Jana Eyrová

Kapitola 20.

Zapomněla jsem zatáhnout záclonu na okně a spustit roletu, ačkoli jsem to obvykle dělala. Byla pěkná, jasná noc a měsíc byl v úplňku; když vystoupil na obloze tak vysoko, že stál proti mému oknu a svítil mi do pokoje nezastřenými okenními tabulemi, probudila mě v mrtvém nočním tichu jeho nádherná zář. Otevřela jsem oči a spatřila jsem jeho kotouč - stříbřitě bílý a křišťálově jasný. Byl krásný, ale příliš velebný. Zdvihla jsem se na posteli a napřáhla jsem ruku, abych záclonu zatáhla.

Pane Bože! Ten výkřik!

Noční ticho - noční klid rozryl divý, ostrý, pronikavý výkřik, jehož ozvěna se rozlehla po celém domě.

Krev mi ztuhla v žilách: srdce se mi zastavilo, natažená paže mi sklesla jako ochrnutá. Výkřik dozněl - a neopakoval se. Ale stejně, ať měl ten příšerný vřesk vyjádřit cokoli, nebyl by se mohl hned tak opakovat znovu - ani obrovský sup by nemohl vyslat dvakrát za sebou takový skřek ze svého horského hnízda v Andách, zastřeného mraky. Ať cokoli ze sebe vydalo ten hlas, muselo si to napřed odpočinout, než si mohlo na něco takového troufat znovu.

Ozval se nade mnou v druhém patře. A tam také - ano, v pokoji zrovna nade mnou - jsem slyšela prudký zápas, jako by někomu šlo o život; potom někdo přidušeně vzkřikl: „Pomoc! pomoc! pomoc!“ třikrát rychle za sebou.

„Copak nikdo nepřijde?“ zvolal, ale divoké dupání a klopýtání se ozývalo dál.

A pak jsem stropem slyšela zoufalý hlas: „Rochestere! Rochestere! Proboha, pojďte sem!“

Kdesi se otevřely dveře a někdo běžel, vlastně hnal se přes galerii. Nade mnou se znovu ozval dupot a potom pád - a všechno ztichlo.

Naházela jsem na sebe šatstvo, ačkoli jsem se po celém těle třásla hrůzou, a vyšla jsem z pokoje. Všichni spáči byli vzhůru; ve všech pokojích se ozývaly výkřiky a zděšený šepot; jedny dveře za druhými se otvíraly - tu a tam z nich někdo vystrčil hlavu a za chvíli už bylo na galerii plno lidí, pánů a dam - všichni vstali z postele. „Co je?“ - „Co se stalo?“ - „Co se to děje?“ - „Přineste světlo!“ - „Copak hoří?“ - „Jsou v domě zloději?“ - „Kam utečeme?“ ozývalo se na všech stranách. Nebýt měsíčního světla, byli by bývali úplně potmě. Pobíhali sem a tam a zas se tlačili do jednoho chumlu; bylo slyšet vzlykání, a jak někdo zakopl, ale v tom zmatku se nedalo nic rozeznat.

„K čertu, kde je Rochester?“ rozkřikl se plukovník Dent. „Byl jsem u něho, ale v posteli není.“

„Tady! Tady!“ odpověděl hlas pana Rochestera. „Zachovejte všichni klid - už jdu,“.

Dveře na konci galerie se otevřely a objevil se v nich pan Rochester se svíčkou: přicházel z druhého patra. Jedna dáma se k němu ihned vrhla a chytila ho za ruku - byla to slečna Ingramová.

„Stalo se něco strašného, že?“ vykřikla. „Mluvte! Chceme vědět, co se stalo, ať je to co chce!“

„Nepovalte mě na zem a neuškrťte mě,“ odpověděl, protože se na něho pověsily i slečny Eshtonovy a obě matróny v širokých bílých županech se k němu hnaly jako s napjatými plachtami.

„Nic se nestalo - nic se nestalo!“ křičel pan Rochester. „Byla to jen zkouška na představení ‚Mnoho povyku pro nic“. Pusťte mě, dámy, nebo začnu být nebezpečný!“

Vypadal vskutku nebezpečně - z černých očí mu sršely jiskry. S velkým úsilím se uklidnil a dodal:

„Jedna služebná měla divoký sen - nic víc. Je to nervózní osoba, hned ji všechno rozruší - zdálo se jí asi, že vidí nějaké zjevení či co, a ze strachu dostala hysterický záchvat. Teď se všichni zas pěkně vraťte do svých pokojů, dokud nebude v domě klid, nic s ní nesvedeme. Pánové, buďte tak hodní a dejte dámám dobrý příklad. Slečno Ingramová, jsem přesvědčen, že se vám jistě podaří překonat bláhový strach. Amy a Luiso, vraťte se do svých hnízdeček jako pár holoubků. Dámy,“ (to platilo matrónám) „zaručeně se nachladíte, jestli se ještě chvíli zdržíte tady na studené galerii.“

A tak se mu střídavým chlácholením a rozkazováním podařilo dostat je všechny zpátky do jejich ložnic, kde se každý honem zamkl. Nečekala jsem, až i mne pošle do mého pokoje, ale nepozorovaně jsem se tam sama vzdálila - stejně nepozorovaně, jako jsem odtamtud vyšla.

Neulehla jsem do postele, ale začala jsem se oblékat. Hluk, který se nahoře rozlehl po tom výkřiku, a slova, jež se tam ozvala, jsem pravděpodobně slyšela jen já, protože pokoj, kde se to událo, byl nad mým. Právě proto jsem ovšem věděla, že to nebyla služebná, která vykřikla ze sna a vyděsila celý dům - že vysvětlení pana Rochestera byl jen výmysl, kterým chtěl hosty upokojit. Oblékla jsem se tedy, abych byla pro každý případ připravena. Seděla jsem pak u okna, dívala jsem se ven na tichý sad a postříbřené louky a čekala jsem, nevím nač. Bylo mi jasné, že po tom podivném výkřiku, zápase a volání musí přece něco následovat.

Nikoli - v domě znovu zavládl úplný klid; postupně ustal všechen pohyb, šepot zmlkl a za hodinu tam bylo ticho jako na poušti. Všechno se znovu octlo v područí spánku a noci. Měsíc už stál nízko na obloze a brzy měl zapadnout.

Nechtělo se mi tam sedět v chladu a potmě a řekla jsem si, že si lehnu oblečená na postel. Odstoupila jsem od okna a téměř neslyšně jsem se plížila po koberci k posteli; shýbla jsem se, abych si zula střevíce, ale vtom jsem zaslechla opatrné zaťukání na dveře.

„Potřebujete mě?“ zeptala jsem se.

„Jste vzhůru?“ zeptal se hlas, který jsem očekávala, totiž hlas pana Rochestera.

„Jsem.“

„A oblečená?“

„Ano.“

„Vyjděte tedy z pokoje, ale potichu.“

Uposlechla jsem. Na galerii stál pan Rochester se svíčkou v ruce.

„Potřebuji vás,“ řekl, „pojďte se mnou - pomalu, dejte pozor, aby vás nebylo slyšet.“

Měla jsem na nohou lehké trepky, v nichž jsem našlapovala po rohoži měkce jako kočka. Plížil se přes galerii a pak po schodech nahoru, ale v nízké tmavé chodbě v osudném druhém patře se zastavil - došla jsem až k němu a zůstala jsem stát.

„Máte v pokoji mycí houbu?“ otázal se mne šeptem.

„Mám.“

„Máte tam také čpavou sůl?“

„Ano.“

„Vraťte se pro ni a přineste také houbu.“

Šla jsem zpátky, vzala jsem se stojanu s umyvadlem houbu a ze zásuvky čpavou sůl a vrátila jsem se. Čekal…