílých šatech, se postavily za ně.

Následoval obřad, který pantomimicky znázorňoval svatbu. Když skončil, společnost diváků se dvě minuty šeptem radila, a pak plukovník Dent prohlásil:

„Bride!“ Pan Rochester se uklonil a závěs se zatáhl.

Než se znovu rozhrnul, uplynula dost dlouhá přestávka. Potom se ukázal výjev, který svědčil o složitějších přípravách. Jak jsem se už zmínila, vystupovalo se z jídelny do salónu po dvou stupních a na tom horním kus od kraje stála velká mramorová vodní nádrž, která jindy zdobila zimní zahradu, kde se v ní proháněly zlaté rybky, a obvykle byla obklopená cizokrajnými rostlinami - dalo jistě velkou námahu přenést ji odtamtud, protože byla velice těžká.

Na koberci vedle nádrže seděl pan Rochester, přistrojený ve všelijakých plédech a šálách, s turbanem na hlavě. Jeho tmavé oči, snědá pleť a ostře řezaný obličej se k tomu kostýmu velmi dobře hodily - vypadal jako vzor východního emíra, který dovede škrtit hedvábnou šňůrou nebo stát se její obětí. Za chvíli se objevila slečna Ingramová, rovněž v orientálním kostýmku - rudou šálu měla uvázanou kolem pasu jako šerpu, skráně ovinuté vyšívanou plenou, krásně utvářené paže nahé a jednou rukou půvabně podpírala džbán, který měla postavený na hlavě. Její postava, tvář, pleť i celkový zjev vyvolávaly představu orientální princezny z patriarchálních biblických dob, a něco takového měla bezpochyby představovat.

Přiblížila se k nádrži a naklonila se nad ní, jako by do džbánu nabírala vodu, a pak si jej zas postavila na hlavu. Muž, který seděl u studny, zřejmě ji oslovil a o něco žádal - „a rychle složila věderce své na ruku svou a dala mu píti.“ Muž vytáhl ze záňadří skříňku, otevřel ji a ukázaly se nádherné náramky a náušnice; žena předstírala úžas a obdiv; poklekl a položil jí šperky k nohám; v její tváři i v pohybech se zračila nedůvěra a zároveň radost; muž jí navlékl náramky na paže a do uší jí připjal náušnice. Výjev Eliezera s Rebekou - chyběli jen velbloudi.

Společnost hadačů zase strčila hlavy dohromady, ale zřejmě se nemohli dohodnout, jakým slovem nebo slabikou by měli vyjádřit, co výstup představoval.

Jejich mluvčí plukovník Dent nakonec požádal, aby se předvedl „celkový obraz“, a závěs se zatáhl.

Když se rozhrnul potřetí, ukázala se jen část salónu, jinak bylo všechno skryto zástěnou ověšenou jakousi hrubou látkou. Mramorová nádrž byla pryč, místo ní tam stál holý kuchyňský stůl s kuchyňskou židlí a výjev osvětlovala velmi spoře lucerna se začouzeným sklem - všechny svíčky byly zhašeny.

V nevlídném šeru tam seděl muž, ruce zaťaté v pěst položené na kolenou a oči sklopené k zemi. Hned jsem v něm poznala pana Rochestera, ačkoli si v tom přestrojení ne…